„Proč jste se tenkrát nebránili?“

Čti: „proč jste (byli) takoví srabi?“ Aneb pohled na „Mnichov 1938“ prizmatem polské mentality (a očima jednoho polského historika).

O nás bez nás: Chamberlain, Daladier, Hitler a Mussolini pred podpisem Mnichovské dohody.

Opět – po delší pauze zaviněné džihádem ;-) – tu pro vás mám něco z polských luhů a hájů: tentokrát reaguji na jedno aktuální výročí a pokusím se zamyslet nad tím, jak Poláci vnímají přistoupení Československa na Mnichovskou dohodu z 29. září 1938.

Nejsem historik a přiznám se rovnou, že nemám vyhraněný názor na to, jak se měl prezident Beneš před 70 lety zachovat. Než jsem se přestěhoval do Polska, otázku „mnichovské zrady“ jsem moc neřešil: prostě to tenkrát dopadlo, jak to dopadlo, hlavně, že byl Hitler nakonec poražen. S příchodem do Polska jsem byl však s „Mnichovem“ znovu a znovu konfrontován: „proč jste se tenkrát nebránili?“ slýchávám od svých polských přátel. „No... prostě to tak bylo pragmatičtější,“ odpovídám většinou, „byli jsme ostatně postaveni před hotovou věc; a vůbec, umíte si představit ty obrovské škody, všechny ty zbytečně zničené životy, co by to stálo?“

Jenomže pes je zakopán v tom, že právě Poláci si ty „obrovské škody“ představit dokáží. Oni se totiž Hitlerovi postavili a vzhledem k tehdejší vojenské situaci při tom projevili opravdové (byť – dodávám trochu uštěpačně – poněkud zoufalé) hrdinství – a to nejen v září 1939, ale například i v srpnu 1944 během varšavského povstání (během něhož bylo polské hlavní město nacisty s německou důkladností prakticky srovnáno se zemí). Polské ztráty na životech byly vážně děsivé, ale opravdu šlo o „zbytečně zničené životy“? Toť otázka... Měl jsem možnost osobně hovořit s lidmi, kteří se varšavského povstání před 64 lety aktivně zúčastnili a kteří si všechny ty válečné hrůzy zažili na vlastní kůži, a jejich odpověď je zcela jednoznačná: o žádných „zbytečně zničených životech“ nemůže být řeč; nemohli jsme jen pasivně sledovat, co se děje; museli jsme se bránit, jinak bychom ztratili svoji lidskou důstojnost; bylo naší povinností bojovat, kdybychom vrátili čas zpátky, udělali bychom to samé, absolutně.

Jistě, v současném Polsku nehovoří všichni jedním hlasem. Objevují se i „kontroverzní“ názory, že Polsko si mělo vzít příklad z Beneše a mělo před Hitlerem kapitulovat. A občas má někdo odvahu i říci nebo alespoň naznačit, že celé to slavné varšavské povstání bylo nesmyslnou kolektivní sebevraždou. Zdá se, že starší generace jsou „vlastenečtější“ než pragmatická a multikulturní mládež, a mimoto v Polsku též platí, že katolíci (a těch je drtivá většina) bývají převážně na straně těch, kteří hrdinně prolili krev za svoji vlast (čti: a kteří tak přispěli k upevnění víry v Evropě), zatímco lidé hlásící se k sekularismu a k idejím tzv. „nové levice“ spíše sympatizují s politikou appeasementu.

Co s tím? Chápu, že my Češi odkojení Švejkem tak trochu neradi slyšíme slova jako hrdinství, vlastenectví či národ (a máme tendenci směšovat patriotismus s nacionalismem); chápu i názory pacifistů, jejichž hrdinou je dejme tomu Gándhí (a kteří jsou například proti stavbě amerického radaru na našem území). Ale na druhou stranu si myslím, že zkušenost Polska by pro nás mohla být obohacující, alespoň v tom smyslu, že bychom si možná měli jasněji uvědomit, že jistá zdravá míra hrdosti na vlastní identitu a přimknutí se k vlastnímu národnímu společenství i za cenu obětí je postoj, který obrovsky zvyšuje hodnotu této národní identity v očích všech, příslušníků daného společenství i ostatních. (Což není polemika s multikulturalismem: chci jen říci, že abychom si mohli upřímně vážit druhých, musíme si nejprve vážit sami sebe.)

