Obraz nepřítele

„Bajonety nasadit!“ zařval velící důstojník. „Připravte se vyrazit k útoku! Na můj povel… Do útoku... Vpřed!!!“

Začal jsem se šplhat z hlubokého zákopu. Mrholilo. Tráva i zem byla vlhká. Hrozně to klouzalo. Peri­ferně jsem zahlédl, že někteří moji spolubojovníci sklouzávají po mokré hlíně zpět do zákopu k velké nelibosti velitele. Přidržuje se trsu trávy, jsem se statečně vyškrábal ze zákopu. „Hurá!“ zařval jsem a se samopalem namířeným před sebe, jsem vyrazil do útoku. Po pár přískocích mi plembák poskakující na hlavě vyrazil jedno sklíčko z brýlí a pak i druhé.

„Nezastavuji se! Běžím, běžím!“ řev důstojníka mi dal najevo, že by nebylo zrovna teď vhodné se zastavit a jít hledat sklíčka brýlí. Trochu slepý, ale dosud nezraněn, jsem doběhl k průchodu minovým polem. Nešťastník přede mnou zakopl a natáhl se jak dlouhý, tak široký přímo do minového pole. „To je asi po mně,“ napadlo mě, ale běžel jsem dál. Doběhl jsem k nepřátel­ské­mu zákopu. Naučeným způsobem jsem bodl bajonetem do fiktivního nepřítele. Trochu jsem to přehnal a tak se mi bajonet zabodl do hlíny. Samopal se vzpříčil a jeho pažba mě při přeskakování zákopu udeřila mezi nohy. „Au!“

„To byla hrůza!“ povzdechl velící důstojník z vojenské katedry. „S takovou ty impe­rialisty neporazíme.“ Nechal nás vojíny – studenty nastoupit do rojnice, abychom mohli najít, co jsme cestou k nepříteli poztráceli. Kromě mých sklíček brýlí, to bylo pár zásobníků, dva bajonety, jedna přilba a nějací padlí kamarádi. Psal se rok 1989.

Kdysi byl obraz nepřítele zcela jasný. Za druhé světové války to byli Němci a fašisté. V dobách budování socialismu to byli oficiálně Američané a celý západní svět. Jinak ale všichni dobře věděli, že to jsou komunisté a Sověti. Na konci roku 1989 vše bylo ještě jasnější – komunisté a Sověti musí pryč, a tak se také stalo.

Dnes je situace poněkud zamotanější. Oficiálně jsou naši nepřátelé opět zlí Rusové, kteří prý věrolomně napadli Ukrajinu a ukradli jí Krym (k velké radosti jeho kolaborujícího obyvatelstva). Naštěstí jsme ale dosud na ně udeřili jen sankcemi a ne zbraněmi.  Pak jsou tu zlí Číňané, kteří okupují centrum duchovního světa – Tibet. Na ty sankcemi nemůžeme, a tak jim pár hrdinných bojovníků z pražského odboje alespoň postříkalo a poničilo vlajky. Někteří dokonce s čínskými turisty okupujícími naše památky a obchody svedlo v ulicích statečný boj s nasazením vlastních pracek (přes které dostali). Prapor svobody a demokracie pozvedl dokonce i sám velký Kalousek, i když se přitom neopomněl odvolávat na to, že je poslanec (snad aby nedostal přes pracky od policie).

Takový obraz nepřítele to je důležitá věc. Bez něj by občan mohl začít pře­mýšlet, kdo je doopravdy jeho nepřítel a z koho má mít strach. Když se bude například domnívat, že by se měl bát divoce vyhlížejících, mladých a silných emigrantů dožadujících se nervózně vstupu do EU, pravidelné hromádky bezpracně získaných Eur, slušného ubytování a také trochu sexu, získá nálepku xenofoba – člověka, který se bojí toho, co by měl, dle přání budovatelů nového světa, vlastně milovat.

Kdyby občan přemýšlel ještě trochu víc, napadlo by ho, že vlastně emigranti nejsou našim skutečným nepřítelem – stačilo by trvat na dodržování platných zákonů a žádný problém by s nimi neexistoval. S nelegálními emigranty by se zacházelo jako s nelegálními emigranty, útočníci napadající jiné lidi a ničící majetek by skončili ve vězení a následně byli vyhoštěni stejně jako ti, co gesty naznačujícími podřezávaní krků a jinak vyjadřují názor na to, co udělají s původními obyvateli Evropy, když k tomu získají příležitost. Kdyby nenávistné pasáže Islámu byly posuzovány ne z hlediska pochybných náboženských svobod, ale z hlediska zákona o pod­poře a propagaci hnutí směřujících k potlačení práv a svobod člověka, zřejmě bychom ani neměli důvod podléhat xenofobním náladám.

Našim skutečným nepřítelem nejsou již dnes ani tak ostatní státy, jako spíše naši vlastní politikové a rádoby mocní tohoto světa, kteří jsou ochotni zaprodat vlastní země a jejich obyvatelstvo pochybným multi-kulti experimentům, chrání práva menšin až natolik, že pošlapávají práva většiny, přejí obchodům s dětmi (prý v jejich zájmu) a stydí se za své občany, když nemají pochopení pro jejich „humanitu“ a sociální experimenty. Tito politikové nejsou hloupí lidé, jak by se mohlo zdát. Oni jen dobře vědí, že peníze nesmrdí, a věří, že jsou dostatečně povzneseni nad problémy, které působí svým plebs, aby jejich důsledky se jich nedotkly. Samozřejmě, že od nich občané nemohou očekávat, že budou akčně řešit jejich problémy ani nějaké ekonomické, politické či migrační krize.

Až nám někdo zase bude chtít předestřít obraz nepřítele, zkusme se zamyslet, zda není za našimi zády skryt jiný zákeřnější nepřítel, který se před námi pokouší skrýt po vzoru zloděje, který volá. „Chyťte zloděje!“ I při útoku na fiktivního nepřítele se totiž naše zbraně mohou obrátit proti nám. „Au!“ A ten skutečný nepřítel se nám bude smát.