Zakažme dětem pohádky!

Podle „odborníků“ prý pohádky nejsou pro děti vhodné, protože jsou plné předsudků a archaických stereotypů. Mají v nich být skryty škodlivé ideologie, rasová jednotvárnost a, bože představ si, i nenávist k ženám.

Vždycky jsem si myslel, že pohádky obsahují lidovou moudrost, archetypální motivy dobra a zla skryté v pohádkových postavách, oslavují statečnost hrdinů, kteří jsou vyvoleni jít se poprat se zlem a obětovat třeba i svůj život při záchraně krásné princezny, kterou milují (nikoliv nenávidí). Jak moc jsem se mýlil.

Rodiče by, podle novodobých „odborníků“, měli pohádky nejprve zhodnotit kritickým okem a měli by je dětem vyprávět tak, aby narušili jejich stereotypy.

Chudáka Sněhurku, Šípkovou Růženku, Popelku či jiné lepé děvy zachrání před hrozným osudem, podle zlých pohádek jedině hrdinný princ či u nás také ještě „hloupý“ ale silný Honza. Ubohé krásné dívky a princezny v pohádkách musí jen útrpně čekat, až se objeví jejich zachránce místo toho, aby se zachránily samy – přemohly draka či nakopaly zadek zlé čarodějnici.

Kupodivu nikdy jsem neměl pocit, že by česká Popelka byla nějaká pasivní fňukna. Je to mladá krásná dívka sic prostá maskulinních rysů, ale přesto schopná jezdit na koni a střílet z kuše lépe než leckterý princ. Navíc si z mužů, včetně svého budoucího manžela, dělá srandu. Pohádce to přitom nijak nevadí, neubírá jí to na kráse ani nenarušuje její archetypální podstatu – právě naopak. Jedná se snad o nejkrásnější pohádku, jaká kdy byla či bude natočena.

Když se na to dívám z druhé strany, kolik dívek znásilněných novým kulturním oboha­ce­ním Evropy, co se kupodivu nedokázaly násilníkům samy ubránit, by pohrdlo, kdyby se v pravou chvíli na pravém místě objevil ten správný muž – hrdina, který by je, jako statečný rytíř bez bázně a hany, zachránil? Bohužel, takoví muži zřejmě už vymřeli, protože jim uvědo­mělí rodiče, když byli malí, převyprávěli zažité pohádkové stereotypy a oni se teď cítí spíše jako princezny než stateční princové či jako chytré horákyně namísto hloupých Honzů.

Co následuje v pohádkách po hrdinném činu statečného reka? No přece „pravá láska“, hrozné to klišé, že? A co horší, žijí spolu šťastně až navěky. To se přece dnes už nenosí, aby muž miloval ženu a žena ho měla v úctě. Dnes, kdy se polovina manželství rozvádí, už není žádné „spolu šťastně až navěky“, ale raději jen dočasně a ne zrovna šťastně. V pohádkách se obvykle také princi a princezně po svatbě do roka narodí dítě. Že by i to bylo již překonané jako nepříliš žádoucí stereotyp?

Princové i Honzové se snaží získat srdce mladých, krásných, štíhlých a ještě ke všemu bílých princezen – jak stereotypní. Proč musela hrát zrovna roli Popelky Libuše Šafránková a ne raději Helena Růžičková? Vždyť to byla taky skvělá herečka. Prostě proto, že by to nefun­go­valo. Sice by nás to neutvrzovalo v zažitých stereotypech, ale asi by se nám to ani nelíbilo. Styďme se za svou malost! Proč Popelku nehrála černoška? Prostě proto, že by to nefungo­valo. Prostě proto, že se česká Popelka odehrává v zasněžené české krajině a nikoliv rozpá­lené rovníkové Africe. Opět, styďme se za svou malost a nízkou multikulturní uvědomělost!

