Synchronicity - smysluplné náhody

„To je ale náhoda!“ napadne nás, když potkáme staré známé na místě, kde bychom je ne­čekali, nebo se v našem životě odehraje něco hodně neobvyklého. Jsou ale náhody vždy jen pouhé náhody?

Když v roce 1898 vydal spisovatel Morgan Robertson povídku o velké lu­xusní lodi SS Titan, která se srazila s ledovcem a potopila se, nikdo netušil, že o 14 let později dojde k tragédii Titaniku. Náhoda nebo varování prozřetelnosti? Jednalo-li se o varo­vání, byl tento hlas velmi slabý. Na psychiku mnoha lidí však tento příběh zapůsobil velmi silně.

Pokud vyhrajete ve sportce nebo do vás udeří blesk je to určitě náhoda. V jednom případě příjemná a v druhém ani moc ne. Ve sportce jde o statistiku – prostě je to nastaveno tak, že tu a tam na někoho ta výhra padnout musí, aby lidé měli motivaci hrát. Pokud jste to právě vy, kdo měl to štěstí, byla to obyčejná náhoda. Pokud do vás udeřil blesk, měli jste prostě smůlu a můžete být rádi, když jste přežili bez závažných následků. Lidí běhá po venku hodně a ne všichni se stačí včas před bouřkou schovat.

V životě se každý den setkáváme s důsledky různých náhod. Kdybychom vyjeli o minutu dřív či později, tak by do nás ten opilý řidič nevrazil. Co se dá dělat? Nic. Občas se nám ale také stávají věci, kdy si přestáváme být jisti, zda se jedná o obyčejnou náhodu, štěstí či smůlu. Jedná se o náhody, které jsou pro nás až podivně smysluplné.

Slavný fyzik Wolf­gang Pauli byl fascinován číslem 137 (1/137 – bezrozměrná konstanta jemné struk­tury charakterizující elektromagnetickou sílu) a snažil se pochopit jeho význam. Pauli záhad­nému číslu doslova propadl. Když se ho studenti ptali, na co by se zeptal Boha, kdyby zemřel, odpověděl: “Proč právě 1/137?“ Když přivezli Pauliho do nemocnice a oznámili mu, že bude ležet na pokoji číslo 137, reagoval slovy, že odsud se už živý nedostane, a měl pravdu.

Pro zajímavost, jiný slavný fyzik Richard P. Feynman označil konstantu jemné struktury za jednu z největších a nejkrásnějších záhad fyziky — magické číslo, ke kterému jsme došli a kterému nerozu­mí­me: “Mohli bychom o tom čísle říct, že ho napsala Boží ruka, ale nevíme, jak ji Bůh vedl.“

Pozoruhodné smysluplné shody okolností fascinovaly a fascinují vědce z mnoha různých oborů. Švýcarský psycholog a psychoterapeut Carl Gustav Jung zavedl pro tento jev pojem synchronicita (z řec. synchronos, současný). Snažil se tak popsat nekauzální vazební princip pro­je­vu­jícího se formou velmi nepravděpodobných „náhod“.

Defi­noval tento prin­cip jako současný výskyt jistého psycholo­gického stavu a jedné nebo více vnějších událostí, které se vyskytují jako smysluplné paralely okamžitého subjektivního stavu. Události spojené syn­chro­nistickým způsobem jsou vzájemně tematicky spří­z­ně­ny, i když mezi nimi ne­exis­tuje žádný spojovací článek lineární kauzality.

Jung vyjádřil názor, že příčinnost je spíše statistickým jevem než absolutním fyzikálním zákonem. Sám Albert Einstein v osobním rozhovoru povzbudil Junga k tomu, aby pokračoval v práci na koncepci synchronicity, neboť je v plném souladu s novým myšlením ve fyzice.

Provází-li náš život v určitém období či dlouhodobě podivné náhody, vyvolávají v nás silné emoce. Proto si je také déle pamatujeme. Pro někoho tak mají nepravděpodobné náhody skoro mystický význam a dávají lidem, kteří je prožívají, pocit propojení s celým vesmírem – reálný prožitek, že vše je propojeno se vším a to, co se odehrává v naší mysli, ovlivňuje něja­kým způsobem i realitu kolem nás.

