Kriminalita je problém, s nímž lidé bojují od pradávna. Všechny pokusy ji potlačit pomocí tvrdých trestů, jako je sekání rukou, lámání v kole, popravy a podobně, se minuly účinkem. Ani právo šaría prý nezabírá.
Každý zločinec totiž věří, že ho spravedlnost nikdy nedostihne – aspoň ta lidská.
Když někdo něco špatného spáchá, cítíme potřebu mu to nějakým způsobem oplatit – pomstít se mu a to zvláště, dotkl-li se zločin přímo nás nebo našich blízkých. Aby lidé nebrali nebo nemuseli brát právo do svých rukou, vznikly soudy, policie a další orgány státní moci, které mají občany před kriminalitou ochránit. Toto do velké míry funguje. Díky bohu. Jinak bychom se zmítali v chaosu vzájemného vyřizování účtů, krevní msty a aplikaci práva silnějšího.
Nic však nefunguje dokonale. Zákonodárci, soudci, státní zástupci, advokáti, policisté jsou jen lidé, kteří mohou snadno selhat, stát se úplatnými, mohou se nechat zastrašit či podlehnout nátlaku. Selhání jednotlivce či jednotlivců by měl zabránit právní systém. Ten ale ve snaze postihnout všechny formy a možnosti kriminálního jednání se stává velmi složitým. Stačí pak nějaké správně využité právní kličky a zločinec (zvláště ten bohatší) spravedlnosti unikne. Před zákonem jsme si všichni rovni, ale někteří se cítí rovnější.
Dnešní doba je úžasná v tom, že už se tolik nezaměřujeme na ochranu obětí trestných činů a potrestání zločinců, ale spíše na to, aby náhodou nebyla porušena práva zločinců. Je zde snaha omezit právo občana hájit sebe, svou rodinu, bližní, svůj či obecní majetek proti zločincům. Nejzajímavější na tom je, že tuto snahu nejvíce projevují lidé, kteří sami sebe označují za „ochránce“ lidských práv.
Neopovažujte se proto fotit či natáčet zloděje při výkonu jeho povolání a někde tyto fotky či videa zveřejňovat, aniž byste měli jeho písemný souhlas! Lidé, kteří by zloděje poznali, by se mu pak totiž mohli smát, a to by, jak jistě uznáte, nebylo správné. Pokud vás někdo přepadne, braňte se přiměřeně, abyste útočníkovi či útočníkům nezpůsobili větší újmu než oni vám! Rozhodně nestřílejte útočníky, kteří už jsou (i s lupem) na útěku, do zad! To se pak špatně vysvětluje jako nutná obrana.
Uvidíte-li třeba nějaké migranty krást, ničit cizí majetek či obtěžovat nějaké nezodpovědné a nedostatečně oblečené ženy, velkoryse to přehlédněte. Jsou to přece jen frustrovaní chudáci. Vězte, že stejné instrukce dostala i policie (zatím naštěstí jen na západ od nás), a proto ji raději ani nevolejte, pokud ovšem nejste rasista, nácek, xenofob a nechcete mít problémy. V zájmu omezení krveprolití při teroristických akcích vyzývá také EU své občany, aby odevzdali své legálně držené zbraně – ty ostatní si mohou ponechat.
Trestat lidi, kteří něco špatného provedli, je zastaralé. Moderní je prevence, nejlépe ve formě školení a instruktáží, na nichž se dají získat od státu peníze. Děti by neměly být trestány ani ve škole ani doma – je to prý nevýchovné. Naopak, měl by být potrestán každý učitel či rodič, který na dítě vztáhne ruku – to má být pro děti výchovné zvláště, když to vědí. Mladiství pachatelé násilných činů jsou trestání mírněji nebo raději vůbec. Co kdyby se náhodou ještě chtěli napravit?
V poslední době se zase píše o možném snížení trestní odpovědnosti dětí z 15-ti na 14 let. Proč ne? Ony ty 15-ti leté děti, jichž se to týká, se zas tak moc jako děti nechovají. Otázkou je, k čemu je vůbec dobrá nějaká hranice trestní odpovědnosti. Státní zástupci a soudci jsou povětšinou moudří lidé a dokáží posoudit, zda mají před sebou dítě, které si není vědomé toho, co nějakým nedopatřením způsobilo (jako ta holčička, co na trojkolce srazila důchodce a z místa nehody ujela), nebo spratka, který si ničeho neváží, s potěšením krade a líbí se mu ubližovat jiným.
Na výchovný účinek vězení se nedá moc spoléhat. Trestat zločince za jejich provinění není příliš efektivní. Pro normálního člověka strávit jeden den a noc ve vězení je naprostá katastrofa. Pro otřelé zločince je to rutina – součást jejich běžného života – ve vězení je teplo, strava, klid, málo práce a dostatek času zregenerovat svaly cvičením. Také se tam dá mnoho pro další specializovanou profesní činnost naučit. Jediné, co funguje, je to, že člověk, který se provinil, je po dobu výkonu trestu vyloučen ze společnosti a nemůže tak po nějakou dobu škodit.
Každý člověk může v životě „uklouznout“ pod vlivem okolností. Někdo se proviní a do konce života bude svého činu litovat a snažit se ho napravit. Jiný bude litovat maximálně tak v soudní síni a to v nitru duše spíše sám sebe. Ten první si snad druhou šanci zaslouží, ten druhý zůstane navždy ostatním nebezpečný.
Skončí-li člověk za násilný trestný čin ve vězení, společnost pocítí určitou úlevu, protože je celkem jasné, na jak dlouho bude od něho klid. Skončí-li v nějaké specializované léčebně jako duševně nemocný, úleva společnosti je jen částečná, protože nikdo vlastně netuší, kdy bude tento člověk (jako „vyléčený“) opět propuštěn na svobodu. Je-li násilník nezletilý, může snadno uniknout trestu a úleva společnosti se změní v obavu, protože na nápravu těchto lidí nikdo nevěří, a nikdo neví, kdy a kde tento člověk udeří znovu.
Trestat se dá lidi za normální prohřešky a menší kriminální delikty. Za násilné a zvláště brutální zločiny bychom snad už neměli mluvit o trestu či léčení pro jejich pachatele, jako spíše o ochraně společnosti před těmito lidmi. Pokud bude hrozit recidiva ze strany lidí, kteří spáchali brutální vraždu, znásilnění, násilí na dětech či jiný zvláště zavrženíhodný čin, měli bychom zapomenout na nějakou časově omezenou dobu trestu nebo nějaké výjimky pro pachatele na základě jejich věku či duševní nemoci, ale zajistit, aby se již tito lidé nikdy nemohli vrátit do společnosti.
