Teokracie versus demokracie

Chce nám ještě dnes vládnout církev? Chce církev vnucovat nevěřícím svou morálku?

Mám-li hovořit za katolickou církev (nemohu ručit za každou sektičku :-)), odpověď na obě tyto otázky, které tak často slýcháme kolem nás, je jednoznačná: samozřejmě že nechce. Kdo tvrdí opak, prokazuje základní neznalost Nového zákona i současných církevních dokumentů. A také si plete pojmy s dojmy.

Tento článek je o vztahu křesťanství, politiky a práva, ale abychom se do této problematiky nezamotali, rozlišme si nejprve dvě otázky: otázku vztahu duchovní a politické moci na jedné straně a otázku vztahu křesťanské etiky a světského práva na straně druhé.

Je banální to připomínat, ale nechť v naší české ateistické kotlině zazní ještě jednou, že křesťanství (a světe div se, „dokonce“ i katolická církev :-)) má svůj základ v osobě Ježíše Krista, a k němu se také vždy vrací, když se potřebuje reformovat (přičemž tato potřeba je pochopitelně stále aktuální: my křesťané jsme hříšníci potřebující neustálou očistu srdce i mysli). No a u Ježíše nacházíme, alespoň v zárodečné formě, postoje, které nám umožňují se s naší problematikou vypořádat.

Pokud jde o vztah etiky a práva, je zapotřebí si nejprve uvědomit, že Ježíš představil své učení v prostředí Židů, kteří koncept autonomního světského práva neuznávali (podobně jako ho neuznávají muslimové). Podle Židů pocházelo veškeré právo z Desatera, které na hoře Sinaj zjevil Mojžíšovi sám Hospodin. Z přikázání „nezabiješ“ tedy vyplýval zákon trestající vraždu, z přikázání „nesesmilníš“ zase zákon trestající cizoložství atd. Jak se k židovskému zákonu postavil Ježíš? Odpověď nalezneme především v Ježíšově slavném „horském kázání“: „Slyšeli jste, že bylo řečeno otcům: ,Nezabiješ! Kdo by zabil, bude vydán soudu.‘ Já však pravím,“ prohlásil Ježíš, „že již ten, kdo se hněvá na svého bratra, bude vydán soudu; kdo snižuje svého bratra, bude vydán radě; kdo svého bratra zatracuje, propadne ohnivému peklu“ (Matouš 5,21-22). A dále: „Slyšeli jste, že bylo řečeno: ,Nezcizoložíš.‘ Já však vám pravím, že každý, kdo hledí na ženu chtivě, již s ní zcizoložil ve svém srdci“ (Matouš 5,27-28). Existují dvě možnosti: buď byl Ježíš úplný blbec a neuvědomoval si, že je nesmysl chtít někomu na této zemi soudní cestou prokazovat něco takového jako hněv (nehledě na to, že existuje též spravedlivý hněv, sám Ježíš by mohl vyprávět...) či, řekněme, chlípnost, anebo – a k této opci se samozřejmě přikláním – Ježíšova slova nemají legislativní, ale etickou a náboženskou platnost, a „soudem“ je myšlen soud Boha, který (na rozdíl od lidí) vidí do lidských srdcí. Nezávisle na tom, zda v Boží soud věříme či ne, tedy podle mě platí, že Ježíšova etika není založena na strachu z trestu uděleného pozemským soudem, ale na lásce a ctnostech, které se rodí v nitru člověka (no a případně i na strachu z pekla). Jinými slovy, nadčasový princip, který z toho vyplývá, je následující: vše, co je legální, má být (v ideální situaci) též etické, ale ne vše, co je neetické, má být též nelegální. Oblast etiky tudíž nelze a ani není záhodno zcela podchytit světskými (a ostatně ani náboženskými) zákony. Pokud by etika byla právně vymahatelná, vedla by k neupřímnosti a k pokrytectví. Diskutovat bychom měli o míře dosahu práva (a samozřejmě i o určité základní shodě práva s etikou), ne o tom, zda se mají právní a etická sféra zcela překrývat.

