Potřebujeme zbraně?

Tento týden to byl rok, co ve Fakultní nemocnici Ostrava řádil šílený střelec. Máme šanci se ubránit šílenému střelci či útočníkovi s nožem? Jak se zachovat? Bránit se nebo utíkat? Pomůže nám, když budeme mít zbraň?

Je lépe umožnit lidem zbraně pro svou obranu vlastnit nebo je správné jim je odebrat?

Když si útočník vyhlíží cíl svého útoku, má vždy výhodu výběru místa, času i obětí, které napadne. Spatří-li ozbrojeného policistu, má možnost se mu vyhnout, od svého útoku upustit a najít si jiný méně chráněný cíl. Nezdáli se mu jeho oběť dost bezbranná, může si najít jinou. Když už se rozhodne zaútočit, na jeho straně je moment překvapení i šok, který svým činem vyvolá. Lidé nejsou obvykle připraveni na konfrontaci s hrubým život ohrožujícím násilím.

Útočník vytáhne svou zbraň a začne zabíjet. V té chvíli běžného člověka sevře úzkostný strach, není schopen se pohnout, myslet, jednat. Zbraň v pouzdře je člověku k ničemu, když ji není schopen vytáhnout a použít. Je paralyzován šokem z útoku. Když ten šok překoná, v pudu sebezáchovy či ochrany svých blízkých, první, co dokáže použít, jsou jeho ruce a tělo. Může se vrhnout na útočníka či alespoň se svým tělem pokusit ochránit své dítě, ženu…

Člověk, který v prvním momentě spoléhá na zbraň, kterou má pod sakem, zemře. Útočník s nožem dokáže rychleji překonat vzdálenost 5-ti metrů a ubodat obránce, než ten dokáže vy­prostit svou zbraň z pouzdra. To je realita.

Když obránce vytáhne svou legálně drženou zbraň a postaví se útočníkovi, ještě není vy­hráno zvláště, pohybuje-li se v panice kolem spousta jiných lidí. Střely obránce nemusí hned zasáhnout útočníka jako ve filmu. Naopak, mohou zasáhnout vyplašené lidi, kteří se chaoticky snaží uprchnout. I odražené střely umějí zabíjet. Smrt z rukou obránce je taky smrt.

Vojenští specialisté školící vojáky někde v zemích třetího světa by vám potvrdili, že když se jednotka nevycvičených vojáků dostane náhle pod ostrou palbu, minimálně třetina z nich zapomene, že má zbraň a pokusí se utéct nebo se někde schovat, a jen třetina nevycvičených vojáků je schopna opětovat palbu správným směrem. Ostatní střílejí pánubohu do oken. Tak nějak by, bohužel, mohla vypadat obrana nevycvičených civilistů. Na druhou stranu ale palba proti útočníkovi či útočníkům, prudce snižuje jejich schopnost mířit a zabíjet.

Ve chvíli, kdy obránce zamíří na útočníka a je ho schopen eliminovat, pokud nemá spe­ciální poli­cejní nebo vojenský výcvik, obvykle zaváhá. Proč? Protože není psychopat jako útočník. Není tak jednoduché vzít druhému člověku život, i když je to vrah. Obránce zaváhá, pokusí se zamířit ne na útočníkovu hlavu či trup, ale třeba jen na nohy. Útočník ale nezaváhá a obránce zastřelí. Smutné leč pravdivé.

Možná jste někdy viděli nějaký film z období napoleonských válek, kdy řady mužů s puš­kami na rameni pochodují proti sobě. Zastaví se, jedna řada zacílí na uskupení vojáků druhé strany. Současně vypálí a vojáci zasažení kulkami se kácejí k zemi. Tato buldočí taktika, dle historiků, nebyla tak účinná, jak by měla být. Střílet na člověka, i když je to nepřítel a může mě zabít, se normálním lidem podvědomě příčí, brzdí jejich reakce i přesnost střelby.

Střelné zbraně pro obranu tedy ano nebo ne? Moje odpověď je ano. Přestože vám v první chvíli může být zbraň k ničemu a můžete s ní způsobit víc škody než užitku, příští sekundy a minuty vám může být jediným přítelem. Kdybych seděl s dalšími lidmi v nějaké místnosti schovaný před šíleným střelcem pobíhajícím po chodbách, byl bych určitě rád, kdyby tam byl někdo, kdo by měl zbraň a uměl ji použít.

Být střelcem a vědět, že kousek ode mne jsou lidé schopni mě střelbou zastavit, asi by mi to nebylo milé, silně by to omezilo mé manévrovací schopnosti i schopnost utéct a znovu za­bíjet někde jinde či jindy. Pro psychopata není problém zabíjet nevinné a bezbranné. Může se mu to líbit, „léčit“ jeho mindráky, naplňovat jeho „poslání“ či sexuálně ho to vzrušovat, ale to neznamená, že nemá strach o svůj život. Pistole v rukou obránce budí větší respekt než klacek.

Když chce někdo zabíjet, nemusí mít střelnou zbraň ani výbušninu. Stačí mu nůž, láhev, sekera, auto, náklaďák či prostě stačí svou oběť žduchnout pod vlak. Většina útoků neprobíhá střelnou zbraní, a přesto snadno usmrtí oběť. Kdo chce zabíjet, způsob si najde. V první chvíli bývá obrana těžká či skoro nemožná, pokud útok nečekáte. Když jde ale o zastavení útoč­níka, aby v dalším útoku už nepokračoval, pistole je určitě lepší než holé ruce.

Nálepky na dveřích – zákaz vstupu se zbraní, odradí od vstupu se zbraní pouze ty zákonů dbalé a slušné lidi. Zákaz vlastnit zbraň by respektovali zase jen ti slušní a zákonů dbalí ob­čané. Zločinci, psychopati ani teroristé nikoliv. Naopak, jim by takové zákony vyhovovaly ze všech lidí nejvíc – byli by pány situace a neměli by se čeho bát.

Zakažte lidem se bránit, potrestejte je za to, že se účinně bránili, že způsobili útočníkovi fyzickou či psychickou újmu, a společnost to změní na vystrašené stádo, které se dá snadno ovládat. Chápu, že by to mohlo některým politikům vyhovovat. Mohou občany krmit sliby, že je ochrání, když třeba vyčlení víc peněz na policii, která ale nakonec stejně nebude bojovat se zločinem na ulicích ani korupcí mocných, ale bude stíhat lidi, že nejenže měli svůj názor, ale dokonce si ho dovolili říct nahlas. V dnešní době už dokonce i za to, že se chtějí chovat normálně.

Trestat zákonů dbalé občany odebráním zbrání za činy zločinců, psychopatů a teroristů? To může vy­myslet jen člověk mdlého rozumu, zločinec nebo člověk, který se bojí toho, že by ozbrojení občané mohli být překáž­kou pro dosažení jeho (či jejich) cílů.

V dnešní době jsou lidé vystaveni strašnému psychickému tlaku. Někteří se bojí nemoci, jiní o svou obživu a příjmy. Vláda napětí ve společnosti nemírní ale spíše přiživuje. Můžeme jen doufat, že její politika nevytvoří dalšího šíleného útočníka.