Co je špatného na multikulturní společnosti?

V podstatě nic. Záleží však na způsobu jejího vzniku a na tom, jakých kultur lidé ji mají a budou tvořit.

Záleží na tom, vznikne-li tato společnost přirozeně jako důsledek globálního světa, kde vzdálenost již nehraje větší roli, nebo uměle až násilně jako projekt sociálních inženýrů a lidí, kterým nevadí vydělávat na utrpení druhých. Záleží také na tom, zda kultury, které mají spolu koexistovat, se dokáží vzájemně respektovat a nebudou-li se snažit jedna druhou ovládnout.

Jako mnoho lidí jsem multikulturní společnost v malém zažil v době svých studií na VŠ a to ještě v době, kdy patvar multi-kulti ještě ani nespatřil světlo světa v českých krajích. Na studentských kolejích člověk může potkat lidi opravdu z mnoha zemí. V době studií jsem ještě nepatřil do škatulky „xenofobů“ a tak mi nečinilo problém se kamarádit s černo­chem ze Senegalu či absolvovat dvě lekce taekwonda od severního Korejce, který se u nás učil hře na lesní roh. Poznal jsem skupinku Latinoameričanů a nikdy bych nevěřil, jak se tito lidé dokáží bavit. Seznámil jsem se s pěknou Mongolkou a dokonce jsem se platonicky zamiloval do krásné Portoričanky. Jako brigádník jsem pracoval na stavbě nějaké budovy, kde spolu s námi tam pracovali i studenti z Afganistanu – snad jediní arabští studenti, kteří měli potřebu si přivydělávat. Na práci je sice moc neužilo – obvykle rychle nějak zalezli a pobru­kovali si tam vsedě na zemi nějaké ty své odrhovačky, ale jinak musím uznat, že sranda s nimi byla. Alespoň jsme se dozvěděli, jak se měří bohatství, podle počtu žen, které muž má.

Soužití se zahraničními studenty ale nebylo vždy tak idylické, jak ho líčím. Vzpomínám si, jak mi kolega z kolejní rady, vysvětloval nepsaná pravidla pro ubytování cizinců. Africké studenty nebylo záhodno ubytovávat pospolu. Jinak reálně hrozilo, že se v nejlepším případě poperou a v nejhorším i zabijí. Optimální vzdálenost mezi nimi byla alespoň ob jeden pokoj. Kupodivu soužití mezi českým a africkým studentem na jednom pokoji bylo většinou bez problémů. Horším problémem bylo, že minimálně jednou do roka se na kolejích objevila zpráva, že ten a ten zahraniční student zaútočil na nějakou (obvykle) zahraniční studentku a znásilnil ji nebo se o to alespoň pokusil.

Nepříliš oblíbenou skupinou na kolejích byli Arabové, kteří se chovali povýšeně a netajili se s tím, že jim zde není nic dost dobré. Studenti z latinské Ameriky zřejmě s nimi neměli také právě nejlepší vztahy, a proto si dokonce vytvořili vlastní rčení: Lepší český knedlík nežli Arab. Nevím proč, ale naše knedlíky jim moc nechutnaly. A to bylo, prosím, v dobách kdy Češi ještě ani netušili, že jsou xenofobové.

Kdyby se nějaký ze zahraničních studentů, které jsem během svého studia v Brně poznal, rozhodl zůstat zde v České republice (tehdy ještě Československu), vůbec bych mu to neměl za zlé – právě naopak. Jednalo se o lidi vzdělané, schopné, kteří měli čas naučit se náš jazyk, poznat naši kulturu, získat k ní vztah a hlavně získat si zde přátele. Bez ohledu na barvu pleti a původ naše společnost potřebuje lidi, kteří jí mají, co nabídnout. Pokud by tímto způsobem u nás měla vzniknout multikulturní společnost, neměl bych nic proti tomu a věřím tomu, že ani většina společnosti. Vím, ve svém okolí, minimálně o dvou lékařích tmavé pleti a čeští pacienti nemají problém se jimi nechat léčit. Získali si totiž jejich důvěru. Tito lidé jsou prostě jedni z nás stejně jako třeba početná skupina našich vietnamských spoluobčanů.

Pravdou ale je, že vytvářet multikulturní společnost pomocí cizinců, kteří zde přišli studo­vat nebo si naši zemi z nějakého důvodu oblíbili, je hrozně pomalé, ale myslím, že je to tak asi v pořádku. Když do naší země přijdou lidé, kteří potřebují naši pomoc, rodiny s dětmi, které utíkají před válkou, a jsou schopni si vážit naši pomoci, pracovat zde a žít mezi námi, jsem pro. Pokud ale někdo chce otevřít brány naši země pro hordy lidí, kteří si chtějí jen pohodlně žít, nevážit si nás ani ničeho, co jim bude poskytnuto, šířit zde svoji pravdu a právo, jsem jednoznačně proti. Tímto způsobem by totiž nevznikla žádná multikulturní společnost, jak tvrdí zastánci multi-kulti idejí, ale v první fázi jen společnost znepřátelených kultur a v druhé fázi společnost opět jen jedné kultury a je dost možné, že by to nebyla ta naše.

Lidem z jiných zemí, kteří zde dosud spokojeně žijí a patří mezi nás, by se v násilím implantované multikulturní společnosti mohlo snadno stát, že by najednou v našich očích patřili k nim – těm druhým, co se pokoušejí naši zemi uloupit. To je něco, co bych si nepřál, a myslím, že ani většina z nás. Multikulturní společnost vytvořená rychle, snadno a násilně je pravým opakem idejí, kterými se zaštiťuje. Je tak ve své podstatě zrůdná, protože je nejen zaměřená proti kultuře, která tady vznikala a budovala se po dlouhá tisíciletí, ale ohrožuje i lidi, kteří k nám sice přišli odjinud, ale nás i naši kulturu si ctí.