„Spim a spim. Něco slyším. Obuji bačkůrky a jdu ke dvéřim...“ další úžasný budík na mobilu.
Ráno lezu na strom(eček) a sbírám plody.Slíbila jsem kolekci v práci, my ji nejíme a kancelářské kobylky slupnou jako malinu. Letos po mnoha letech máme živý stromek. Nádhernou jedličku, zatím samou jehličku. Je mi líto ji odstrojovat, když vůbec neopadá. Sundám jen ozdoby, třeba vydrží třistačtyřicetdevět dní do Štědrého dne.
V práci nasypu kolekci do misky. Romča vedle postaví talířek s kančím salámem a Marťa nakrájená jablka. Nádherná symfonie chutí, jestli se dnes nepos..,tak nikdy. Dopoledne konečně dokončím téměř všechny mzdy. Jsem fakt dobrá. Odfrknu a vrhám se na další pracovní úkoly. Jeden splním a dalších deset tlačím před sebou. Nutně potřebuji doplnit cukr, s výčitkami slupnu zvoneček z kolekce. Mňam.
„Kami, máš krizovku? Ty a čokoláda, vzácný to úkaz,“ rýpne si Romana.
„Dej mi svátek,“ odpálkuji s pusou od sladké pochoutky.
Následuje hezká chvilka. Platím faktury i tu svou. Zítra budou peníze na účtě. Hurá. Pátek a finanční injekce, nádherný den. Život je občas krásný. V kanceláři, kde obvykle cvrlikají kolegyně, panuje nezvyklé ticho. Každá s nosem přilepeným na monitor nestíhá ani pusu otevřít. Dvě Romany, dvě Kristýnky, Martina, Monika, Lenka, šéfka, jeden muž a já – účtárna v celé své kráse. Denně osm a více hodin trávíme pospolu. Každá z nás má dny lepší i ty méně. Každá z nás má své mouchy i přednosti. Marťa je upovídaná někdy až příliš a stíhá při brebentění pracovat rychleji než ostatní. Klobouk dolů. Lenča je tichá, rozvážná, hloubavá, ale když už něco řekne, stojí to za to. Má úžasný smysl pro humor. Kristýnky jsou mlaďounké holčiny. Milé, ochotné. Svěží větřík mezi námi zralými ženami. Jedna Romana je ironická rýpalka a druhá pravý opak. S Mončou chodím na pravidelné kuřpauzy, je skvělá. Třešničkou pak je muž. Má můj obdiv, že ještě nezačal menstruovat. Vůbec nejsme špatný kolektiv.
Překvapivě se odpoledne telefonicky ozve jedna firma a jsem pozvána na pracovní pohovor. Mám chuť odmítnout, nemám čas, ale náhoda je blbec. Možná právě hovořím s budoucím zaměstnavatelem. Večer se snažím přimět k poslušnosti exelovské tabulky. Marně. Kontingenční tabulky prostě nezvládám. Soptím, tečou mi nervy, chci jít domů a spát. V tom nejlepším zvoní mobil, kamarád z literárního serveru.
„Kamí, četl jsem Deník, Někde tam máš neshodu podmětu s přísudkem.“
Jéé, tak mě zab. Mám neshodu s tabulkou. Co je podmět a přísudek?
„Hmm, někdy na to kouknu. Jsem ještě v práci.“
Nenápadně naznačuji nečas. Pochopil a hovor končí.
Další dvě hodiny se peru se spánkem, exelem, pálícími oči, únavou, nechutí. S životem. Před desátou se ploužím na metro. Dnes určitě nestihnu psaní dnes. Více takových dní.
