Cesta do pekla bývá dlážděná dobrými úmysly

Všichni to s námi myslí dobře. Politikové, média, elity či celebrity, všichni chtějí dobro – když už ne přímo pro nás, tak určitě nějaké to univerzální vyšší dobro v rámci moderních super ideálů. Škoda, že si toho neumíme vážit.

Každá nová regulace je prý pro nás dobro. Když necháme sociální demokracii předělat daně, 90 % lidí si prý polepší. Je ale zajímavé, že na tom nikdo nezbohatne, jen přibude chudých. Inkluze je prý dobro – co na tom, že většinu našich dětí či dětí našich dětí to poškodí. Multi­­-kulti společnost je prý jediná správná budoucnost bez ohledu na oběti a utrpení, kterou její zave­dení sebou přináší. Když se nebudeme tolik cukat, nebude nás to prý tolik bolet.

Sociální společnost řízená sociálními inženýry má touhu regulovat a přetvářet všechny stránky a aspekty našeho života. Začíná to tak, že se tomu jen smějeme. Kdysi jsem se jen usmíval, když EU nám začala nařizovat, jak se která potravina může či spíše nemůže jmeno­vat. Smál jsem se, když jsem někde četl, že nějaká feministka vyrazila muži dva zuby za to, že jí podržel dveře. Smál jsem se Američanům, když si stěžovali na sexual harasment u nich doma. Dnes už mě smích přešel. Nesměji se trablům s maminkami v Žáčkově básničce. Jde totiž o mnohem víc, než o pár slov či veršů – jde o vše.

Od začátku nejde o ně­jaké názvy potravin, geometrické a topologické vlastnosti dobrého ovoce a zeleniny ani o to jak kultivovat muže a postupně je přetvořit v nepovedené ženy. Nejde zde o vinu bílého muže ani o záchranu světa ve jménu ekologie, smazání rozdílů mezi muži a ženami ve jménu genderové vyváženosti, nejde o záchranu chudých a utiskovaných někde v Africe. Nejde o vytváření sociálně spravedlivé společnosti. Při vítání islámských migrantů nejde o pomoc k bližnímu. Jde jen o to, jak udělat občana menším a ještě menším, až bude tak malý, že tolik dobra, co se na něj valí, už neunese a propracuje se k absolutní apatii a nechá si úplně všechno líbit.

Útok přichází ze všech stran. Ze všech stran neviditelné nože ořezávají svobodu jedno­tlivce. Stát a EU vymýšlí jednu kontrolu života občanů za druhou – je třeba kontrovat, co jíte, co jedí vaše děti, co si kupují ve škole: Potřebuje vědět, čím topíte, jaký máte kotel, zda máte čistý komín. Nemůžete svítit klasickými žárovkami, nesmíte na­kupovat o svátcích v marke­tech, nesmíte vlastnit zbraně či fotit lupiče. Musíte dostat stvrzenku, abyste věděli, že vás ani stát neokradli, nesmíte se nevhodně vyjadřovat na internetu a milión dalších věcí. Jde přece o vaše či obecné dobro.

Všechno, co se nařídí, se musí kontrolovat. Je to ale efektivní? Při výrobě každého nového výrobku – např. auta, prochází tento různými výrobními fázemi – operacemi, které mu zvyšují přidanou hodnotu. Poslední operací bývá kontrola kvality – ta je sice důležitá, aby zákazník dostal dobrý, funkční a bezpečný výrobek, ale sama o sobě už žádnou přidanou hodnotu výrobku nedává. Optimální je tedy vyrábět výrobek takovými technologiemi, aby potřeba kontroly celku i jeho částí byla minimální.

Stát místo toho, aby se pokoušel najít systém, který vyžaduje minimum kontroly svých občanů, vytváří systém, který se snaží občany co nejvíce kontrolovat a tak je vlastně dostat pod svou totální kontrolu. Místo, aby se stát staral o to, aby v něm bylo, co nejvíce lidí vy­tvářejících hodnoty, buduje systém kontroly, kde narůstá počet lidí kontrolujících jiné lidi. Všichni kontroloři, ať jsou potřební nebo ne, chtějí dostávat pravidelnou výplatu, i když nevy­tvářejí žádnou hodnotu a to dokonce vyšší než lidé, kteří hodnoty vytvářejí.

Oč lepší by byl státní systém, který by nevršil jednu nesmyslnou kontrolu za druhou a nepokoušel se kontrolovat každou část života lidí a nechal to na jejich svobodném roz­hodnutí. Když nechci, aby si mé dítě kupovalo ve škole sladkosti, nedám mu na ně jednoduše peníze. Jinak si je stejně může koupit někde jinde. Jako nekuřák jsem rád, že se mohu najíst v restauraci, kde se nekouří, ale necítím potřebu za každou cenu lidem kouření znepříjemňovat a bránit jim v něm na místech, kde chodit nutně nemusím.

Proč by měl nějaký úřad kontrolovat můj kotel nebo komín? Neměla by to spíše po mně chtít má pojišťovna? Kdo bude dohlížet na to, aby děti podle nové směrnice EU nemohly bez dozoru nafukovat balónky a foukat na frkačky? Kdo bude postihovat lidi za to, že mají doma ne­registrovanou vzduchovku? Neměly by se kvůli tomu zavést nějaké domovní kontroly? Uznejte, že by bylo škoda, kdyby se tak důležité směrnice EU nekontrolovaly? K čemu by pak byly? Jsou přece pro naše dobro nebo ne?

Na jedné straně vzrůstá tlak na to dostat občany pod kontrolu, na druhé straně vzrůstá počet vysokoškolských oborů, které nemají za úkol vytvářet lidi schopné vytvářet hodnoty, ale lidí, kteří budou z těchto hodnot žít a z pocitu své důležitosti se budou snažit společnost vést vstříc novým světlým zítřkům. Noví sociální inženýři, absolventi genderových studií, pseudo-ekonomové, jakoby právníci, zelení zachránci planety či filozofové neo-ideálů. Je to nemoc z přebytku hrozící chudobou a smrtí hladem.  

Zatímco práva občanů a jejich svoboda jsou v ohrožení, stává se přijatelným to, co by bylo dřív nepřijatelné. Dětské nevěsty by dříve byly projevem pedofilie – dnes jsou projevem náboženské svobody a akceptací cizích tradic. Náboženská svoboda byla dříve o tom, že lidé mohou vyznávat různou víru a přitom žít v míru vedle sebe nebo i spolu. Dnes se pod pláštíkem náboženské svobody skrývá snaha o průnik nebezpečných ideologií do společnosti, snaha zabránit kritice islámu a snaze jeho stoupenců a přisluhovačů ovládnout evropskou společnost, zrušit její výdobytky, demokracii a vrátit společnost zpět do středověku. To vše ve jménu ideálu a dobra, které chápou jen vyvolení, a jež je nutno ostatním vnutit.

 Čím složitější systém vytvoříte, tím více energie musíte vynaložit na to, aby se sám od sebe nerozpadl a zůstal funkční. Entropie – neuspořádanost v každém uzavřeném systému narůstá – to platí ve fyzice a k velké nelibosti všech levičáků milujících všemožné regulace i ve společnosti. Aby zůstal systém uspořádaný, musíme k tomu využít nějaké vnější zdroje. Čím je složitější, tím více energie potřebujeme.

Dobro není něco, co se lidem musí vnutit přes jejich vůli. Dobro je něco, o co se každý den musí bojovat navzdory všem byrokratickým směrnicím, regulacím a zájmům různých nátlakových skupin toužících po vlastním prospěchu.