Stále slyšíme, že Evropa se vylidňuje – vymírá. Evropa stárne – potřebuje novou krev, nejlépe takovou, která se bude rychle množit. Je to opravdu tak špatně? Je důležitější kvantita na úkor kvality?
Na jedné straně nás média informují o tom, jak se svět přelidňuje, jak dochází suroviny, zdroje, dochází k drancování úrodné půdy, deštných pralesů a kdoví čeho ještě. Hrozí nám nedostatek potravin, vody, ropy a v podstatě čehokoliv, co člověka napadne. Na druhé straně, když někde na světě dojde k poklesu populace, zdá se to být ještě větší hrůza, než když se pro potřeby lidstva drancují přírodní zdroje.
Snaha neustále zvyšovat populaci, aby měl kdo pracovat na stárnoucí generaci, aby stále rostl počet dělníků ochotných pracovat za stále nižší mzdu a okruh odběratelů služeb a zboží se může jevit ekonomicky výhodné. Já ale ekonom nejsem a nedokážu to pochopit. Pro mne osobně to má stejnou logiku jako hra letadlo – nějakou dobu to funguje a přináší to určité skupině lidí zisky. Dříve nebo později se však i nejvíce sofistikované systémy tohoto druhu musí zhroutit a pak bude zle.
Selská logika říká, že
nepřetržitý nárůst populace + nepřetržitý úbytek zdrojů = boj o zdroje
Boj o zdroje neznamená zdravé soutěžení, ale jednoduše válku. Válka zase znamená skokový úbytek obyvatel. Cyklus růstu tak může začít znovu. Možná to tak funguje ke spokojenosti mocných tohoto světa. Vydělávat se dá totiž jak v době míru, tak v době války. Otázkou ovšem je, zda by se s tím většinová populace, kterou tento mlýnek na maso obvykle semele, měla smířit.
Ubývá nás – no a co? Lidé jsou odpovědnější, lépe se starají o své potomky. Děti mají možnost dosáhnout lepšího vzdělání a dožít se vyššího věku. Rodiče jim (alespoň teoreticky) mohou věnovat více pozornosti a lásky. Pokud během svého dospívání neztratí potenciál do nich vložený a nerozplynou se v rámci unifikace svých genderových rolí, mohou společnosti vytvořit mnohem větší hodnoty než tlupa pologramotných individuí.
Je zajímavé, že se jako společnost chováme tak, jako kdyby nás kvalita nezajímala. Ta se asi špatně měří – kvantita se však dá spočítat naprosto přesně. Raději, než abychom se starali o to, aby naše děti dostali, co nejvíce lásky, získali, co nejlepší vzdělání a stali se z nich sebevědomí a plnohodnotní jedinci schopni vytvářet nové hodnoty, můžeme pozorovat, jak se sociální inženýři snaží v rámci jakýchsi pseudohumánních idejí, promíchat schopné s méně schopnými a poškodit tak obě skupiny.
Každý má mít právo a dostat šanci na lepší vzdělání, práci a život. Někdo potřebuje pomoc, aby se stal výjimečným vědcem, doktorem, inženýrem, jiný potřebuje pomoc, aby se byl schopen plnohodnotně začlenit do normálního života. Jsou to dvě různé věci, obě potřebné, ale neměly by se míchat. Měli bychom být společností založenou na pomoci tak, aby se mohla projevit kvalita, která třímá v každém jedinci.
Všichni lidé musí mít stejná práva, ale neměli bychom podléhat iluzím, že jsme stejní – muži i ženy, lidi z různých zemí a kontinentů, lidi různého intelektu či vyznání. Jsme odlišní a to nám umožňuje se rozvíjet ale i válčit mezi sebou. Osobně věřím tomu, že máme stejnou duši, která se potřebuje vyvíjet, ale jeden život ji pro to nestačí. Pro mne lidé nejsou dobří a zlí, chytří a hloupí, ale jsou na různém stupni vývoje. Ne všichni lidé jsou Einsteiny a žádný sociální inženýr je z nich nevytvoří. Spíše se bojím, aby v rámci sociálních experimentů, lidé, kteří mají na to stát se novými Einsteiny či Jánskými nezůstali jen průměrnými lidmi.
Obávám se, že ne vždy se kvantita projeví novou kvalitou. Příliv lidí ze třetího světa do Evropy s jinou mentalitou, náboženstvím, úrovni vzdělání, intelektem a způsobem uvažování možná tabulkově doplní stavy populace, ale neočekávám, že by nás kvalitativně obohatil. Možná bude dost lidí na nepopulární práce, ale počet kvalifikovaných pracovníků zůstane nezměněn. Sociální systém se neodlehčí, ale naopak zatíží.
Jsme bohatí a je prý naší morální povinností proto pomáhat. Nejsem si jist, co si můžeme v rámci našich zásob hojnosti, které leckdy nestačí ani na naše vlastní potřebné, dovolit, ale souhlasím, že pomáhat je důležité. Otázkou ale je, komu vlastně? Máme zajistit tučné zisky převaděčům a jiným kriminálním živlům, které profitují na utrpení lidí? Máme zajistit bezpracný blahobyt ekonomickým emigrantům? Máme poskytnout své území, ženy a statky skrytým dobyvatelům?
Je to smutné, ale prozatím Evropa pomáhá pouze těmto skupinám, které by měly postaveny mimo zákon. Co čeká většinu migrantů? Nejspíš se z nich stanou občané Evropy druhé kategorie vykonávající žádnou nebo podřadnou práci. Oni, jejich děti a vnuci vytvoří jednu velkou frustrovanou skupinu odtrženou a vyloučenou ze společnosti, kterou budou nenávidět. Vytvoří se z nich podhoubí pro kriminální aktivity všeho druhu obchodem s drogami počínaje a terorismem konče. To je pomoc?
Je lépe jednoho naučit lovit ryby než sto lidem dát rybu. Je lépe zachránit jednoho, kdo na kolenou žádá o pomoc, než sto lidí, kteří ji máváním pěstí vyžadují. Je lépe pomoci těm, kdo mají šanci se začlenit do společnosti než těm, kteří si zde chtějí vytvořit společnost vlastní – takovou, před jakou prý utíkají. Je lépe ochránit slabé ženy a děti, než muže, kteří by své ženy, děti a blízké měli chránit a ne utíkat.
Komu je umělé a násilné zvyšování populace v Evropě ku prospěchu? Těm, kdo budou mít prospěch s nových (snad poslušných a nepříliš přemýšlejících) voličů, zaměstnavatelům potřebujícím lacinou a nepříliš kvalifikovanou pracovní sílu, všem komu vyhovuje chaos, násilí a nevraživost ve společnosti. Historie nám říká, že lépe se vládne tupé lůze, vzdělaní sebevědomí občané si chtějí vládnout sami. Prý se tomu říká demokracie.
Přeji všem úspěšný nový rok 2016!
