Tento týden napadl muž v autobuse v Praze těhotnou ženu a nikdo nezavolal pomoc (více zde). Je to známkou toho, že jsme lhostejní k neštěstí druhých?
O lidské lhostejnosti už toho bylo napsáno hodně. Vždy, když si čtu, že lidé byli či jsou lhostejní, poněkud mě to irituje. Nevěřím totiž, že lidé jsou lhostejní. Lidé mají obavy, mají strach, ale nejsou lhostejní. Každý člověk, který se stal svědkem nějakého podobného incidentu a snažil se ho nevidět, si odnáší sebou možná ne šrám na těle ale zcela jistě šrám na duši. Na ten se sice neumírá, ale šťastnějšími nás určitě nedělá. Pár takových šrámů a stane se z nás ustrašená lidská troska.
Je to zvláštní, ale jednodušší pro nás je, když se staneme svědky takového činu jako osamocení jednotlivci než jako členové skupiny, která se skládá z nám neznámých lidí. Pak jsme totiž přímo konfrontování se svým svědomím – pomůžeme nebo utečeme? Když jsme však součástí nám neznámé skupiny či davu, nejprve se rozhlédneme kolem sebe, co na to říkají či dělají ostatní – a oni nic – dělají, že nic. A když oni nic, tak my taky nic. Přece si nebudeme pálit prsty, když je tu tolik lidí, kteří by mohli pomoci – kdyby chtěli.
Jakmile přestaneme myslet sami za sebe, ale budeme myslet jako součást davu, nejsme již tím samým člověkem jako dřív. Myšlení davu nemá svědomí. Lidé nejsou lhostejní, ale dav ano – dokáže nechat člověka bez pomoci, dokáže padlé ušlapat a dokáže také lynčovat. Jakmile vystoupíme z davu, svědomí se k nám vrátí, ale pak už je pozdě litovat toho, co jsme udělali nebo naopak neudělali. Proto někteří lidé zůstanou navždy součástí davu – stáda, i kdyby se v něm nenacházeli fyzicky právě tady a teď.
Je pochopitelné, že se lidé bojí postavit násilí. Bojíme se všichni. Neohrožení hrdinové patří do pohádek, mýtů a legend. Když se postavíme za cizího člověka proti násilníkovi, dáváme všanc celý svůj život, vše co jsme budovali – máme své rodiny a děti, které na nás spoléhají. Když se násilí nepostavíme, ještě to neznamená, že se mu vyhneme, že si nás za chvíli nenajde. Co kdyby si ten muž z autobusu za chvíli našel jinou oběť a tou bychom byli třeba my? Naše sklopená hlava dělající, že ho nevidí, nám nezaručuje, že si nás opravdu nevšimne. Spíše dává najevo, že jsme další vhodná oběť.
Násilník bývá ve velké výhodě, vybírá si místo, čas a způsob provedení svého útoku. Lidé, kteří nejsou na útok připraveni ani na podobné incidenty zvyklí, skoro vždy zareagují nejprve panicky – jsou v šoku. Nevědí, co mají dělat. Nevědí, zda je útočník ozbrojen a jak. Násilníkovi nevadí, že vám ublíží – vy naopak máte zábrany bránit se, udeřit, zranit či dokonce ho zabít. Navíc si můžete být jisti, že vaše aktivní obrana, i když bude účinná, vás může dostat do velkých potíží: Můžete zjistit, že zákony a jejich vykladači nestojí na vaší straně, ale na straně agresora. A to je špatné.
V dnešní době je docela dobře možné, že podobných útoků bude přibývat. Dorazí-li k nám uprchlická vlna, nemůžeme očekávat, že se u nás budou chovat běženci slušněji než v zemích jako jsou Německo, Rakousko, Švédskou, Francie, Itálie a další. V prvé chvíli nebudeme ohroženi bombovými útoky, ale malými incidenty podobnými tomu v autobuse. Lidé, a to hlavně ženy, budou obtěžováni na ulicích, v parcích, v dopravních prostředcích, na bazénech a mnoha dalších místech.
Jak se zachováme? Sklopíme hlavu, budeme se to snažit nevidět, ženy se začnou tepleji oblékat a po setmění raději nebudou vycházet z domu? Lidé, kteří hlavu zvednou, budou perzekuováni za xenofobní názory a prohlubování předsudků vůči menšinám? Budeme politicky korektní a nebudeme si raději problémů všímat?
Chránit své zdraví a život je důležité, ale ještě důležitější je ochránit svou duši, protože žijeme sami se sebou a se svým svědomím. Je lepší udělat málo, než vůbec nic, protože málo a málo už je víc. Nejen strach, ale i odvaha je nakažlivá. Když se jeden člověk nepoddá násilí, přidá se k němu druhý a k nim další. My nejsme ti, kdo by se měli bát.
