V roce 2009 označil francouzský levicový list Le Monde prezidenta Václava Klause za „padoucha Evropy“. Kdyby prý nevypadal tak distingovaně, byl by ideální předlohou pro postavu Séraphina Lampiona – křupanského pojišťovacího agenta, jehož životním posláním je otravovat hlavního hrdinu známého belgického komiksu Tintina.
Tak jízlivá kritika postojů prezidenta Václava Klause měla v té chvíli „pochopitelně“ své opodstatnění, vždyť na pořadu dne bylo schvalování Lisabonské smlouvy. Naše i evropské tituly se tehdy hemžily články typu: „Klaus vráží klín do soukolí EU”, „Strašákem Bruselu je Klaus” či „Hloupost umíněnce je někdy neomezená“. Dokonce u nás vznikl jakýsi plán několika lékařů a politiků (shodou okolností blízkých exprezidentu Václavu Havlovi), jak by se mohl hladce zajistit podpis prezidenta pod Lisabonskou smlouvou. Jistý ambulantní specialista a publicista Jan Hnízdil, hlavní strůjce tohoto plánu, píše: "Máme důvodné podezření, že pan prezident Klaus jedná pod vlivem závažných, možná patologických, změn duševního stavu nebo poruchy osobnosti…. Dostává se tak pod značný tlak médií a mezinárodní politiky, se svými názory se izoluje…. Jako lékaři se obáváme, že může být nebezpečný jako sobě, tak, vzhledem k úřadu, který zastává, celé České republice…. Máme pochybnosti o tom, zda je za těchto okolností schopen plnit Ústavou ČR daný slib v zájmu lidu této země."
To se psal rok 2009 a v Evropě vrcholila kauza Lisabonské smlouvy. Myslím, že pokud bych se ponořila do archivů předchozích let, měnily by se pouze konkrétní kauzy, ale útočné reakce na odlišné postoje Václava Klause by zůstávaly konstantní.
Dnes se píše rok 2010. A pokuste se, prosím, nalézt alespoň jeden oslavný článek na Evropskou unii, euro či evropské politiky. Z posledního vydání Ekonomu (číslo 30/2010) na Vás dokonce hned z titulní strany zaútočí nadpis tematického bloku “Krach Evropy“ s články “Před námi apokalypsa“ nebo „Pád říše evropské“.
Z nastolených témat Václava Klause se během několika let stávají ústřední témata doby. Téma globálního oteplování se otřásá v základech mimo jiné i díky diskreditaci Meziválního panelu OSN pro klimatickou změnu (IPCC) vedeného R. K. Pachaurim, který, jak se ukázalo, vlastní řadu firem profitujících z „ochrany klimatu“. Dalším tématem, u kterého se většinový názor postupně přiklání k postojům Václava Klause, jsou gigantické investice Evropy do vývoje energie z obnovitelných zdrojů, jejichž výsledkem je jen nesmyslné zatížených veřejných rozpočtů, zdražování energie a zpětná devastace prostředí atd.
Kladu si otázku, proč tomu tak je? Proč názory osobností typu Václava Klause předbíhají svoji dobu? Proč vidí dál, než okolo stojící dav? A proč v okamžiku nastolení tématu není těmto osobnostem nasloucháno, ale jsou pranýřovány a „intelektuálně lynčovány“?
Domnívám se, že věci kolem nás jsou mnohdy jednodušší, než za jaké je pokládáme. Jedním z prostých vysvětlení je racionální uvažování, hluboké vzdělání, schopnost analyzovat a zároveň uvažovat v souvislostech, talent zachytit jádro problému, pracovitost a rozum. To vše v protikladu k intelektuální povrchnosti, nepokoře, bez ukotvení ve skutečném vzdělání.
Pro mne z toho vyplývá, že bychom měli být schopni více věřit vlastnímu rozumu, vlastním schopnostem rozlišovat mezi tím, co považujeme za racionální a co ne. Vlastnímu poznání a zkušenostem. Měli bychom být ostražití ke „kouzelníkům se slovy“, kteří ve jménu morálky, ekologie, Evropy, případně čehokoli jiného, nás chtějí využít pro své sociálně inženýrské vidiny.
V dobré westernovce totiž často vyjde najevo, že padouch, kterého honí „dobří muži zákona“, není padouchem, ale hrdinou a „dobří muži zákona“ vůbec nejsou dobří a zákona už vůbec ne. Mějme to na paměti při dalších honech na „padouchy“.
