Má existence vesmíru význam?

Má existence člověka jako vědomé bytosti ve vesmíru nějaký význam? Jsou dvě možnosti – nemá absolutně žádný význam anebo má absolutní význam. Záleží na tom, zda vesmír bez přítomnosti vědomé inteligence může existovat.

Již na začátku 18. století přišel irský filosof a teolog George Berkeley s tezí o neexistenci hmotné substance nezávislé na vědomí (Esse est percipi – být znamená být vnímán). Aby něco existovalo, musím to vnímat já nebo nějaký jiný duch – třeba Bůh. Myšlenky pana Berkeleye vzbudily spíše posměch než obdiv. Nejinak by tomu bylo asi i dnes. Jeho filosofii se říká subjektivní idealismus.

Naprosté většině lidí přijde úplně přirozené, že vesmír může existovat zcela nezávisle na existenci vědomého pozorovatele. Jak by to vůbec mohlo být jinak? Úplně jasné to však není. Je to velká filosofická i fyzikální otázka.

Vesmír, kde neexistuje život ani vědomí si dokážeme představit celkem snadno – prostě hromada neživé hmoty, která se pohybuje v souladu s fyzikálními zákony. Chaos bez smyslu i účelu. Takových vesmírů mohou existovat trilióny. Nějak však v skrytu duše můžeme cítit, že existence takových vesmírů bez vědomého pozorovatele nemá žádný význam. Potřebuje však existence čehokoli mít nějaký význam?

Jako kluk jsem přemýšlel nad otázkou: Jak může něco existovat? Ve škole mě naučili, že existují nějaké nejmenší nedělitelné částice – atomy. Ty existují díky existenci kvant energie. Proč existuje energie? Protože existuje i záporná energie. Proč může existovat vesmír? Pro­tože jeho celková energie je přesně nulová. Vesmír je tedy něco z ničeho.

Nedokážeme vytvořit NIC – odebrat všechny částice a energii z určitého prostou. Nedo­ká­žeme vytvořit dokonalé vakuum – prostor zcela bez částic a energie. Vakuum na kvantové úrovni "vře" energií. Stále tu máme něco z „ničeho“. Prázdnota je naplněná přítomností něčeho. Otázka ale zůstává. Jak může existovat něco? Jak vůbec může něco existovat? Proč? Kdyby nic neexisto­valo, co by existovalo? Co by bylo to NIC?

Proč by mělo existovat něco, jen tak „samo pro sebe“ – bez významu? Prostě proto, že to existuje? Možná si neuvědomujeme dost dobře význam významu. Možná se všechny věci na tomto světě dějí právě proto, že mají svůj význam. Sníme svůj sen o existenci něčeho a tak vytváříme svou realitu. Kdyby ten sen neměl význam, nesnili bychom ho.

Podle kvantové fyziky neexistuje jen jedna jediná historie objektu, ale zároveň existují všechny jeho možné historie. To trvá tak dlouho, dokud není provedeno pozorování. Je ale velmi obtížné říct, co to vlastně pozorování je. Stačí k tomu kamera, která prostě zaznamená, co se s objektem dělo? Co když ale i ta kamera existuje v mnoha možných historiích, v nichž v každé zaznamenala jinou verzi skutečnosti?

Zdá se, že pro akt pozorování je nějakým způsobem důležitý nejen jiný přítomný objekt, ale subjekt, který je si nějakým způsobem vědomý přítomnosti vnímaného objektu. Teprve v mysli subjektu dojde k aktu pozo­rování a dosud rozmazaná mnohoznačná realita existující v mnoha možných historiích se zhroutí do jedné konkrétní pozorované historie a objeví se realita v podobě, jak ji známe.

Zdá se, že pro vznik jednoznačné reality a historie, je důležitá existence mysli a vědomí. Přitom naše mysl existuje ve světě, o němž současná věda tvrdí, že se skládá výhradně z fyzi­kál­ních částic bez mysli a významu. Je proto pro vědu neřešitelnou otázkou, kde dochází v ne­živém vesmíru k vzniku nové kvality, jíž naše mysl a vědomí bezesporu je.

