Rozhovor s ďáblem 2

Zdálo se mi, že jsem na nějakém shromáždění. Vypadalo to jako nějaká modlitebna. Lidé poslouchali kazatele, který k nim hovořil. Nebyl to ale živý člověk. Vlastně sledovali velkou obrazovku, která k nim promlouvala lidským hlasem

připomínajícím středověkého kazatele, který svým věrným oveč­kám sděluje jedinou pravou pravdu.

Moc jsem kázání z obrazovky neposlouchal. Spíše jsem si vší­mal lidí kolem. Bylo jich hodně. Seděli jeden vedle druhého a s nábožným zaujetím po­slou­­chali hlas kaza­tele. Někteří se snažili vypadat moudře, ale mnozí vypadali otupěle až trochu slabomyslně. Všichni ale při­ky­vovali slovům, která přicházela z obrazovky.

Všiml jsem si, že v publiku je pár lidí, které kázání nezaujalo. Dokonce začali mít k němu nějaké poznámky a vyměňovali si názory s lidmi kolem. Ostatní lidé je napomínali, aby neru­ši­li a tak začali odcházet ze sálu. Ministranti postávající kolem sálu se je pokusili zastavit, ale když se nenechali odvést zpět na své místo, hlas z obrazovky je alespoň veřejně odsoudil.

Najednou jsem měl pocit, že už jsem slyšel dost, a rozhodl jsem se také odejít. Vstal jsem a pohledem zavadil o nějakého ministranta. Snad si myslel, že si s ním chci pro­mlu­vit a tak se mi vydal s milým úsměvem vstříc. Já jsem ho však chtěl obejít nebo jsem to měl alespoň v úmyslu, když v tom se ozval za mnou z publika jiný silnější hlas.

„Kam jdeš?“ zeptal se mě někdo, jako by mě už dlouho znal. Pohlédl jsem na toho muže. Seděl mezi lidmi jako jeden z nich. Na hlavě měl kapuci a jeho tvář měla nepříjemně koňský tvar. Tvář měl porostlou dlouhými chlupy. Nepoznával jsem, kdo to je. „Nebaví tě poslou­chat, pozemšťane?“ zeptal se mě a v té chvíli mi to došlo. Byl to ON – Ďábel z mého před­chozího snu. Vypadal jinak, ale byl to on.

„Vaše Veličenstvo! Nepoznal jsem vás,“ přiznal jsem. Automaticky jsem mu pro­jevil úctu, kterou vyžadoval.

„Tím se netrapte. Většina lidí mě nepozná, i když mě vidí,“ změnil si podobu na tu, jak jsem ho poznal minule. Všechno ostatní ve snu se propadlo někam do prázdna a zbyl tu jen on. Vypadal, že je ochoten dát se mnou řeč. „Proč jste nezůstal sedět?“ zeptal se.

„Nějak mi nedávalo smysl, co ten kazatel říkal,“ přiznal jsem.

„Škoda, mohl jste zůstat v okruhu těch, co ovládám. Ušetřili bychom si tento rozhovor.“

„Rád ovládáte lidi?“ zeptal jsem se. „Vidím, že používáte nové prostředky.“

„Ne, ale je to moje práce. Snažím se ovládnout všechny, kteří se nechají. Média jsou mi skvělým pomocníkem. Lidé jim věří, jako ve středověku věřili svým kazatelům. Hlas médií, hlas boží. Nevěříte mi?“

„Věřím vám,“ souhlasil jsem. „Lidé potřebují naslouchat autoritám, když se jim nechce moc přemýšlet. Lidé v médiích jim navíc řeknou, koho mají poslouchat a komu věřit. Nikoho nezajímá, kdo platí ty pěkně vypadající tváře v televizi.“

„Proč vy neposloucháte ty lidi v médiích?“ zeptal se mě ďábel. „Váš život by tak byl mnohem jednodušší.“

„Možná ano, ale já si raději poslechnu více zdrojů a pak si udělám vlastní názor. Pokud získám dojem, že mi některé informace nedávají smysl, že na mně někdo dělá nátlak a snaží se mě přinutit věřit jen jeho verzi, začnu být podezíravý a přestanu ho brát vážně.“

