Po dlouhé době jsem si koupila pánský Vogue (pro neznalé: prestižní časopis o módě). Je sice fakt,
že v dobách rychlé a skvělé internetové komunikace je časopis, který váží skoro kilo a půl, tak
trochu zbytečný přepych, obzvlášť, když konkrétní kolekce v něm vychází s dvou
až tříměsíčním zpožděním, zatímco na internetu najdete fotky z kolekcí světových návrhářů,
včetně odborných komentářů lidí s velmi fundovanými názory, hned druhý den po módní přehlídce (tím zdaleka nemyslím diletantské bláboly typu „módní
policie“, což u nás takzvaně frčí...).
Sice jsem si v tomhle časopise ani moc nepočetla, páč je v italštině a tu neovládám. Ale je docela fajn si jednou za čas užít krásnou vůni čerstvě vytištěného časopisu a navíc je v něm spousta dalších užitečných informací (které si dokážu i přeložit) a nádherných fotografií. Na internetu vlastně koukáte na jediný záběr a to z konce mola, a to ve mně žádné umělecké zážitky nevyvolává. A tak jsem se pustila do prohlížení. Nevím, jak vy, ale já – byť módní návrhářka, kterou zajímají především ty hadry, nedokážu oddělit nikdy obličej modelky od konkrétního oblečení. Dokonce jsem se přistihla, že když si prohlížím módní časopis poprvé, vždy koukám nejdříve na obličeje a zkoumám tvář, výraz - takové to neurčité vyzařování (někdo něco vyzařuje, jiný ovšem nikoliv…) a teprve po několikátém prohlížení jsem schopná vnímat oblečení a celkovou harmonii. Tak jsem se tentokrát zakoukala do těch mužských tváří. Možná by se hodilo říct mužných – ale právě mužnost jsem v těch tvářích hledala marně.
Ten časopis měl 350 stránek, skoro na každé z nich byla fotka nějakého muže a ty, kteří mi přišli jako chlapi, bych spočítala na prstech jedné ruky.
Nedávno jsem se shodou prazvláštních náhod ocitla na natáčení jednoho českého filmu. Seděla jsem jako kompars v letadle a pár hodin si u toho četla pořád stejné noviny – což jsem musela, takže jsem se děsně jsem se nudila čtením reklam a už jsem si opakovala dokonce i čísla stránek… až mě přece jen něco probralo. Kolem mého sedadla jela kamera a zvedala se do výšky, aby mohla zabrat pohled seshora. A já koukám na kameramanovu nohu a něco mi přišlo divné – byla taková nezvyklá. Je chlupatá nebo oholená? Koukla jsem se na něho – docela hezký, charismatický chlap, přiznám se, že už předtím jsem se mu koukla na ruce – když má chlap chlupaté a opálené ruce – je to velmi sexy – a ruce měl opravdu hezké… Na první pohled se mi docela líbil, ovšem ta oholená noha šla s celkovým dojmem až do minusových bodů.
Vážně to chlapi s tím vyholováním všeho – tedy i nohou, myslí vážně a mají pocit, že se nám to líbí?
Pustila jsem se do prohlížení letních kolekcí světových návrhářů – Armani, Lanvin, Calvin Klein, Dior, Galliano, Hugo Boss, Luis Vuitton – všichni modelové v kolekcích těchto módních domů měli vyholené nohy hlaďoučké jako dětská prdelka a jediný, kdo mě příjemně překvapil, bylo duo Dolce a Gabbana, kteří nechali své mužské modely v kolekci vypadat jako opravdové chlapy – se zarostlýma a chlupatýma nohama.
Budou to, jak mají vypadat opravdoví chlapi, určovat nějací sladcí hoši z Paříže nebo Milána, nebo si to budeme řídit my samy? My – které si vybíráme ty chlapy přesně podle toho, co se nám na nich líbí a přitahuje nás to na nich, páč je to mužné, sexy a opravdu chlapské? A neměly bychom jim teda říct, že nám ty oholené nohy (a taky některé třeba jiné zženštělé manýry) tak trochu vadí?
Co když si opravdoví muži při prohlížení těchto fotek (a z jakýchkoliv jiných z časopisů) myslí, že budou vypadat stejně nemužně jako ti z těch módních magazínů, tak se takhle nechtějí oblékat a nosí raději ty neforemné kapsáče a vytahané trička?
Přitom ty saka, svetry a kalhoty jsou většinou normální, nositelné a velmi slušivé…
A pak mě logicky musela napadnout další otázka: líbí se mužům vůbec ty ženy z módních časopisů? Co když to mají stejně jako my? Podíváme se, ale že bychom chtěly takového metrosexuálního panáka z výlohy doma – to tedy fakt ne!
Ženy chtějí všechny vypadat jako super modelky, štíhlé, vysoké, dokonalé … a chtějí je takové vlastně muži?