Věda se snažila a snaží vytlačit z popisu světa abstraktní Boží princip. To je ve své pod­statě správné. Získala tak model vesmíru, který se obejde bez Boha jako jeho Stvořitele. Má to ale háček – vesmír umožňující vznik života je nesmírně nepravděpodobný. Fyzika se ztratila v záplavě možností, které by mohly nastat. Vesmír může existovat na kvadrilióny různých způsobů, z nichž v totální většině nemůže existovat život.

To zda v minulosti (před počátkem našeho času) existovaly nějaké jiné verze našeho ves­míru, nedokážeme ověřit stejně jako hypotézu, že existuje universum plné jiných vesmírů, mezi nimiž existuje tu a tam jeden vhodný pro život. Věda by správně tyto ideje a představy z hlediska vlastních principů měla označit jako nevědecké. Opak je však pravdou. Staly se součástí současného vědeckého paradigmatu.

Toto paradigma nepřipouští existenci svobodně myslících pozorovatelů, za jaké se pova­žu­jeme. Buď jsme si nevšimli, že existujeme jen jako nemyslící stroje nebo jsme něco velmi důležitého pro fyzikální popis světa přehlédli nebo jsme to spíše, zaslepeni novou vědeckou vírou, ani nech­těli vidět.

Na mysl a vědomí se pohlíží jako na témata pro vědu nevhodná, protože je nelze dobře objektivně zkoumat. Při své práci zkoumají fyzikové tajemství hmotného světa, ale jeho duchovní složku z něho raději vyseparují. Hmotný svět lze zkoumat. V existenci duchovního světa je ale prý možno pouze věřit nebo nevěřit.

Současná věda je přesvědčena, že naše duše, mysl, psýché je cosi jako software genero­vaný superpočítačem zvaným mozek. Neexistuje ale počítač, který by sám pro sebe vytvářel software. Nevěděl by pro jaký účel (význam) ho vytváří. Kde se vzalo to, co nazýváme duše – psýché? Nedokážu si představit, že naše vědomí a myšlení, je produktem nějakých elektro­chemic­kých reakcí ani, že ho lze simulovat výpočtem. Chápu vědomí spíše jako vlastnost, která musí být ve své latentní formě nějak svázána s fyzikální podstatou světa.

Je to zřejmě vlastnost spojená s naším vesmí­rem jako celkem umožňující mu existovat ve formě, jak ho známe. Z nespočetně mnoha potencionálních možností, v nichž by vesmír mohl existovat, umožňuje realizovat právě ty, které umožňují vznik velmi složitých forem života schopných vědomého myšlení.

Současný vědecký obraz světa je ve své podstatě správný – je ale neúplný. Je velkou chybou uvažovat existenci hmotného světa, který se vynořil z prázdnoty uni­versa jen tak náhodně beze smyslu, bez toho, aby jeho existenci někdo zaznamenal a po­zoro­val. Je třeba si uvědomit, že bez vědomého pozorovatele nemá existence čehokoliv žádný fyzi­kál­ní smysl a smysl dokonce nemá ani plynutí samot­ného času.

Jediná testovatelná hypotéza, kterou lze vytvořit, je idea, že ve vesmíru existuje princip, který redukuje jeho možné varianty a histo­rie na ty smysluplné (mající význam). Možnost, že se tak děje zásahem nějaké nadfyzikální Inteligence, testovat není možné. Tato možnost spadá do oblasti čisté víry. Děje-li se tak ale na fyzikální úrovni, je možné, že jsme něco důležitého při zkoumání světa (úmyslně) přehlédli a zanedbali, a možná proto se pokrok ve fyzice začíná dostávat do slepého bodu.  

Domnívám se, že další pokrok ve fyzice může nastat pouze tehdy, když vezme na vědomí, že zde existuje cosi jako vědomí, myšlení a že lidská psychika není jen abstraktním vyjádřením toho, co vyprodukoval náš mozek, ale je to něco skutečného, co existuje na stejné úrovni, jako cokoliv ostatního kolem nás. Pak třeba zjistíme, že existence čehokoliv, je závislá na existenci významu a význam má smysl pouze ve vztahu k primární existenci mysli.

Viz také: Schrödinge­rova kočka, Antropický princip.

Dle knihy: Szeruda, R: Nový pohled na lidskou duši a vědomí.