V sobotním vydání Lidových novin (LN; 17.7.2010,str. 22) publikoval Pavel Kohout článek s názvem „Jak v Evropě selhal trh“. Přestože články od tohoto autora s chutí čtu, tentokrát mě hodně zklamal.
Článek se týká aktuální situace Řecka a přístup EU, respektive jejich čelních představitelů, k současnému stavu. Autor dochází k závěru, že trh (dluhopisový) selhal, protože celých 10 let věřil, že Řecko (a také, Španělsko, Portugalsko, Itálie a další) jsou na tom stejně dobře jako evropský premiant – Německo. Po celou tuto dobu totiž investoři půjčovali Řecku za téměř stejný úrok jako Německu, přesněji řečeno o 0,2-0,3% více než byl úrok pro Německo. Přitom před vstupem do EU byla riziková přirážka Řecka i dvouciferná. V roce 1993 to bylo dokonce 17,84% (!). Jak se přibližovalo členství Řecka v EU přirážka klesala až na zmíněnou hodnotu. Investoři uvěřili výrokům vrcholných představitelů EU, Evropské centrální banky a jiných evropských institucí, že mezi bonitou států v rámci EU není prakticky rozdíl, což jak se později ukázalo, nebyla pravda. Poučné je v této souvislosti například usnesení Evropské rady z roku 2001: „Oblast společné měny nyní představuje osu stability pro účastnické země, protože je chrání před spekulacemi a finančními zmatky. Posiluje vnitřní trh a přispívá k udržení zdravých ekonomických ukazatelů, což podporuje udržitelný růst“ nebo výrok pana Manuela Barrosa z února 2009: „Euro je ochranný štít proti krizi“.
Důvod, proč mám potřebu se k článku Pavla Kohouta vyjádřit, je můj kategorický nesouhlas s jeho tvrzením, že selhal trh. Řecko (a jiné státy v rámci EU) si prostě půjčovali za takový úrok, jaký jim investoři nabídli. Neberu-li v úvahu, že na nabídkové straně byly v hojném zastoupení především Německé a Francouzské banky s výrazným vlivem státu, šlo o běžný obchodní vztah založený na nabídce a poptávce. Dokud nehrozilo nebezpečí bankrotu, Řecko dostávalo své peníze, investoři vydělávali a všichni byly spokojení. V tom žádné selhání trhu nevidím. To je stejné, jako bych tvrdila, že trh selhal, protože banka půjčila firmě, která později zkrachovala.
Kde vidím já selhání je fakt, že žádný z čelních představitelů EU či jejich institucí není hnán k odpovědnosti, že klamal investory, kteří si koupili dluhopisy Řecka na základě dobré víry v pravdivost veřejných výroků a usnesení EU. Kupříkladu Americká banka Goldman Sachs za klamání investorů dostala nedávno od federální americké komise pro cenné papíry a burzu pokutu 0,5 miliardy USD. Podle této komise se „Tento případ stane nezapomenutelnou lekcí pro americký finanční sektor. Ukazuje, že ani jeho nejvyšší představitelé neuniknou trestu, pokud poruší základní principy poctivé a spravedlivé práce.“
V socialistické Evropě není ani myslitelné, že by politici byli jakkoli odpovědni za své „sociálně inženýrské“ aktivity. Pokud vznikne problém, jako aktuálně v Řecku, všechno se svede na „třídního nepřítele“… v tomto případě za situaci může „útok chamtivých spekulantů“, kteří svou „honbou za ziskem“ uvrhli Řecko do zmíněných problémů. Jak napsal George Orwell: „V době všeobecného klamu říkat pravdu znamená revoluční čin.“
