Bývá již pomalu zvykem kritizovat štědrovečerní pohádku na ČT. Tento rok jsem už byl skoro v naději, že to bude lepší. Pohádka Princezna a půl království začala dobře, nápaditě. Bohužel dobrá myšlenka se rozplynula v těžkou nudu.
Jsou pohádky, na které se člověk každý rok podívá rád znova, a pak jsou pohádky, kde stačí jednou a raději už nikdy více. Takových vzniká v posledních letech, bohužel, nejvíc. Nedá se tvrdit, že by za posledních třicet let nevznikly žádné nové pěkné filmové pohádky. Bohužel by se ale daly spočítat na prstech jedné ruky. I když o pár vím, neutkvěly mi snad kromě Anděla Páně 2 natolik v paměti, že bych si pamatoval jejich názvy.
Pohádkám natáčeným v poslední době chybí duše, šmrnc a humor. Příběh je těžkopádný, plný ne-logismů. Jako by se někdo pokoušel vyrábět parodie na pohádky a natočit skutečnou pohádku se bál. Možná je to strach z kritiky kritiků a nedostatek strachu z kritiky diváků nebo jen to, že dnešní autoři berou psaní a natáčení pohádek pouze jako práci, do níž nemusí vložit své srdce. Prostě práce jako každá jiná. Hlavně, aby si moderní pohádka nezadala s klasikou.
Klasickým pohádkám se dnes vyčítá, že propagují stereotypy a předsudky. Podsouvají dětem, že jen z lásky muže a ženy se dítě narodí, že pro lásku princezny a za záchranu království by měl princ či hloupý Honza být ochoten nasadit i svůj vlastní život, že sůl je nad zlato a není všechno zlato, co se třpytí. Někteří moderní kritici se dokonce vážně zabývají tím, zda nejsou čeští čerti moc černí. Co kdyby to někoho urazilo?
Princezny jsou prý v pohádkách sice krásné, ale zároveň prý hloupé a málo proaktivní, když čekají na toho pravého. Stateční princové na bílých koních už totiž vymřeli. Dnešní hrdinové si tak maximálně dokážou princeznu vyzpívat, získat vychytralostí nebo to optimálně za ně udělají kouzla. K čemu by jinak ty kouzla a kouzelné bytosti v pohádkách byly, že? To, že by měli, v případě potřeby, vytasit meč a hájit svou dívku s nasazením vlastního života, nepřichází v úvahu, a když už to udělají, jako v pohádce Princezna a půl království, je snad snahou autora, aby to působilo, co nejvíc trapně.
Pohádky, žel či dík, musí propagovat stereotypy, protože jsou založeny na archetypech. Kdo nevnímá v sobě sílu archetypů, ten nemůže napsat ani natočit pěknou pohádku. Pohádky jsou možná plné předsudků ale to proto, že ty starší ještě neznaly politickou korektnost, která dává přednost bílé lži. On totiž každý předsudek vychází z určité zkušenosti. Pokud nezmizí špatná zkušenost, nezmizí předsudek.
Často si říkám, v čem jsou ty starší pohádky lepší. Je to tím, že jsem byl v době, kdy vznikaly, mladší? Asi ne. Líbí se i mým dětem. Spíš si myslím, že pokud člověka nebolí srdce, nemá ztrápenou duši a nechce vyjádřit něco mezi řádky, nemůže vytvořit dobrou pohádku. Pohádku se nedá dělat podle kuchařky – vezmi si pár grantů, dva sponzory, tři čerty, přidej strašidlo či možná i draka, dobře to zamíchej, jako koření přidej jednu Bohdalku či Lábuse, dodej pár odrhovaček a pohádka je na světě.
Pohádky nemají prioritně vychovávat či dokonce propagovat moderní pohledy na svět, jaký by měl podle představ některých lidí být. Mají se líbit, mají souznít s duší diváka, potěšit ho a dodat mu naději na to, že nakonec dobro, pravda a láska zvítězí nad silami temna, a to i tehdy, když si právě na pravdu a lásku chtějí uzurpovat monopol tyto síly.
Přeji pěkný zbytek vánočních svátků!
