V poslední době mne překvapuje, kolik lidí kolem mne má perfektní právní povědomí o tom, co kdo smí a nesmí. Jakoby už nezáleželo na ničem jiném. Kam až to může zajít?
„Na to nemají právo!“ Tuto větu slyším dnes snad pořád. Jenže právo jednoho končí tam, kde začíná právo toho druhého. Na to se často zapomíná. Lidi vidí jen sebe a svou nespravedlnost. Kam se ztratila ohleduplnost, pokora a selský rozum?
Nejvíce mne překvapuje vymáhání práva v porodnicích. Už je to nějaký měsíc, co jsem se z porodnice vrátila. Rodila jsem v době nouzového stavu a zákazu vycházek. Návštěvy byly zakázány pro všechny a každá jsme musela absolvovat PCR test. Přišlo mi to přirozené, jelikož miminka jsou náchylná ke všem různým nemocem a matky po porodu jakbysmet. Přesto se tu našly ženy, které si svá práva chtěly vydupat třeba násilím. Dokonce, když to nešlo po dobrém, tak si najaly právníka a nastoupily před vedení nemocnice se svými požadavky. Sama nevím, na co má a nemá nemocnice právo. Pro mne bylo rozhodující, že se živá a zdravá vrátím se svým mimčem domů. Nepotřebovala jsem studovat všemožné zákony a vyhlášky. Byla jsem naopak ráda, že se do porodnice nikdo necoural a neohrožoval tak právě narozená miminka. Ale tyhle bojovnice „za svá práva“ nezajímaly maminky a miminka okolo nich, ty se zajímaly jen a jen o sebe. Že by třeba mohly ony samy či jejich doprovod nakazit někoho druhého, absolutně nebraly v potaz. Proč by to také dělaly? Jejich vlastní zájmy stály nad právem bezpečného pobytu v nemocnici těch druhých. Prý, málo si křičela a nechala sis všechno líbit, tak máš teď smůlu…
Proč jsme k sobě poslední dobou tak bezohlední? Dřív jsme se smáli Americe, že se tam lidi soudí i o to, že do návodu nenapsali, že se nesmí kočka sušit v mikrovlnce. Mně se však zdá, že i u nás se poslední dobou začíná vytrácet selský rozum. Když se nám něco nelíbí, hned si běžíme pročíst paragrafy, zda to není náhodou nezákonné. Každý druhý už má najatého svého právníka, který slepě hájí naše zájmy. Pak nemají být soudy přehlcené.
Rodiče hojně využívají právnických služeb i směrem ke škole. Nepamatuji si, že by si moji rodiče najímali právníky a šli řešit jakýkoli problém do ředitelny. Myslím, že by je to ani nenapadlo. Teď se stal právní spor zřejmě módní záležitostí. Stále se hledá, kdo za to či ono může a zda na to měl vůbec právo. Hlavně aby zodpovědnost nepadla na mou hlavu. Třeba neměl a stalo se něco? Pokud to neohrožuje zdraví mé a mé rodiny, je to podle mne malichernost.
Možná by stálo za to, se někdy zastavit a zapřemýšlet, zda celý život stojí pouze na právu. Někdy je lepší věci řešit s pokorou a hlavně vědět, že tady nejme sami. Že je potřeba hledat taková řešení, která nebudou omezovat nás, ale ani ty okolo.
