Jako mravenci a včely

Víc hlav, víc rozumu, říká jedno rčení. Dva lidé vyřeší problém snadněji než jeden. Tlupa přežije spíše než osamělý lovec. Společenství hmyzu jeví inteligentnější vzorce chování než jedinci, co je tvoří. 

V jednom mraveništi může žít několik set tisíc mravenců, ale ve velkých mraveništích klidně i milión jedinců. Včel v jednom včelstvu může být několik desítek tisíc. Termitů může žít v termitišti i pět a více miliónů. Společenstva mravenců, termitů či včel využívají dělby práce a využívají specializované profese. Některé skupiny se starají o potravu, jiné o stavění hnízda, další hnízdo chrání nebo se starají o potomstvo. Hnízda, která si budují, mohou být velmi rozsáhlá a složitě strukturovaná.

Hmyzí jedinci jsou schopni vzájemně komunikovat pomocí doteku tykadly, pohybů nebo vyměšováním chemických látek. Přestože se hmyzí jedinci nejeví přespříliš inteligentně, spíše jako jednoduché automaty, celé společenství hmyzu projevuje úroveň inteligence pod­statně vyšší. Nejvíce je to patrné při stavění hnízda. Slepí termiti stavějí svá hnízda, jako by pro ně někde existoval plán, podle něhož se řídí. Stavějí sloupy a oblouky tak, že se setkají, aniž by mohli vidět, co sami staví a co staví o kousek dál jejich kolegové.

Termiti jsou schopni opravit poškození či trhlinu v termitišti tak, že pracují na opravě z obou stran současně a chodby propojí přesně tak, jak mají být. Snaží se propojit termitiště správně, i když třeba člověk vloží do trhliny v termitišti přepážku, která zabrání kontaktu a komunikaci termitů z jedné a druhé strany trhliny. Zemře-li královna, termiti přestanou na opravě poškození termitiště pracovat.

Mravenci nedbají na to, když pár dělníků starajících se o sběr potravy zmizí či zahyne, ale zmizí-li pár strážců mraveniště, ostatní se takřka okamžitě začnou vracet a dojde velmi rychle k uzavření kolonie. Děje se tak rychleji, než se zdá možné, aby si mravenci předali informací pomocí komunikace tykadly či chemicky pomocí feromonů.

Těžko bude­me hledat, třeba u hmyzu, nějakou individualitu. Spíše zjistíme, že jejich jednání se řídí určitými vzorci chování, které jsou danému druhu vlastní a pro všechny jed­notlivce společné. Tyto vzorce ovšem mohou být velmi důmyslné. Hmyzí kolonie se dokážou chovat, jako by tvořily jediný živý organismus a měly společné myšlení založené na jim vlastních archetypech. Duše hmyzu není něco existujícího uvnitř jejich malých hlaviček, ale je společná celé kolonii. Jedinci existují uvnitř této psýché.

U vyšších forem života, jako jsou ryby a ptáci, můžeme již pozorovat prvky skupinového i individuálního chování. Malé mořské ryby vytvářejí obří hejna, která se navenek jeví jako jeden velký organismus. Plavou v těsných formacích, dokážou změnit takřka současně směr svého pohybu, aniž by následovaly nějakého vůdce. Celá skupina umí velmi spořádaně a inte­ligentně reagovat na přítomnost predátora, obeplavat ho či se bleskově rozptýlit bez toho, aby si jedinci vzájemně překáželi či do sebe panicky naráželi.

Podobně se dokážou chovat i hejna ptáků. Něco je nutí současně vzlétnout či přistát, letět určitým směrem či prudce změnit směr letu. Kterýkoliv jedinec může spustit vlnu, která se během pár desetin sekundy rozšíří na celé hejno a ovlivní jeho pohyb. Rychlost této reakce je přitom větší, než by odpovídalo běžné reakci jedince na vizuální podnět. Nejedná se přitom o chaotický neurčitý reflex, který by vedl ke srážkám a kolizím, ale o koordinovaný smyslu­plný pohyb celého hejna. Pohyb jedince je ovlivněn pohybem všech ostatních ptáků.

K pochopení pohybu ryb či ptáků se používají matematické modely, které se snaží mode­lo­vat pohyb celého hejna na základě předpokladu, že se jedinci řídí několika jednoduchými pravidly navázanými na pohyb jejich sousedů nebo také využívají fyzikální principy proudění tekutin. Pohyb hejna by pak určovalo několik dominantních jedinců. Matematické modely pohybu osvětlují některé principy chování společenství ryb a ptáků, ale nedokážou vysvětlit ani popsat komplexnost pohybu hejna jako celku. Pokud by větší počet jedinců měl tendence cho­vat se individuálně, model by se zhroutil. Kdyby tuto výsadu mělo jen několik z nich, pak by asi hejno nereagovalo správně třeba na přítomnost vetřelce.

Ať už se jedná o termity, mravence, včely, ryby či ptáky vypadá to, jako by se jejich spole­čen­ství neřídily pomocí interakce stovek, tisíců či miliónů malých mozečku či individuálních myslí, ale jako by jedinci v rámci svého společenství existovali jako spolupracující buněčné stroje, uvnitř velké vzájemně je spoju­jí­cí mysli. Tato mysl by pak nebyla podobna softwarovému produktu, který vytvářejí jednotlivé malé organismy, ale spíše fyzikálnímu poli, které svým tvarem řídí pohyb jednotlivých živých komponentů a přesahuje rozměry jednotlivce.

Mnoho živočišných druhů má tendenci vytvářet menší či větší společenství, která se řídí nepsanými pravidly. Čím vyspělejší živočišný druh je, tím větší míru individuálního chování u něj můžeme pozorovat, ale to neznamená, že by nepodléhal kolektivním vzorcům chování typickým pro daný druh. To se týká i člověka. Existuje celá teorie o lidském nevědomí (Carl Gustav Jung) a kolektivních vzorech, které řídí jeho jednání.

Ať už kolektivní formy chování fungují jakkoliv, týkají se i lidí. Na rozdíl však od hmyzích společenstev, chování lidí ve stádu není inteligentnější než chování lidí jako individuí. Naopak, lidé jako masa se chovají mnohem méně vědomě, citlivě a inteligentně. Ovládají je emoce a kolektivní vzorce chování. Snadno podléhají vlivu samozvaných vůdců, skrze něž promlouvají jejich nejtemnější myšlenky a pocity. Jedinci se řídí svým vědomým myšlením, skupinu ovládá spíše nevědomí.

Trpíme iluzí, že my sami vytváříme své myšlenky, ale ono možná něco myslí v nás podle vzorů, které jsou společné pro celé skupiny lidí či celé lidstvo. Vyhledáváme vzory, které nám dodávají energii, leckdy na úkor jiných, rozvinujeme je ve své mysli a tím je zpětně posilujeme. O to větší vliv pak mají na další lidi. Není pak divu, jak snadno jako lidé podléháme vlivu různých náboženství a ideologií, které ovlivňují pohyb lidských mas tak, že se jak mravenci z různých mravenišť vrháme proti sobě v bratrovražedných válkách. My lidé ale, na rozdíl od mravenců, máme mož­­nost vědomé volby, které vzory myšlení a jednání necháme v sobě rozvinout. Škoda jen, že ji tak málo využíváme.

S využitím knihy: Sheldrake, R.: Přítomnost minulosti. ANAG, Olomouc 2017.