Vzpoura bílých mužů

Pokud byl volební boj Donalda Trumpa a jeho příznivců o Bílý dům někdy označován za vzpouru bílých mužů, pak můžeme konstatovat, že vzpoura bílých mužů nebyla potlačena, jak média dopředu avizovala, ale dosáhla slavného vítězství.

Pod pojmem „bílý muž“ si osobně nepředstavuji ani tak muže bílé barvy kůže, jako spíše symbol vědomí – lidi, kteří jsou nositeli vědomí, poznání a pokroku. Lidi, kteří dokáží poznat a přemoci temnou archetypální stránku lidské duše.

V posledních letech a desetiletích se svět začal, v zájmu jakéhosi vyššího "dobra", nená­padně ubírat směrem, který ubíral svobodu řádným občanům, ale dával ji zločincům. Povýšil práva zločince nad práva jeho oběti, bral pracovitým a úspěšným, aby dával povalečům a nepři­způ­sobivým, právy pro menšiny omezoval většinu, vyvážel demokracii tam, kde o ni nikdo nestojí a hromadně dovážel vyznavače náboženské nedemokracie.

Co je to za právo a spravedlnost, které Breivikovi za vraždu 77 lidí umožňují žít zadarmo v luxusním vězení o třech pokojích s TV, PC a vlastním fitkem? Kolik slušných lidí na to nemá? Proč naopak práva slušných občanů bránit svůj život, rodinu a majetek jsou ome­zovány? Proč by si člověk nemohl vyfotit či natočit zločince bez jeho předběžného souhlasu a nějakého porušení práv na ochranu zlodějské osobnosti?

Co je to za společnost, která umožňuje v Norsku brát – krást rodičům děti za drobné a někdy i dost zvláštní prohřešky? Že prý děti nepatří svým rodičům? Smrtelně nemocným a trpícím ne­umož­níme eutanázii, protože by to bylo nehumánní, ale to, že necháme trpět či umřít děti, na jejichž léčbu se nenajdou peníze, humánní je?

Proč, když se nějaká menšina z okraje společnosti, u nás či jinde ve světě, bouří, vyhro­žuje, ničí či rabuje na základě více či méně oprávněné záminky, pro média je to projev frustrace (z většinové společnost), ale když proti nim protestuje skupina občanů, jsou hned označováni za extrémisty a rasisty? Co jsou to asi za fanoušci Clintonové, co v Kalifornii zapalují na protest proti vítězství Trumpa popelnice a pneumatiky na ulicích?

Co je to za svobodu vyznání, která umožňuje odstranit v historicky křesťanských zemích, křesťanské symboly, výzdobu či tradice, aby snad neurážely víru nezvaných návštěvníků z muslimského světa? Jak je možné, že pro pochybné právo muslima mít několik žen a to i nezletilých a dle své víry je i trestat, najdou se takoví zákonodárci, kteří pro něj ohnou nejen svůj hřbet ale i zákon? Co je to za lásku k bližnímu, která si více hledí nezvaných vetřelců, než vlastních žen a dětí, kteří se stávají oběťmi jejich zvrhlých činů?

Jak je možné, že se boj za práva žen zvrhl ve snahu potlačit u mužů mužství a u žen jejich ženskost? Jak je možné, že dnešní feministky, které zahnaly svým harassmentem bílé muže do kouta, kdy se bojí veřejně projevit obyčejnou lidskou slušnost, zdvořilost a dvornost vůči ženám, neřku-li zapomenutou rytířskost a gentlemanství, stojí v čele skupin, které vítají migranty z islámských zemí představující přesně takové muže, proti kterým na počátku ženská hnutí bojovaly za svá práva?  

Svět se zbláznil, ale naštěstí zde existují muži a ženy, kteří si to uvědomují a nemíní se s tím smířit. Vítězství Hillary Clintonové by nechalo svět pokračovat pohodlnou cestou do propasti. Vítězství Donalda Trumpa možná představuje trnitější cestu, ale dává alespoň naději na změnu – na změnu k lepšímu. Mají-li být právo, spravedlnost a svoboda pro všechny, musí být i pro bílého muže. Jinak se nedivte, že se vzbouří.