„S takovými jako vy je to těžké,“ pokýval hlavou ďábel. Pán či dáma příliš moc čtou nebo alespoň chodí na internet a poslouchají názory vám podobných. Naštěstí mí lidé již pracují na tom, abychom vaši pod­vratnou činnost omezili.“

„Chcete říct, že nabádáte lidi, aby omezovali jiným lidem možnost promluvit a svobodně se vyjádřit?“

„Tak jsem to dělal od počátku světa. Fungovalo to a vždy to fungovat bude. Chtěli jste si hlásat evangelia? Dobře, ale postaral jsem se o to, aby je mohli hlásat jen někteří, ve verzi s drobnými úpravami, kterou jsem jim schválil. Lidé potřebují mít pocit, že ti nad nimi se o ně starají a chtějí jejich dobro.“

„Jak to děláte v dnešní době, když už nemáte za sebou moc inkvizice, která by kacíře pro­následovala a upalovala?“ byl jsem zvědavý.

„Proč si myslíte, že nemám?“ podivil se. „Upalování nebylo vždy efektivní. Vzpomínáte si toho vašeho arcikacíře Husa? To jeho: Slyš pravdu, hledej pravdu, uč se pravdě, miluj pravdu, mluv pravdu, braň pravdu až do smrti, které neodvolal ani na hranici, přineslo dost problémů. Neříkám ale, že jsem si s tím nedokázal poradit.“

„Jaké metody tedy používáte v dnešní době?“

„Jak jsem říkal, mám své lidi. Začneme tím, že tomu člověku nebo celého skupině lidí připojíme nějaký přívlastek. Neřekneme vlastenec ale nacionalista – to je skoro nacista. Nelíbí se mu chování některé skupiny lidí, nechce poklekávat, pak je to rasista. Pěkné slovo je také xenofob. Kdo se nechce něčemu podvolit, je odmítač. Kdo nevěří oficiální verzi, je konspi­rátor. Nechcete jít s hlavním proudem, pak jste extrémista. Nechcete dobrovolně vakcínu, jste antivaxer, Když vymys­líte přívlastek, musíte ho dostatečně často v negativním kontextu opakovat, aby si lidé na něj ve spojitosti s někým či něčím, hned vzpom­něli. Opakovaná lež je nevlastní sestra pravdy a lidé je od sebe nedokážou odlišit. Až lidé zvyknout na přívlastky, sami budou chtít ty zlé potrestat – vyštvat je z veřej­ného života, zaká­zat ji vystupovat, nechat je vyhodit z práce a tak dále. K čemu upalování? Nejste přece už barbaři, že?“

„Máte pravdu, nejsme barbaři. Ztratili jsme schopnost bojovat. Potřebujeme svůj klídek.“

„Ne, vy nejste barbaři. Jste spíše Římané, před pádem říše Římské. Užíváte si blahobytu, nejste už ochotni za svou zem bojovat. Máte k tomu placené vojáky a věříte, že cizí armády vás ochrání. Máte lékaře, ale ne proto, aby vám pomohli v nouzi, ale proto, abyste se nemuseli o své zdraví starat sami. Máte nadbytek jídla, které pěkně zakulacuje vaše těla, ale bez vitamínů, minerálů, enzymů a dalších tělu prospěšných látek. Nechcete se hýbat víc, než je nutné. Bojíte se smrti, protože se bojíte žít. Nevěříte v Boha ani Ďábla, ale věříte vědě, která je prodejná slečna a slouží tomu, kdo líp platí. Věříte raději odborníkům a expertům, abyste sami nemuseli přemýšlet. Hrozně důležitě řešíte nedůležité věci, abyste nemuseli řešit ty důležité. Máte demokracii, abyste si opakovaně volili ty, kteří vás chtějí ovládat a ne vám sloužit. Mám vás rád, lidi!“

 Chtěl jsem něco namítnout, ale nějak mi došla slova. Celý zpocený jsem se probudil. Věděl jsem, že má pravdu. To, co se děje, lidé chtějí, a proto si to zaslouží dostat.