Továrny na smrt

Když se Brusel otřásl teroristickými útoky, nebyl jsem šokován. Šokován jsem byl před pár lety, když jsem se s kolegou proplétal půl hodiny uličkami zdejší muslimské čtvrti.

Kolega řídil a já jsem nevěřícně hleděl z okna auta na ulici a nemohl jsem uvěřit, že se stále nacházíme v Evropě – dokonce v hlavním městě Evropy. Jako člověk s určitou tendencí k naivitě a idealismu jsem do té doby neměl valného tušení, že takové čtvrti v hlavních městech Evropy existují a jak to v nich vypadá – zřejmě to ČT zapomněla odvysílat. Po­myslel jsem si tehdy, že když mi ještě někdo řekne, že my Češi jsme pra…, tak ho pošlu právě tam. Druhá věc, co mě napadla, byla: Kdo jen tohle umožnil?!

Celkový dojem, který jsem si z Belgie odnesl, byl kladný – nádherná země, obdivuhodné památky a místa k prohlédnutí, zajímavá architektura a příjemní milí lidé. Jen ta pachuť z oné temné a špinavé čtvrti ve mně zůstala. Lituji proto obětí a jejich rodin. Mají moji soustrast. Cítím však ještě silnější pocit a to je znechucení – znechucení nad tím, co se stalo, a že se to stane v budoucnu ještě mnohokrát.

„Občané, nenechme se terorismem zlomit!“ volají dnes politici. „Ukažte teroristům, že se jich nebo­jíte! Možná vás pár zabijí, ale můžete se na nás spolehnout, že všechny zločiny ne(ne)cháme vyšetřit! Zemřete-li, vězte, že my politici z toho budeme mít šok, ale ani tak nezapome­neme vyjádřit soustrast a solidaritu vašim rodinám. Hlavně se nebojte, nezapomeňte chodit dál do práce, utrácet peníze a platit daně! Zlu se nesmí ustupovat!“

V Evropě se nachází spousta lidí, kteří připravují bombové atentáty. Když se podaří nějakého z nich zatknout dříve, než provede svůj odporný čin, jsou toho plné titulky: Policie zmařila…, Policie zajistila… Policie zatkla… Každá taková zpráva je skvělá – byly zachrá­něny lidské životy. I kdyby však policie získala seznam všech aktuálně aktivních teroristů a všechny je pozatýkala, měli bychom mít důvod k radosti? Určitě ano, ale zřejmě by nám ta radost dlouho nevydržela. Během krátké doby by se našli noví zájemci o tuto „práci“ a obsa­dili by volná místa. Situace by se opakovala. Následoval by opět teror, strach a panika.

Proč tomu tak je? Představme si továrnu, která produkuje zvláštní výrobek – vraždící roboty. Jakmile sjedou z výrobní linky, rozjedou se do světa a začnou zabíjet. Policie s nimi začne svádět náročný, úmorný boj a bude se je snažit eliminovat. Samotné továrny na roboty si však nikdo nevšímá. Jednak je umně maskovaná a za druhé produkuje zisk, jenž akcio­ná­řům přináší nemalé dividendy, takže řada důležitých lidí nebude mít zájem si rušit zdroj svých nemalých příjmů. Boj s jejich výrobky jim bude jen zvyšovat odbyt.

Každá taková továrna na terorismus má svou mateřskou společnost (ISIS, Talibán, Al Káida), která má své významné akcionáře, sponzory a obchodní partnery. Pro rozvoj byznysu je důležité se rozšiřovat – nejlépe tam, kde je pro tento typ podnikání poptávka a co nejméně byrokratických omezení – tedy do EU, kde jsou politikové již dlouhodobě nespokojeni se svými příliš přemýšlejícími voliči. Společnost proto vyšle spoustu dělníků do světa ochotného pomáhat válkou frustrovaným lidem a všem těm, kdo se za ně jen vydávají.

Dělníci v podobě utrápených a frustrovaných mladých mužů s iPhone, které mají, aby nezabloudili a neztratili kontakt s domovinou, jsou nejprve nadšeně politiky vítání jako zdroj nové pracovní síly a plodnosti pro stárnoucí Evropu. Když některé zaostalé postkomunistické státy ještě si dobře pamatující na to, co je to diktatura, okupace, omezování svobody slova a práv občanů začnou upozorňovat na to, že zde něco nehraje, je jim ze strany vyvolených důrazně doporučeno, aby byli solidární, že jejich občané také byli svého času uprchlíky, aby se tyto státy nebránily nové formě poroby, jinak přijdou o štědré dotace EU.

