Rozhovor s ďáblem

Četl jsem si večer knihu od pana Napoleona Hilla s názvem Jak přelstít ďábla. Byl jsem unavený a tak jsem brzo usnul. Děj knihy se mi zvolna přelil do snu.

„Musíte mě oslovovat Vaše Veličenstvo,“ pravil ďábel k panu Hillovi.

„Proč požadujete tak vznešený respekt?“ zeptal se ho Napoleon Hill.

„Měl byste si uvědomit, že ovládám 98% lidí,“ zahřímal ďábel.

„Jak je ovládáte, Vaše Veličenstvo?“ ulekl se Napoleon Hill.

„Skrze strach z chudoby, z kritiky, z nemoci, ze ztráty lásky, ze staří a ze smrti,“ pravil temně ďábel.

„Strach z nemoci a ze smrti. Ten jste teď dovedl téměř k dokonalosti,“ vstoupil jsem ve snu do jejich hovoru.

„Co tady chce další bídný pozemšťan?!“ rozzlobil se ďábel. „Odpovídat na otázky jed­no­mu člověku je mi nepříjemné – natož dvěma! Kolik vás přijde příště?“

„Nevím, mne a pana Napoleona Hilla dělí sto let. Ve vašem světě ale čas nejspíš nehraje roli,“ podotknul jsem.

„To je pravda, pozemšťane. Jednoho otravu za sto let snesu. Počkej, přesunu se k tobě!“

Ďábel zanechal pana Hilla v jeho čase a vstoupil do mé doby. Nyní jsem si ho mohl lépe prohlédnout. Nevypadal jako čert z českých pohádek ale jako bohatý elegantně oblečený muž v nejlepších letech.

„Mám vás také oslovovat, Vaše Veličenstvo?“ zeptal jsem se nesměle.

„Můžete mi také říkat Lucifer,“ připustil ďábel. „Jsem padlý anděl – Světlonoš – ten, kdo přináší světlo poznání. Pro lidi je ale poznání velmi bolestivá záležitost. Nechtějí ho přijmout a tak trpí. Proto si mě spojují s utrpením a mají ze mne strach. Dokud nevíte, ale jen věříte, musíte trpět! Učím lidi skrze jejich utrpení a trestám ty, kteří podlehnou mým svodům.“

„Jak to, že neovládáte všechny lidi stejně?“ zeptal jsem se.

„Teď vám to říkám a říkal jsem to i panu Hillovi. Měl byste dávat pozor!“ zlobil se ďábel. „Někteří lidé moc přemýšlejí, moc čtou a stávají se pak vědomými. Ti pak se mnou nechtějí hrát mou hru. Nad nimi nemám moc.“

„Vadí vám to, Vaše Veličenstvo?“

„Nedáváte pozor. To vaše neochota se poučit z minulosti, chyb vlastních i jiných lidí vám přináší utrpení. Já vás jen zkouším a pak po zásluze trestám!“  

„Proč jenom 2%, pane Lucifere, unikají Vaší moci. Proč ne víc?“

„Občas je jich víc – 3, 4 i 5%. Po každé krizi, po každé válce je vědomých víc, ale pak přijdou pro vás lepší časy a opět zapomenete na to, co je důležité. Kdyby bylo 10% lidí vědo­mých, ostatní by se jim přizpůsobili a já bych ztratil nad nimi moc. To se ale nikdy nestane. Věřte tomu!“

„Měl jste přece jen někdy obavu, že se to stane, Vaše Veličenstvo?“

„Nechcete mi rozumět. Já se toho nebojím. Jednou to ale skoro vypadalo, že se tak stane – při té vaší Sametové revoluci, pozemšťane. Tolik zla se stalo, ale lidé byli ochotni odpouštět. Už jen chybělo, aby se hříšníci začali napravovat…  Jak ale došlo na porcování bohatství, najednou byly ideály pryč. Piraně by tak rychle neohlodaly zvíře, jak vy jste rozkradli a roz­pro­dali vaši zemi. Dokud bude lidská chamtivost, moje moc bude věčná.“

„Co takový Viktor Kožený? Čeká ho peklo?“ vyzvídal jsem.

„Ano, ale ne u vás. Má u nás zamluvenou krásnou vilu u moře, vycházky na pláži a pla­vání v moři.“

„Jak je to možné? Hodně lidí si to nemůže dovolit ani jednou za rok! On si bude užívat i po smrti?“

 „Klid, člověče! My plníme lidská přání. Jen jim přidáváme něco navíc.“

„Co například?“ zlobil jsem se.

