Lukašenko nemá v Praze co dělat

České předsednictví vážně uvažuje o pozvání posledního evropského diktátora. Co by to znamenalo pro českou zahraniční politiku a co pro běloruskou opozici?

Sympatickým rysem české zahraniční politiky je akcent otázek demokracie a lidských práv v rozsahu - řekněme - větším než obvykle. Ve vztahu k Bělorusku se to projevuje zejména odmítáním bližších styků s režimem prezidenta Lukašenka a všemožnou podporou běloruské opozice. Významnou roli v utváření celkového "uměleckého dojmu" českého zahraničněpolitického působení sehrávají rovněž nevládní organizace, například o.p.s. Člověk v tísni.

Nyní se český zahraničněpolitický kurz dostává do nepříjemného rozporu s kurzem evropským, který směřuje v bližšímu partnerství s některými východními zeměmi, mezi něž mimo jiné patří právě Bělorusko. Není to nikterak špatná myšlenka, protože užší kooperace zejména hospodářská může (i když samozřejmě nemusí) znamenat hráz před politickým vlivem putinovské Moskvy.

Evropská unie hodlá uspořádat 7. května tohoto roku v Praze ustavující summit k "Východnímu partnerství", tedy k platformě, na které by EU blíže spolupracovala s Ukrajinou, Běloruskem, Arménií, Ázerbajdžánem, Gruzií a Moldávií. K Východnímu partnerství proběhla už řada bilaterálních rozhovorů na úrovni ministrů zahraničí, nyní ale hrozí, že na summit bude (a zní to v této souvislosti celkem logicky) přizván i prezident Lukašenko.

Evropská unie sice Minsku dala jasné podmínky, za kterých o bližší spolupráci  stojí (tedy propuštění politických vězňů a demokratizace země) a situace v oblasti politické a občanské perzekuce se zdá v Bělorusku poslední dobou na lepší úrovni než třeba před třemi lety (což ale ani vzdáleně neznamená, že ji lze hodnotit jako dobrou). Přesto se režim, který v Bělorusku prezident Lukašenko zavedl, velmi silně podobá tomu, který zde panoval za prezidentování Gustáva Husáka.

V tomto režimu pracují a svou práci těžce "odnášejí" občanští aktivisté, kterým se totalitární ráz Běloruska nelíbí. Tito aktivisté mají jakous takous podporu z demokratických zemí, ale právě dosavadní neústupnost české zahraniční politiky jim dodávala velkou naději právě z naší země (nakonec inspirace pro běloruskou Chartu 97 je myslím zcela zjevná).

V této souvislosti mi i jen úvaha o možnosti pozvat Lukašenka do Prahy připadá jako solidní políček do tváře někoho, kdo si facky z naší strany rozhodně nezaslouží. České předsednictví, byť hovoří za celou Unii, tedy i její pragmatičtější část, musí otázku lidských práv i nadále akcentovat alespoň v té míře, v jaké to ČR coby nepředsednická země dělala dosud.