Dostal jsem jednou otázku, k čemu je člověku svoboda slova, když nemá svobodnou vůli. Tazatel narážel na slavné experimenty Benjamina Libeta z Kalifornské univerzity.
Mnoho lidí to neví, ale podle současných vědeckých poznatků a chápání lidské mysli bychom neměli mít svobodnou vůli. Náš pocit, že se můžeme svobodně rozhodnout, by měl být jen iluze. Naše myšlení by mělo být plně deterministické tak jako veškeré dění ve fyzikální realitě, která nás obklopuje.
Máme-li na výběr několik možností, jak třeba strávit dnešní večer, domníváme se, že to záleží jen na nás – na našem svobodném rozhodnutí. Můžeme jít třeba s přáteli ven se pobavit nebo zůstat raději doma a jít brzo spát. Naše volba ale není prý svobodná, nýbrž podmíněna. S přáteli půjdu ven, když si moje tělo žádá trochu alkoholu a zůstanu raději doma, když je mé tělo unaveno a cítí potřebu odpočívat. V té podmíněnosti je skryt determinismus.
Nebylo tedy mou volbou psát nyní tento článek, ale prostě spousta drobných podnětů mě k tomu přiměla, aniž jsem si toho byl vědom. Z řetězce příčin a následků dokonce vyplývá, že mě k tomu přimělo jemné nastavení konstant a parametrů již na počátku tohoto vesmíru. Připadá vám to jako blbost? Ne, je to v plném souladu s tím, co je vědě o vesmíru a člověku známo, a dokonce to odpovídá poznatkům experimentálního výzkumu.
Jeden takový experiment si zde můžeme zmínit:
Benjamin Libet nechal dobrovolníkům upevnit na hlavu elektrody, které snímaly elektrickou aktivitu jejich mozku, a na ruku umístit senzor monitorující činnost jejich svalů. Měli za úkol pozorovat bod pohybující se po ciferníku připomínajícím hodiny. Jejich úkolem bylo zmáčknout tlačítko spojené s osciloskopem měřícím čas ve chvíli, kdy se pro to svobodně rozhodnou, a říct, kde se bod právě nacházel.
Ukázalo se, že uplyne přibližně 200 ms od chvíle, kdy se člověk vědomě rozhodne stlačit tlačítko do momentu, kdy dojde ke zmáčknutí tlačítka. Asi 300 ms předtím než subjekt má pocit, že učinil vědomé rozhodnutí, je už zřejmý nárůst mozkové aktivity. To by ale znamenalo, že pocit vědomí vzniká půl sekundy po té, co již začala mozková aktivita. Svobodná vědomá vůle by tak byla jen iluze na konci nevědomé aktivity probíhající v mozku, protože to vypadá, že mozek se rozhodne o 300 ms dřív, než my máme pocit, že jsme učinili vědomé rozhodnutí. Pocit vědomí je pak jen poslední fázi rozhodovacího procesu v mozku. Zdá se tedy, že mozek se rozhoduje sám a nevědomě v důsledku své strojové reakce na vnější podnět. My máme zpětně jen iluzorní pocit, že jsme to rozhodnutí učinili sami a svobodně.
Je-li lidská mysl produktem neurální aktivity, je naše svobodná vůle pouhou iluzí. Mozek deterministicky reaguje na podnět – přitom si nejsme ničeho vědomi. Potom se náhle objeví pocit vědomí a svobodné vůle. K čemu tyto počitky příroda vytvořila a k čemu slouží, ale není z tohoto pohledu jasné.
Veškerá fyzika je deterministická, i když naše schopnost předvídat budoucnost je silně omezena topologickou strukturou prostoročasu, kvantovou neurčitostí a chaotickým chováním fyzikálních soustav obsahujících více než dva objekty. Všechno, co právě teď děláme, cítíme a myslíme si, by z tohoto pohledu mělo vyplývat již z podmínek na počátku našeho vesmíru.
Vše bylo určeno již na počátku a naše jednání tak není vědomé ani svobodné. Možná to tak předurčil Bůh a možná slepý hodinář. To je fatalismus – víra v předurčený a nezměnitelný osud. Podle této filosofie nemá smysl se o nic snažit – vše již bylo dáno a nic na tom nemůžeme změnit, a když se přece jen o něco snažíme, děláme to právě proto, že to bylo dáno a my nemůžeme jednat jinak. Lidé tedy vlastně neodpovídají za své činy, zlo je jen důsledek předurčení a svoboda slova je tedy k ničemu, když nevyjadřuje svobodnou vůli.
Dle současného vědeckého poznání a smyšlení bychom měli tuto filosofii přijmout. Domnívám se však, že naprostá většina lidí, stejně jako já, by s tím měla problém. Náš vnitřní pocit, že máme svobodnou vůli, je tak silný, že ho nemůžeme ignorovat (vědě navzdory). Je-li tento pocit správný, nemůže ale na lidskou mysl pohlížet jako na pouhý důsledek elektrochemických reakcí v našem mozku. Může tedy existovat i jiné vysvětlení?
Fyzik John Cramer z Washingtonské univerzity navrhl velmi zajímavý popis, jenž vysvětluje chování kvantových systémů pomocí komunikace mezi elementárními objekty, která probíhá směrem z minulosti do budoucnosti a také z budoucnosti do minulosti. Můžeme vyslat elektron do známého experimentu se dvěma štěrbinami a změnit jeho uspořádání až ve chvíli, kdy elektron proletěl štěrbinami, abychom zjistili, kterou štěrbinu použil. Přesto to nikdy nezjistíme. Dle tohoto modelu, elektron vysílá vlnu do budoucnosti, která se vrací do minulosti a svým způsobem ho informuje o tom, jak bude vypadat uspořádání experimentu po celou dobu jeho trvání a on se podle toho také chová.
Je-li tento kvantový princip komunikace skrze čas nějak svázán s naší myslí, Libetovy experimenty nemusí dokazovat, že jsme jen nevědomé biologické stroje s iluzí vědomí, ale naopak, že naše mysl existuje na vyšší, než biologicko-mechanické úrovni a může být tedy jak vědomá tak i svobodná.
Nejsme-li jen otroky svých pudů a tělesných potřeb, měli bychom se snažit co nejvíce jednat vědomě a svobodně. Jsme-li schopni myslet vědomě a svobodně, měli bychom mít možnost se tak i vyjadřovat. K tomu potřebujeme svobodu slova, chceme-li změnit osud svůj i tohoto světa. Je totiž kolem nás až moc lidí, kteří nevědí, co činí.
Podle knihy: Szeruda, R.: Nový pohled na lidskou duši a vědomí.