Na závěr bych rád představil jeden zajímavý článek, který o této problematice vyšel v posledním čísle prestižního (liberálně-katolicky orientovaného) polského časopisu Tygodnik Powszechny: článek má název „Válka, která nebyla“ (v originále zde, doplňující komentář zde) a jeho autor, historik Piotr M. Majewski v něm popisuje, co by se s největší pravděpodobností stalo, kdyby Beneš dopřál sluchu části československých generálů a pustil se do války s Německem. Majewského scénář vypadá v kostce takto: 30. září prezident Beneš skrze rádiové vysílání oznamuje národu, že Československo nepřijímá mnichovský diktát. Hitler okamžitě vyhlašuje Československu válku a již 1. října v 5.30 nad ránem vylétají první německá letadla, která posléze bombardují Plzeň, Prahu i jiná města. Německým tankům se daří prolomit československou obrannou linii a již 3. října vjíždějí do Plzně. Velká Británie a Francie váhají, ale nakonec 10. října vyhlašují válku Německu, v té době je však již dobyta Praha. Mezitím (4. října) Polsko vyhlašuje válku Československu, což Polákům umožňuje zmocnit se Záolží, tedy dosud české části Těšínského Slezska. Tímto aktem Polsko vstupuje do faktického spojenectví s Německem. Situace využívá Stalin, který 17. října zahajuje útok na Polsko. 3. ledna 1939 je podepsáno příměří mezi Polskem a Sovětským svazem, výsledkem čehož se hranice mezi těmito státy posouvá na západ zhruba na linii Hrodno-Lvov. Československo mezitím válku s Německem zcela prohrálo. V květnu 1939 Hitler dobývá Francii a v březnu 1940 Německo anektuje některá polská území, zejména Slezsko. V Polsku se posléze k moci dostávají prohitlerovské síly, Polsko a Německo společně přecházejí k útoku na Sovětský svaz a Anglie vyhlašuje válku Polsku. Zde část článku věnovaná 2. světové válce končí (čtenář si musí domyslet, jak by tento scénář pokračoval) a Majewski přechází k pointě, kterou je diskuze, jež se (stále podle onoho alternativního scénáře) v Polsku a Česku vede u příležitosti 60. výročí zahájení  2. světové války. V Čechách se sice ozývají kritické otázky, zda 2 miliony padlých československých vojáků nebyly přece jen příliš vysokou cenou za odmítnutí mnichovského diktátu, ale většina národa (i díky autoritě prezidenta Havla), včetně válečných veteránů, s tehdejším Benešovým rozhodnutím souhlasí. Zato v Polsku je atmosféra velice tíživá a veřejnost má obrovské problémy vyrovnat se například s tím, že mnozí historici se domnívají, že bez spolupráce s Polskem by se Hitlerovi nepodařilo uskutečnit holocaust...

Tolik tedy vlivný Tygodnik Powszechny, který v podstatě tvrdí toto: čistě z polského hlediska je jen dobře, že Beneš na „Mnichov“ přistoupil, protože jinak by Polsko pravděpodobně neodolalo pokušení vést takovou politiku, která by ho vehnala do mezinárodní izolace a potažmo do náruče Hitlera (což je pochopitelně docela neotřelý názor a zdá se mi, že konzervativně-katolická média by v Polsku něco takového raději nepublikovala). Dále to již komentovat nebudu, ale o to více jsem zvědav na vaše případné komentáře. A vracím se k fundamentální otázce: měli jsme se bránit?