Císařovy nové šaty

Znáte tu pohádku o císařových nových šatech? To byl jednou jeden císař, co chtěl mít nejkrásnější šaty ze všech lidí na světě. Tu pohádku asi znáte, že? A znáte tu pohádku o tom nejmírumilovnějším náboženství na světě?

 Pokud ne, tak poslouchejte. Bylo jednou jedno náboženství. Tvrdilo o sobě, že je tím nevíce mírumilovným náboženstvím na světě. Pardon, opravuji – ono to nikdy o sobě ani v nejmenším netvrdilo, ale tvrdili to jeho slouhové v přesvědčení, že když to budou dlouho a vytrvale tvrdit, tak tomu uvěří i sprostý lid. Nebyli to ale jen tak obyčejní slouhové, ale byli to významní politici, slovutní profesoři, intelektuálové (nic neumím, ale všemu rozumím) všeho druhu, bohémští umělci, milovníci zeleně a hate free svobod.

V pohádce o císařových nových šatech, měla mít látka, z níž byly šaty utkány takovou kouzelnou moc, že byla neviditelná pro všechny, kdo jsou hloupí a neschopní vykonávat své povolání. Lidé se tedy tvářili, že tu látku vidí a popisovali ji v těch nejúžasnějších barvách. Ještě si dělali srandu ze svých sousedů, jak mohou být tak hloupí, že nevidí tu krásu stejně jako oni. Ten vzor a ty barvy! No, to je krása! Škoda, že té látky není víc!

Čím více byla dokonalost látky vychvalována, tím více vzrůstaly v lidech pochybnosti. Tak to bylo i v případě toho dokonalého náboženství. Nic nepomohlo, že i papež potvrdil, že toto nové náboženství je stejně dobré nebo i lepší, než to jejich staré. Nebyla to jen jiná cesta k Bohu, ale byla to přímo zkratka do nebe, kde i pro mons-ignory byly připraveny panny, pokud by konvertovali.   

Prostý lid stejně jako v pohádce o císaři svým intelektuálům nerozuměl. Měl oči k vidění, uši k slyšení a internet, aby nevěřil, co mu jeho politici a preláti v televizi tvrdí. Začínal mít pocit, že ty vraždy, atentáty, násilí a ničení kulturních hodnot nedělají odpadlíci od té nové skvělé víry, ale právě ti, kdo v ní nejvíc věří a řídí se jejími svatými knihami. Bál se však promluvit a tak jen sledoval, jak jejich zem zaplevelují příslušníci té nové víry a dělají to, co si myslí, že je jejich svatou povinností dělat.

 A tak přišel den, kdy si císař na sebe vzal nové šaty. „Oh, jak Vám sluší, Výsosti!“ po­klonkovali slouhové císaři. Císař potěšen se tedy ve velké parádě vydal předvést svému lidu. Lid na něj zaraženě koukal, ale neříkal nic. Faldíky tuku císaři naskakovaly na nahém těle, ale lid nejásal – zmateně mlčel.

„Ale vždyť on na sobě nic nemá!“ zvolalo jedno malé dítě a začalo se smát.

„Má pravdu, to dítě je nevinné a nelže!“ začali volat lidé jeden přes druhého. „Císař je nahý!“ V té chvíli i císař pochopil, že byl oklamán, a že stojí před lidmi tak, jak si nikdy nepřál, aby ho viděli. S hanbou utekl zpět do svého paláce.

A jak to dopadlo s pohádkou o tom nejmírumilovnějším náboženství? To už tak pěkné nebylo. Ona to totiž ani nebyla pohádka. Žádné božské dítě nám nezjevilo pravdu. To jen nějaká divoká advokátka Klára Samková vykřikla: „Islám je stejný jako nacismus, fašismus a komunismus. Je státní zločinnou a zločineckou ideologií.“ A v té chvíli se snad lidem otevřely oči, pokud je již neměli otevřené.

Nyní by rádi někteří zhrzení slouhové spustili hon na čarodějnice – respektive přímo na paní Samkovou. Možná, to nebylo politicky korektní, co řekla. Možná, vzhledem k svému váženému stavu měla použít jiná slova. Nechceme-li však, aby naše země měla na sobě ten nový nám nevonící háv, zvolejme spolu s paní Samkovou: „Císař je nahý!“

http://www.petice24.com/podpora_judr_samkove