Pokud jde o otázku vztahu duchovní a politické moci, můžeme opět začít u Ježíše. Židé žijící v Ježíšově době žili pod římskou nadvládou a neměli úplně jasno v tom, jak se v této situaci chovat: Je legitimní platit daně římskému císaři? Máme očekávat „politického Mesiáše“, který v Izraeli sjednotí náboženskou a politickou moc podle vzoru krále Davida? (Případně: je Ježíš tímto „politickým Mesiášem“?) Ježíš – v odpovědi na otázku ohledně daní – prohlásil, že nemá problém s oddělením náboženské a politické moci: „Co je císařovo, odevzdejte císaři, a co je Boží, Bohu“ (Marek 12,17). A když se ho Pilát (představitel římské císařské moci) zeptal, zda je židovským králem, Ježíš odpověděl, že jeho království „není z tohoto světa“ (Jan 18,36). Zde musíme zdůraznit, že Ježíš tak v podstatě desakralizoval či sekularizoval (zesvětštil) politickou moc a připravil tak půdu pro to, aby křesťanství uznalo jako legitimní přechod od teokracie k demokracii. (Mimochodem, teokracie – kde politická moc má údajně božský původ – byla v té či oné formě typická pro většinu archaických i antických společností: připomeňme si třeba jen to, že první křesťané byli v římském císařství obviňováni z bezbožnictví, protože odmítali zbožšťovat císaře.)

Jistě, křesťanství (a zdaleka nejen katolicismus) v dějinách podléhávalo pokušení směšovat duchovní a politickou moc – předpoklad pro to byl vytvořen již Ediktem milánským (313), kdy bylo křesťanství zrovnoprávněno s pohanstvím (roku 380 se pak křesťanství stalo státním náboženstvím římské říše) – ale nyní, zejména po II. vatikánském koncilu (1962-65), se opět vrátilo k Ježíšovi, což v dnešní situaci znamená, že považuje za legitimní tzv. teorii společenské smlouvy, která dává politickou moc do rukou lidem, kteří sami rozhodují o tom, jakým způsobem budou spravovat svůj společenský život, přičemž politickým systémem, který se de facto ukazuje jako nejlepší, je sekulární demokracie, která zajišťuje neutralitu státu v náboženských otázkách, vykazuje církevní moc do duchovní sféry a garantuje světonázorovou pluralitu i náboženskou svobodu. S tím souvisí i to, že duchovní osoby nesmějí přímo vstupovat do politických stran či zastávat politické funkce (což ovšem platí pouze pro katolickou církev – nekatoličtí duchovní toto bohužel nedodržují, čehož příkladem je např. u nás Sváťa Karásek...).

Ale opět si musíme dávat pozor, abychom si nepletli pojmy. Odluka státu a církve (církví zde myslím církevní instituci či hierarchii) neznamená oddělení křesťanství a politiky. Je evidentní, že křesťanství není a nechce být pouze soukromou záležitostí věřících. Všichni křesťané mají právo a i určitou morální povinnost vystupovat se svými názory ve veřejné sféře, a ti, kteří nejsou součástí kléru, též samozřejmě mohou vstupovat i do stranické politiky (a nemusejí se nutně sdružovat ve stranách, které mají křesťanství ve svém názvu). V politice se křesťané mají snažit demokraticky prosazovat především ty hodnoty, které jsou v souladu s přirozeným právem a na kterých se tudíž mohou shodnout i s nevěřícími: v první řadě jde pochopitelně o ochranu života, ale důležitými tématy jsou též rodina, školství, péče o trpící atp. Přičemž platí, že katolíci by se při své veřejné činnosti měli alespoň rámcově řídit tzv. katolickou sociální naukou, která je shrnuta v knize Kompendium sociální nauky církve a která vychází především z humanismu či z personalismu, tedy z vědomí nezastupitelné hodnoty každé lidské osoby a z respektu vůči základním lidským právům.

Související článek Aishy

PS: Náš příští dvojblog si posvítí na problematiku náboženské svobody. (Jinak chtěl bych dodat, že nám s Aishou pomaličku docházejí atraktivní témata pro náš společný blog, respektive nejsme si jistí, co by vás nejvíce zajímalo, takže nám prosím pište své návrhy. Díky!)