Městský úřad chtěl informace o mých sousedech

                Pokud si někdo myslí, že praktiky minulého komunistického režimu již skončily, tak se velmi mýlí. Nedávno si mne městský úřad předvolal, abych nabonzovala svého souseda.

Přišel mi do schránky úřední dopis, ať se dostavím na městský úřad v určitý den a hodinu. Jedná se prý o řešení bytové situace. Tečka. Nic víc.  Volala jsem ihned na úřad, kde mi řekli, že jsem nic neprovedla. To mne ani nenapadlo. Tajuplně mi sdělili, že mi to nemohou do telefonu říci. Že by něco tajného? Tak tajné jako bylo STB?

                Byla jsem pozvaná na den před nástupem do nemocnice pro operaci z důvodu závažné diagnózy. Měla jsem myšlenky úplně někde jinde, ale brala jsem to pozitivně. Aspoň se rozptýlím. Přišla jsem do teplé, útulné kanceláře, kde čas pomalu plynul. Za dvěma stoly naproti sobě seděly dvě úřednice, jak vyšité. Po identifikaci, mě vysvětlili, že se "jen" potřebují zeptat, jak se mi bydlí. Sice jsem praktiky výslechů za komunismů nezažila na vlastní kůži, ale viděla jsem spoustu dobových filmů. Tam se taky začínalo nenápadně. Takovej pěknej přátelskej rozhovor. Už jenom to kafíčko chybělo.

                Při další otázce přitvrdili. Jestli jsem prý neviděla někoho vejít do bytu naproti mně. Tohle byla dost těžká otázka. Bydlím totiž v Praze v krásném komunistickém paneláku, kde je cca 16 pater, kde na jednom patře je 14 bytů. Bydlí tam různá individua, mnoho tzv. nepřizpůsobivých. Mnoho mých známých kamarádek se mne bojí navštívit. Když už k tomu dojde, nenastoupí do výtahu, není-li prázdný. Po chodbě k mým dveřím se pohybují jedině s kasrem.

                Mám pro strach uděláno, ale přesto procházím svým domovem s klapkami na očích jako kůň. Po chodbě nevysedávám. S nikým se do řeči nedávám. Navíc je známá stará pravda, že ve velkoměstě na sídlišti se sousedé většinou neznají. Tohle ale určitě ty odborné úřednice z oboru a s tituly vědí. Proto mne otázka na to, kdo vchází do dveří naproti, velmi překvapila. Odpověděla jsem po pravdě, že jsem jednou viděla před rokem jednu starší paní a jednou před půl rokem staršího pána. Chtěli podrobný popis. Věk, výška, váha…

                Pak na mne uhodili. Zda neznám pana Nováka. Jméno zde uvedené je fiktivní. Neznám odpověděla jsem. Podívali se na mne, jako že lžu. Snažila jsem se jim vysvětlit, že nejsem ten typ, co se seznamuje se svými sousedy, zvlášť kdy to jsou muži. Ještě abych odlehčila situaci, vtipně jsem řekla, že nezvoním na sousedy – muže a nechci si od nich půjčit sůl, za účelem seznámení. Tentokrát se na mne podívali, jako že jsem fakt divná, když tohle nedělám.

                Nejhorší bylo, že jsem dosud neznala účel tohoto vyptávání. Protože komunistické praktiky již skončili, tak jsem doufala, že je to pro dobrou věc. Ale vzápětí jsem se to dozvěděla. Byt proti mně pronajímal prý nějaký pán načerno. Jednou tam byla dokonce i policie. Málem jsem po této informaci spadla ze židle. Jasně, takže jde o bonz. Zpráva od policie jim nestačí? A co kdyby takhle dámy na úřadě zvedly své prdelky ze své teplé kanceláře a došli by byt zkontrolovat. Proč na místo toho musí zvednout prdelku ve svém volném čase, navíc na neschopence občan, který s tím nemá vůbec nic společného? A ještě jsem si je zaplatila z mých peněz, z mých daních.

                Je toto moje povinnost? Může mě městský úřad nutit donášet na své sousedy? Volají někoho, aby donášel zase na mne? Informování na druhé bohužel rozpuštěním STB neskončilo. Dnes je to plně legální. A opět přitom napíšou zprávu, kterou chtěj podepsat. Jako za starých časů. Ovšem bez kopie pro mne.

                Poslední otázka byla třešničkou na dortu. Jestli prý nevím o někom, kdo tam má přehled a mohl by vypovídat. Bohužel, nemám přehled ani o důchodkyních, který tráví svůj podzim života u svých domovních kukátek. To si bude muset městský úřad zajistit jinak. Ale jedna věc je pozitivní. Nevyhrožovali mi. Aspoň něco se zlepšilo. Ale zase mi vytkli, že jsem jim moc nepomohla.