O vánoční nudě

To mě to unavilo. Štědrovečerní Pohádka o vánoční hvězdě. Navnadila, potěšila oko. Skvělý nápad, ale přešel do slaboduchého klišé. Samospasitelná nezištná láska. Nic víc.

Krásné prostředí pro pohádku, pěkné visuální efekty, krásné herečky. Neotřelý zajímavý nápad a dál už jen velmi slabý příběh. Pohádka typu jednou shlédnout a dost. Možná jsem moc přísný. Na pohádce řada lidí odvedla skvělou práci, i když ty kostýmy…

Začínám být protivný. Chci pohádku, která by se líbila mým dětem, vnoučatům i pra­pra­vnoučatům. Díval jsem se včera se svou čtrnáctiletou dcerou na Pyšnou princeznu. Dřív to nešlo, protože se jako dítě nechtěla moc dívat na černobílé filmy. Světe div se, ta pohádka se jí líbila, i když byla černobílá. Pohádkové kouzlo jí dodělalo barvy.

Čím to je, že staré socialistické pohádky měly svého kouzlo a ty dnešní ho už nemají? Dobře, osm, devět z deseti starých pohádek bylo krásných. Dneska je to už jen jedna či dvě z deseti. Po Pohádce o vánoční hvězdě, ČT1 nasadila Tři oříšky pro Popelku. Ten rozdíl byl patrný už při úvodní znělce, že se jedná o pohádku, která má srdce a duši.

Kdysi jsem napsal, že odrazem duše národa jsou jeho mýty a pohádky. Soudě podle čes­kých klasických pohádek v knížkách od Boženy Němcové, Jana Drdy, Karla Jaromíra Erbena a mnoha dalších, bych řekl, že jako národ máme krásnou duši. To, že nejkrásnější filmové pohádky u nás vznikaly právě v dobách socialismu, podle mne svědčí o tom, že naše duše potřebovala uniknout z totalitního světa do světa, kde nakonec zvítězí láska, pravda, odvaha a spravedlnost. Úspěšnou pohádku nelze vytvořit jen tak, že se do scenári­stického hrnce hodí pár pohádkových postav, nějaké ty zámecké kulisy a smíchá se to s rá­doby umě­lec­kým záměrem a na ochucení se přimíchá láska, ale pohádka musí mít svou duši, arche­typální schéma, správnou dávku humoru a působivou hudbou podbarvenou atmosféru.

Dnes mám pocit, že tak trochu jako národ svou duši ztrácíme – možná ji dokonce za pár drobných prodáváme. Tvorba pohádek se stává profesionální záležitostí. Někdo na ni dá peníze, někdo ji vytvoří. Že nemá srdce, nevadí, stejně se na ni lidé budou minimálně na Štědrý večer koukat. Povedená pohádka je jak světýlko naděje na nový den hořící na svíčce uprostřed temné noci.

Třeba se ale zas brzdy začnou krásné pohádky točit. Obklopuje nás temnota a poptávka po světle stoupá. Dobrá pohádka je jak světlo na konci tunelu. Stačí uvěřit pohádce a vydat se k němu. V dnešní době se opět v celém království zakazuje smích, protože je prý nakažlivý. Snad si ale již brzy řekneme: „Skončila se panská pýcha. Kdo by se teď zpívat bál?“