Celý vesmír i život má být jeden řetězec příčin a následků. S tímto tvrzením se nedá nesouhlasit. Při pohledu zpět zjistíme, že vše, co se nám v životě přihodilo, co jsme udělali i neudělali, bylo nějak podmíněno.
Všechny radostné i smutné pocity, které jsme prožili, byly něčím podmíněny. Každá naše myšlenka byla nějak podmíněna. Měli jsme tedy vůbec nějakou volbu, jak žít život jinak? Měli jsme či máme vůbec svobodnou vůli, nebo se jen životem pohybujeme tak, jak nás vlna příčin a následků nese?
Existuje jeden slavný experiment pana Benjamina Libeta (psal jsem o něm zde), který, podle současné vědy, dokazuje, že lidé nemají svobodnou vůli, že je to jen iluze, kterou všichni trpíme. Když je naše svobodná vůle jen iluzí a vše je důsledkem po sobě jdoucí řady příčin a následků, neexistuje nic takového jako vina.
Když řidič na cestě srazí chodce, tak za to nemůže – je to důsledek příčin a následků. Je-li někdo opilec, nemůže za to – prostě to tak bylo dáno. Když někdo někoho zabije, prostě nemohl jinak. Podle ideje, že vše je dáno řetězcem příčin a následků, i terorista děla jen svou práci, k níž byl předurčen již při stvoření světa. Vše je deterministicky směřováno k počátku, kdy „Někdo“ nastavil celý vesmír tak, že dnes já píšu tyto řádky, vy půjdete s manželkou na návštěvu tchýně, on se půjde opít a ona se nechá svést tím největším kreténem na světě. My všichni sledujeme absurdní divadlo, v němž hrajeme své role dle scénáře, který napsal někdo jiný.
Vesmír se sice jeví zcela deterministicky, ale stejně máme jen malou možnost predikovat budoucnost. Předvídatelnost budoucího vývoje čehokoliv je totiž v mnoha směrech omezena. Podle obecné teorie relativity je omezena samotnou globální geometricko-topologickou strukturou prostoročasu. V praxi rovněž nedokážeme spočítat ani dlouhodobě předpovídat chování chaotických systémů – tj. všech fyzikálních systémů, které se skládají z více jak dvou částí. Nejlépe to vidíme na naší schopnosti předvídat počasí. Předpověď chování částic na úrovni kvantového mikrosvěta má pak již pouze ryze statistický charakter. Přesto věříme, že budoucí stav každého objektu (i kvantového) je jednoznačně předurčen jeho počátečním stavem.
Determinismus se nedá ošidit, ale kupodivu se dá obejít. Náš svět totiž zřejmě neexistuje v jedné ale ve všech možných historiích současně. Na počátku neexistovaly nějaké přesně dané počáteční podmínky, díky nimž je vesmír právě takový, jaký ho pozorujeme, ale existoval ve všech možných stavech, které se začaly vyvíjet všemi myslitelnými způsoby.
Můžeme si to představit, jako svazek optických vláken, které jsou prosvětlovány jedním zdrojem světla. Čím víc je těch vláken, tím prochází jednotlivými vlákny méně energie. Navíc každým vláknem je promítán jiný obraz – jiný film. Všechny optické vlákna jsou na druhém konci zaměřeny na jedno plátno – plátno naší reality. Výsledný obraz bude jedna šedivá mlha, kde jsou smíšeny všechny možné filmy a jejich verze – všechny možné podoby reality.
Aby to bylo ještě složitější, každé vlákno se v každém momentě může štěpit, podobně jako kanál blesku, do několika dalších vláken – každý film tak vytváří nové a nové dějové linie.
Abychom získali ostrý obraz a mohli sledovat film reality, jak ji známe, musíme omezit počet vláken na minimum – nejlépe na jedno jediné a skrz ně poslat veškerou energii ze zdroje světla a na plátno promítnout vybraný film. Podle kvantové fyziky vytváříme realitu, jak ji známe, v okamžiku pozorování. Tehdy dochází k redukci možných historií (viz experiment Schrödingerova kočka). Když přerušíme pozorování, realita se opět rozplyne do mnoha možných historií.
Každá historie – každý film je dokonale deterministický – jedno okénko filmu následuje za druhým. My si ale vybíráme, na který z filmů, se budeme v nespočetné kosmické filmotéce koukat. My si vybíráme, která historie se stane skutečností. Tento výběr neprovádíme v minulosti, ale kupodivu v budoucnosti. Film bez pozorovatele nikdy nebude promítnut na plátno reality. Historie neobsahující subjekt schopný pozorovat realitu, se nikdy nestane skutečností.
Naše svobodná vůle tedy nespočívá v tom, že bychom mohli měnit děj filmu, ale v tom, že si vybíráme, na který film se budeme koukat. A protože si můžeme vybrat, jsme odpovědni i za své činy. Budoucnost tvoříme tím, že si každý den, vybíráme svoji minulost.
S použitím:
Szeruda, R.: Nový pohled na lidskou duši a vědomí. Praha 2017.
Viz také: Schrödingerova kočka, Svoboda slova a svobodná vůle
