Pozdě chlapce honiti...

Minule jsme se rozešli v caffe Savoy, tentokrát jsem se rozešli před kostelem na jednom pražském náměstí. Tentokrát už bych ale snad dala – ač nerada – všechny končetiny do ohně za to, že už se po 5 měsících nedáme zas dohormady, jako minule.  Situace se je jiná,  je už  i jiná žena…

Ačkoliv ihned po rozchodu s ní ještě nebyl, aspoň si to myslím. Čím jsem si jistá ale jsem je to, že to- respektive ona - nebyl hlavní důvod rozchodu. Když to  u toho kostela řekl, že dospěl k tomu, že už to nejde dál, možná se mi trochu ulevilo, v zápětí mi to začlo bejt líto. Skočila jsem si koupit  do nedalekých potravin koupit pakl kapesníčků, zatím mi pohlídal tašku. Ještě jsme chvíli seděli,  i mě objal. Pak už jsem vyrazila do nedaleké areny fotit zápasy –MMA a K1. Chvíli jsem fotila, chvíli brečela. Nezasvěcený pozorovatel – a těch bylo 99,9%, si mohl myslet, že brečím kvůli těm klukům v ringu, co se perou a to chvilkama docela tvrdě. Ó jak ráda bych radši brečela kvůli zapásníkům...!

Jelikož po bitvě je každý generál, jsem i já teď děsně chytrá. Čtu chytré knížky o vztazích, např. „Jak milovat a být milován“, kde se říká, že druhého máme rádi – tedy milujeme – proto, že plní naše niterné touhy a přání a tedy je důležité je poznat. V další knížce „Pět jazyků lásky“ se píše v podstatě to samé: někdo potřebuje jako důkaz lásky dárky, další pozornost, další chválu.. tedy opět jde o plnění tužeb a přání. V knihách dalších je zmíněna důležitost komunikace. Pokud toto všechno máte v malíku, tak vám gratuluji a snad i závidím. Bohužel, jsou lidé jako já, kterým tyto věci dochází poměrně pozdě, pravda, ještě před dosažením třicítky, ale ale ale... je to na ránu. Zpětně vidím tolika věcí, co jsme pro náš vztah mohli udělat, na čem jsme mohli pracovat, o čem jsme se měli bavit, ale bohužel, když se sejdou dva nemluvové v tomto směru... je to pak těžké. Pokud někdy potkám dalšího nemluvu, slibuju teď na mou duši, že povídat si budu. Sice to není třeba zpočátku příjemné, ale...! Už teď jsem chytrá jak radio, když rozdávám rady kamarádkám: mluvte, mluvte, mluvte.  Ano, je to ironické, že tyto rady dávám zrovna já... ale tu samou radu dávám v první řadě sama sobě. A vlastně třeba i některé čtenářce... Protože kdybych si místo mnou vytvořených doměnek  s ním promluvila o všem co mě trápí, mohlo to bejt všechno jinak. Takto to byl začátek konce.

Proč se už ve školách nevyučuje to, že na vztahu je třeba pracovat, že sice zamilování je krásné, ale všechno krásné může pominout.. pokud tomu nevěnujeme svůj čas, snahu, píli...sebe. A proč jsou někteří či některé taková vemena, že jim tak dlouho trvá toto všechno pochopit za chodu...

Ach jo, ach jo, ach jo.