Dělníci jsou ubytováni převážně v hlavních městech Evropy, kde je jich nejvíce potřeba, a začnou si zde hned budovat zázemí ve formě celých čtvrtí. Během krátké doby zde vybudují základy neviditelné továrny, která bude produkovat stroje na strach a hrůzu. Aby jim původně místní do toho nekecali, vytvoří no go zóny, kde zavedou své rodové a zvykové právo. To kvůli tradici a možnosti uplatnit své náboženské svobody.

Požadovaná kvalifikace zaměstnanců je frustrace, nespokojenost s hostitelskou zemí, pokud možno žádné vzdělání, ale zato silná oddanost firemní víře a kultuře. Zaměstnanci mají jistotu, že nebudou propuštěni a pokud sami dají výpověď, bude je to stát život – nejspíš, aby ne­vynesli know-how firmy. Nejlepší zaměstnanci firmy se stanou jejími výrobky, naplní vizi firmy a budou poslání na (sebevražednou) misi.

Nová společnost musí mít svou duchovní strukturu, odměny pro nejlepší zaměstnance ve formě těch nejvyšších duchovních potěšení (na onom světě). Musí mít své PR oddělení, které bude vymýšlet hesla, aby bylo všem jasné, o jak mírumilovnou společnost (dobrého občana re­gionu) s vysokými hodnotami se jedná. Musí mít svůj systém řízení a kvality založený na zvykovém právu. Potřebuje také své vývojové a plánovací oddělení, jak přelstít ostrahu a dostat své výrobky tam, kde je potřeba.

Investoři se musí postarat, aby si nespokojení aktivisté z řad občanů zastaralého typu, jimž se výstavba nové továrny v blízkosti jejich domovů příliš nelíbí, nestěžovali a nedo­stali moc prostoru v médiích, a nejlépe se odstěhovali někam jinam. Naštěstí občané nejsou jen ti věčně nespokojení, ale také ti, kteří vycítí svou podnikatelskou příležitost, a budou formou různých charitativních neziskovek poskytovat nové společnosti v regionu užitečné služby. Jiní se zhostí úkolu subdodavatelů. Byznys je přece byznys – a o to jde.

Netrvá tedy dlouho a nová továrna je schopna plnit funkci, pro kterou byla vytvořena. Odpovědní politici dobře vědí, že továrna, která byla, díky jejich štědrým investičním po­bídkám, jednou vytvořena, již nelze zbourat. Bude zde navěky plnit svoji funkci a stále zvy­šovat svou výrobu aktivitám policie a posledních zoufalých občanů navzdory až do vytvoření nové společnosti dle představ sociálních inženýrů a politických elit.

V podstatě je to situace podobná, jako by za války spojenečtí velitelé nechali své vojáky krvácet v boji proti nacis­tům, ale rozhodli by se, že nebudou bombardovat jejich továrny na zbraně, protože vlastní jejich akcie. Naoko by to zdůvodnili tím, že přece v těchto továrnách pracují i nevinní a mírumilovní lidé. Čím déle by válka trvala, tím by se více vyrobilo zbraní a tím by továrny vyprodukovaly větší zisk. Co na tom, že nějací pěšáci umírají v poli.

Snaha vytvořit plebejskou společnost řízenou elitami existuje na světě již po tisíce let – získává stále nové podoby od vlády božských vládců po mocné diktá­tory. Přímá forma diktatury je dnes již v Evropských zemích špatně průchodná, a proto se volí forma nepřímé zastupitelské diktatury, která navenek vypadá stále jako demokracie. Většinové hla­sování řízené několika vyvolenými jedinci může významně omezit práva národních států, a tak do nich zasít semínka hniloby a rozkladu v podobě zásilek „dělníků“.

Zdá se vám to jako fikce? Kéž by tomu tak bylo. Pro jistotu bych si však dal pozor na politiky, kteří by chtěli zakládat podobné továrny na smrt i u nás.