„Již si nebudeme stýskati, neboť jsme našli kraj, kde zůstaneme a sídla zarazíme. Vizte, to je ta země, kterou jste hledali. Často jsem vám o ní mluvil a sliboval, že vás do ní uvedu.
To je ta země zaslíbená, Eur a blonďatých žen do vašich harému oplývající. Na všem budete míti hojnost a bude nám dobrou základnou pro útoky vůči vašim nepřátelům. Hle, země po vaší vůli! Jen jména nemá; rozvažte, jakým jménem by měla být jmenována.“
Podle starých pověstí žili bratři Mohamed a Ahmed v zemi Syrské, kde se ale toho času strhly četné boje a země ta byla zpustošena. I všimli si toho bratři, že zde již nebylo co pustošit a tak se rozhodli tuto zemi opustit. Půjdeme za bratrem Osmanem, řekli si. Ten prý našel zemi zaslíbenou. Shromáždili svůj lid a vydali se směrem na západ slunce. Šli dlouho a daleko, přes hluboké moře, lesy, bažiny i křoviny. Čeleď už byla z cesty unavena a začala si stýskat, že není konce té klopotné cesty.
Také Osman vedl své lidi dlouho, až jednoho dne ukázal na vysokou horu před nimi, jež se zdvíhala z rovinné krajiny, a řekl, že pod ní si odpočinou. Došli a rozložili se na úpatí hory, jež se nazývala Zugspitze. Druhý den ráno se vydal Osman sám na horu. Uviděl širý kraj s bohatými městy a obcemi. Zvěstoval ostatním, co zhlédl. Lid zvolal jednohlasně, to je ta země, kde zůstaneme. Nechť se jmenuje po Osmanovi. Osman potěšen vůlí svého lidu, poklekl na kolena a jal se modlit k Bohu.
A tak se zde usadili. Bylo jich málo a tak zde museli pracovat. Zlí Germánové je nutili pracovat pět i více hodin denně ve svých továrnách za málo peněz a nechtěli jim dávat ani přestávky na modlení. Postupem času se ale plémě Osmanů hojně rozrostlo, bylo jich víc a nebáli se Němců nic. Také jejich rodiny a bratři ze sousedních zemí se k nim začali stahovat. Někteří nedošli až do země zaslíbené či snad zabloudili a tak zůstali i v zemích méně hojných jako Francie, Švédsko, Belgie, Itálie nebo Anglie. I tam se však dalo dobře žíti a svou víru šířiti.
Všude je vítali s otevřenou náručí. Ani pracovat již nemuseli. Eura se k nim hrnula ze všech stran. Různé organizace se předháněly v tom, aby je mohly začleňovat a sloužit jejich blahu. Ženy se jim odhalily a odevzdávaly se jim přímo na ulicích. Jen někteří staří muži mručeli, že jim narušují dávno zapomenuté křesťanské hodnoty. Mladí muži se jich báli a tak se raději zamykali doma se svými počítači.
Nějakou dobu to vypadalo, že by snad přísun nových muslimských posil mohl být zastaven smlouvou Německa s Tureckou, ale smlouva o výměně jednoho muslima za jiného byla prostě dokonalá. Po otevření bezvízového styku s Tureckem se najednou všichni naši bratři stali Turky – Osmany a tak jsme již snadno mohli obsadit nový svět – EU.
Jen barbaři z východu kladli po nějakou dobu odpor a nechtěli přijímat naše lidi. Naštěstí je Evropští politici uplatili svými dotacemi, pak je bez boje odzbrojili a nakonec jejich zbytky odporu přemohla NATO – New Alliance Treaty Osman. A tak konečně Německo dosáhlo své Třetí Říše, která po vyhnání posledního Němce získala historicky správný název – Osmanská.