„Třeba žraloky – hladové žraloky. I tropický ráj se může změnit v peklo.“

„Dobře,“ uklidnil jsem se. „Tak co třeba takový Václav Klaus?“

„Tak to je mi líto. Na toho tady moc nemám,“ zachmuřil se ďábel. „Jedna propiska, to je tak jednou přes prsty. Jedna rozkradená kuponová privatizace – nejspíš bude tvrdit, že to bylo v zájmu dobré věci. Jedna podivná amnestie – můj protivník – Bůh, trvá na tom, že se má lidem dávat druhá šance. Kolikrát jsem se už mu to snažil vymluvit,“ zakroutil ďábel nechá­pavě hlavou. „Dobrý právník z toho pana Klause vyseká.“

„Vy máte v pekle právníky?“ divil jsem se.

„Peklo je plné právníků,“ zasmál se ďábel mé naivitě.

„Fajn, tak co třeba pan Putin? Ten je podle našich médií arciďábel – promiňte, arcilotr.“

„Putin?“ zamyslel se ďábel. Ten má peklo jisté, ale nebude to tak zlé. Má připravenou pře­pychovou rezidenci a dáču uprostřed lesa i s medvědem, jak si přál.“

„A ten medvěd ho každý den sežere,“ usmál jsem se chápavě.

„Ne, proč?“ podivil se Lucifer, že jsem zase něco nepochopil. „Putin je ve své zemi celkem oblíbený. Většina lidí mu nepřeje nic zlého.“

„Ani na Krymu?“

„Tam je ještě oblíbenější,“ podivil se ďábel mé neznalosti. „Všechny těžké žaláře v pekle ještě dlouho budou obsazené jeho předchůdci. Oproti nim i jiným, co by mohli sedět na jeho místě, je úplný anděl. Nevěříte mi?“

„Věřím,“ připustil jsem. „Nejedná ale pěkně se svými oponenty…“

„No, proto půjde do pekla. V nebi ho stejně nechtějí,“ usmíval se Lucifer. „Máme pro něj dokonce malou pozornost.“

„Jakou?“ zeptal jsem se už bez velkého zájmu.

„Dostane spolubydlícího,“ dodal pobaveně ďábel.

„Koho?“

„Nějakého Bidena,“ pohrával Luciferovi na tváři ďábelský úsměv. „Věřte mi, toho byste za spolubydlícího nechtěl!“

„To už v americkém pekle není dost místa?“

„Je, ale všechny VIP rezidence si už zamluvil Trump,“ prozradil ďábel. „Tak jsme panu Bidenovi slíbili, že mu seženeme někde jinde něco ještě luxusnějšího. Dokonce tam pojede na pozvání.“

„Jak to?“

„Putin mu vzkázal, že jestli chce poznat peklo, tak ať klidně přijede do Ruska.“

„Dobrá, vidím, že v pekle panuje spravedlnost pro všechny,“ pokýval jsem hlavou. „A co náš prezident?“ zeptal jsem.

„Myslíte, Miloše?“ odhadl ďábel. „Ten už má domlu­ve­nou tu dáču v Rusku. Tam bude moci objímat stromy do sytosti.“

„Promiňte, Vaše Veličenstvo, nedošlo mi to…“ zamyslel jsem se. „A pokud se můžu ještě zeptat. Co takhle Babiš?“

„Ne, Babiše tady nemám!“ kouknul ďábel do svého nejnovějšího mobilu. I když žil mimo čas, šel opravdu s dobou.

„To není možné,“ divil jsem se. „Ten by i peklo řídil jako firmu. Bohatým bral, chudým bral a sobě dával.“

„Počkejte!“ zamyslel se ďábel. „To mi něco říká. Nemá on nějakou přezdívku nebo krycí jméno?“

„Třeba Bureš?“

„Á Bureš… Tak ten už měl připravené Burešovo lože ve slovenském pekle, ale když emi­groval k vám a Slováci se ho zřekli, tak jsme to lože převezli. Mimochodem, Slováci už mají ve svém pekle pěkně plno a další zakázky se jim jen hrnou.“

„A co u nás?“

„Mám tady taky pěknou řádku poptávek,“ Lucifer se podíval do svého mobilu. „Stále se to opakuje. Ať dám prý vařit vodu na tu velkou svini…“

„No, mám takové tušení, že se nejedná jen o jednoho člověka. Raději té vody dejte vařit víc,“ požádal jsem ho.

„Jasně, jsme připraveni na velký počet zákazníků,“ ušklíbl se.

„Těžká doba dává lidem možnost se projevit,“ konstatoval jsem.

„Nechcete vědět, jak jste na tom vy, človíčku?“ zeptal se mě pobaveně Lucifer, až mě zamrazilo v zádech.

„Pár poptávek už tu mám i na vás,“ sdělil mi, „ale prozatím se nemusíte bát. Od lidí, co mají sami nemířeno do pekla, se to nepočítá…“

„Děkuji, Vaše Veličenstvo“ ulevilo se mi. „Řekl bych, že mi pro dnes rozhovoru s Vaší Excelencí stačilo.“

„Jak si přejete, pozemšťane! Tak zase příště!“