Rozhovor s ďáblem 4

V roce 1937 začal psát Napoleon Hill, autor bestselleru Myšlením k bohatství, knihu Jak přelstít ďábla. Tato kniha je velmi troufalá a nadčasová. Představuji si, na co by se zeptal pan Hill ďábla dnes a jakou by dostal odpověď.

Otázka: Jaký strach funguje na lidi nejlépe, vaše Veličenstvo?

Odpověď: Hromadný strach předávaný a zesilovaný od člověka k člověku. Panika. Pocit, že nejsem schopen něco udělat pro svou záchranu a není zde nikdo, kdo by mě zachránil či ochránil.

Otázka: Jak lze nejlépe tento druh strachu vyvolat?

Odpověď: Pokud hrozba není zjevná, musíte lidem říct, dát jasně najevo, že se mají bát. Kdybyste jim to neřekl, možná by se nebáli nebo by se alespoň nebáli tolik. Štěstí, že existují média a hlasatelé strachu.

Otázka: Hlasateli strachu míníte koho?

Odpověď: Ty, kteří ve strachu vidí cestu, jak vydělat, a také ty, kteří se potřebují zviditelnit, jako novodobí mesiášové apokalypsy. Nejraději mám nadšené dobrovolníky.

Otázka: Proč dobrovolníky?

Odpověď: Kdo myslíte, že bude lhát přesvědčivěji. Ten, kdo lže za hodně peněz nebo ten, kdo lže za pár drobných?

Otázka: Ten, kdo lže za hodně peněz?

Odpověď: Ne. Ten, kdo lže za pár drobných nebo dokonce zadarmo. Nemůže přece přiznat, že by dělal ze sebe před lidmi pitomce pro nic a za nic.

Otázka: To mi přijde divné. Můžete mi to osvětlit?

Odpověď: Snad vás přesvědčí experiment, který provedl americký psycholog Leon Festinger. Jmenuje se lhaní za peníze. Polovině lidí zaplatil 1 dolar za to, že budou lhát, druhé polovině za totéž zaplatil 20 dolarů. Když byli požádáni, aby přiznali, že lhali, která skupina myslíte, že zapírala úporněji? Ta, co dostala 20 dolarů? Kdeže! Ta, co dostala 1 dolar. Ten, kdo za svou lež dostal 1 dolar, cítil jako velmi trapné přiznat se k tomu, že lhal za tak mizer­nou částku, že by byl takový malicherný a hloupý šupák. To raději sám sebe přesvědčí, že mluvil pravdu.

Otázka: Média mají raději lži než pravdu?

Odpověď: Média hlavně chtějí senzaci. Něco, co jim zvýší čtenost či sledovanost. Pravda je většinou nudná. Pravdu je třeba přibarvit, aby byla stravitelná a zajímavá.

Otázka: Pak už to ale není pravda. Nemýlím se?

Odpověď: Už jste někdy slyšel, že pravda je relativní? Alespoň to tvrdí lidé, kteří se nedo­kážou podívat na věci z nadhledu, a po vás taky chtějí, abyste se na věci díval jen z jejich úzkého a omezeného úhlu. Relativní pravda je moje pravda.

Otázka: Vaší nejsilnější zbraní, Veličenstvo, je takzvané unášení, že?

Odpověď: Ano. Nerad to říkám, ale ano. Stejně to, i když už to víte od pana Hila, nic nezmění. Lidé se dostávají pod mou kontrolu tím, že se nechávají unášet. Příliš nepřemýšlejí a nemají svůj vlastní životní cíl.

Otázka: Můžete říct, co to znamená?

Odpověď: Unášený člověk dovolí, aby byl ovlivňován a řízen okolnostmi a věcmi mimo svou mysl. Nechává druhé, aby za něj mysleli, než aby myslel sám. Věří slovům samozva­ných autorit, odborníků a expertů. Samozřejmě věří i politikům a jejich slibům. Unášený člo­věk uvěří všemu, co mu bude znít alespoň trochu oprávněně a bude mít punc daný autoritou. Nebude se tomu bránit a dokonce si to vezme za své a bude to hájit proti všem nevěřícím.

Otázka: To znamená, že ten člověk nemá na nic vlastní názor?

Odpověď: Naopak, takový člověk má spoustu názorů, jen žádné nejsou jeho. Většina názorů je původem ode mne a je jeho chyba, že jim věří. Tak nad ním přebírám kontrolu.

Otázka: Co lidem pomáhá přijmout vaše myšlenky?

Odpověď: Skvělý je strach, chamtivost, hněv. msta, předsudky, chtíč, lenivost. Lidé chtějí jít s davem, nechat se unášet proudem – mainstreamem. Když tím směrem jde většina, proč bych tudy nešel taky? Určitě víte, jak náročné je jít proti proudu, i když si myslíte, že máte pravdu. Možná není vždy správná cesta jít s proudem, ale nikdo se vám nebude smát, že jsem po ní šel. Vždyť i ostatní, i ti chytřejší, než jste vy, po ní šli.

Otázka: Jakou vlastnost máte u lidí nejraději?

Odpověď: Nejraději mám lhostejnost. Lhostejní lidé se nezastanou napadeného, nepomohou člověku v nouzi zvláště, když mu může pomoci „někdo jiný“. Nezastanou se slabších, utisko­vaných či perzekuovaných. Když pro souseda přijde gestapo, budou rádi, že nepřišlo pro ně. Do ničeho se nezaplést a žít si v klidu svůj malý život. Dát si tečku a mít klid… Však to moc nestojí.

Otázka: Mluvíte o tak zvané mlčící většině?

Odpověď: Ano. Unášení lidé se bojí mít svůj názor a tak sdílejí – pěkné slovo, že? – svůj názor s ostatními. Když se ostatní mýlí, budou se mýlit s nimi, aby nebyli považováni za ty „divné“, i když vědí či tuší, že je něco špatně. Znáte Aschův experiment?

Otázka: Můžete mi ho připomenout?

Odpověď: Když vám v televizi řeknou, že devět z deseti zubařů…, většina souhlasí…, 80% lidí dalo svou důvěru…, nechalo se naočkovat…, mladí se už těší na frontu… Byli byste dost divní, kdybyste nevěřili tomu, čemu věří většina. Možná vám něco nehraje na tom, co říká většina, ale je snadnější se podvolit skupinové „pravdě“, než mít svou pravdu a být divný. To je to, co říká experiment Solomona Asche.

Otázka: Chcete říct, že stokrát opakovaná lež se stává pravdou?

Odpověď: Pro mé stoupence ano. Je snadné se stát mým stoupencem.

Otázka: To nás přivádí ke strachu z kritiky, který rád využíváte, že?

Odpověď: Ano, lidé se bojí mít svůj názor. Kdyby měli jiný názor, ostatní by je mohli kriti­zo­vat a ukazovat na ně prstem. Rádi se proto připojí ke kritice druhých, budou se jim vysmí­vat, označovat je hanlivými přívlastky. Strach z kritiky proto funguje dobře i na mé oponenty.

Pokračování příště.