Pro skeptiky je náhoda vždy jen pouhá náhoda. Jsou věci nepravděpodobné, ale když jsou možné, tak se mohou přihodit. Pokud má někdo pocit, že nějaké náhody byly nějak vnitřně smysluplně spjaty, i když nemohly mít žádnou příčinnou souvislost, pak prostě žije v bludu. Psychologové budou tvrdit, že člověk si všímá jevů kolem tím více, čím víc jsou si podobné. Zážitek synchronicity, z tohoto pohledu, spíše odráží psychický stav subjektu než skutečnost.

Synchronicita je tedy jev, který každý z nás občas v životě může zažít nebo i pravidelně zažívá, ale nikdo neví, jak velkou váhu má tomuto jevu přikládat.

Matematik Roger Penrose spočítal, že pravděpodobnost průběhu evoluce vesmíru i se vznikem organické hmoty a později i bytostí majících vlastní vědomí je zhruba 1 ku 10 na 10 na 123. „Číslo tak neuvěřitelně malé,“ vysvětluje, „že kdybyste chtěli na každou částici hmoty napsat jednu nulu, nestačily by vám všechny částice ve vesmíru.“ Přesto vesmír vhodný pro vznik inteligentního života vznikl (viz Antropický princip). Jedná se o náhodu, synchronicitu nebo existuje nekonečně mnoho vesmírů?

Také evoluce vzniku života na Zemi není nic samozřejmého ale naopak velmi nepravdě­po­dobného. Přesto evoluce proběhla. Byla to náhoda, synchronicita či tvůrčí záměr?

Synchronicity působí na úrovni jedince i masy. Negativní prvky a tendence ve společnosti sebou přinášejí nejen negativní důsledky vyplývající z čiré příčinnosti, ale rovněž hromadění negativních „náhod“ ve formě různých malých i velkých neštěstí. Byl souběžný vzestup ko­munismu a nacismu jen náhodný? A to, co se děje dnes, je také jen náhodné?

Klíč k tajemství synchronicit spočívá možná právě v základním faktu, že jsou důležité pro pozorovatele. Jsou charakterizovány vazbou mezi psychickým a fyzickým. Ve světě, kde budouc­nost je jednoznačně dána minulostí, není pro smysluplné náhody místo. Vše je důsled­kem jen pouhé statistiky.

Kvantová fyzika nabízí ještě jiný pohled na věc. Nikoliv minulost určuje budoucnost, ale naopak budoucnost vytváří minulost (viz Schrödingerova kočka). Realita, jak ji vnímáme, je založena na jedné možné verzi historie. Ve skutečnosti ale může současně koexistovat mnoho růz­ných plně deterministických historií a teprve pozorování provedené v budoucnosti určuje platnou (rozvinutou) verzi historie. Tato představa je ovšem pro absolutní většinu lidí něco zcela nepředstavitelného.

V průběhu psaní tohoto blogu jsem zažil něco, co bych zařadil také do kategorie synchro­nicit (těch nepříjemných) snad proto, abych si lépe uvědomil to, o čem píšu. Tak si kladu otázku, zda mám jen bujnou fantazii (to u spisovatele či pisálka není až tak špatné) nebo zda to, co jsem prožil včera, je v smysluplné vazbě k tomu, co si žádá zítřek.

S použitím:

Szeruda, R.: Nový pohled na lidskou duši a vědomí. Praha 2017.

https://en.wikipedia.org/wiki/Morgan_Robertson

https://cs.wikipedia.org/wiki/Synchronicita

https://www.national-geographic.cz/clanky/numerologie-nebo-fyzika-proc-vedce-fascinuje-cislo-137.html?fbclid=IwAR3jNOnLlGXito2ZT-ZCrnjNjOkqAAoi5PDrrXNRpcxJ1CAEyg74p1rFZDc

Viz také: Schrödinge­rova kočka, Antropický princip, Má existence vesmíru význam?, Zenónův kvantový efekt, Kvantová evoluce