Musím se přiznat, že mám doma pohádkovou knížku s nádhernými obrázky, kterou jsem dětem trochu převyprávěl. Nejspíš totiž nějaká trocha uvědomělosti ve mně je. Jednalo se o knihu pohádek s názvem „Moje nejmilejší pohádky“ přeloženou z francouzského originálu. Zde manželka Alibaby Fatima pozabíjí 40 loupežníků tak, že jich 39 polije vařícím olejem a toho posledního bodne nožem do srdce. To je asi ta správná nestereotypní pohádka, kde něžná dívka sama se postará o záchranu sebe i drahého Alibaby – prostě nenechá tu špinavou práci na svém muži. Bohužel, já jsem ji zkazil a převyprávěl stereotypně. Asi jsem tak své děti, příliš „neobohatil“, ale alespoň jsem měl z toho lepší pocit.

Taky jsem se rozhodl nekupovat ani nevyprávět dětem pohádky, kde se princ zamiluje ne do princezny, ale do jejího bratra prince. Je to sice módní v jistých kruzích a určitě podporo­vané z různých grantů pro neziskové organizace, ale já raději zůstanu staromódní a dám před­nost tradičním pohádkám, které přežily věky díky tomu, že si je lidé předávali vyprávěním z gene­race na generaci a necítili potřebu je měnit kvůli jednomu klukovi z vesnice, který neměl rád holky, ale třeba vdolky.

Pohádky se dají vyprávět různým způsobem. Jinak bude určitě vypadat česká verze po­hádky o Popelce, jinak německá verze a ještě jinak americká verze. Co vždy ale musí zůstat, je duch pohádky. Způsob jakým je pohádka vyprávěna odráží duši vypravěče a to, jakým způ­so­bem je přijata, odráží duši posluchačů – národa, který naslouchá. Optimální je, když vypravěč souzní s posluchači. Pak je pohádka balzámem pro duši.

V pohádkách nezáleží na postavě hrdiny – nemusí to být nutně muž. Klidně může krásná dívka zachránit hloupého Honzu třeba před peklem. Klidně může být v pohádce všechno tak nějak naopak, a přesto se bude líbit, když zůstane pohádkou. Když se ale někdo pokusí po­hádku předělat tak, že popře archetypální motivy v ní obsažené, přestane být pohádka pohád­kou. Ztratí krásu a zbude jen trapnost. Autor takové „pohádky“ pak není žádným umělcem, který se snaží spasit svět, ale jen dokazuje všem, že je tvorem bez duše.

 Snaha násilně přepsat či převyprávět pohádky, aby vyhovovaly nějakým pochybným idejím a někomu při jejich poslechu snad nezpůsobily mikrotrauma, je stejnou zhůvěřilostí jako snaha přepisovat historii tak, aby někomu lépe vyhovovala. Pohádky to jsou totiž takové dějiny našeho nevědomí, které nemůžeme popřít, ale můžeme v nich nalézat to krásné, poučné a stavět na tomto základě svět, kde dobro vítězí nad zlem.

Možná proto se některým lidem zdají pohádky nebezpečné. Mohou totiž lidem slibovat vítězství dobra nad zlem, chytrosti nad hloupostí či to, že láska dokáže překonat velká proti­venství. Jsou lidé, kterým víra v pohádky a principy v nich obsažené, přetrvá až do dospělosti. U těchto lidí hrozí, že se jednoho dne postaví na odpor zlému drakovi nebo se pokusí porazit zlou čarodějnici. U lidí, kteří věří pohádkám, hrozí, že v případě ohrožení, budou bránit sebe, svou rodinu, své děti, své hodnoty a svou zemi.  

Važme si archetypů, stereotypů, tradic a lidové moudrosti. Blíží se vánoce – čas pohádek. Buď je dětem zakažme, abychom je neutvrzovali ve stereotypech, nebo pošleme všechny samozvané odporné odborníky do … no prostě někam. 

http://veda-a-technika.eurozpravy.cz/veda/207781-pohadky-skodi-zdravi-experti-vyslali-zavazne-varovani/