Braňme se!

Uteč nebo bojuj! Základní pravidlo přežití v divokém světě moderním člověkem trochu pozapomenuté znovu vstupuje pod vlivem islámského terorismu do našich životů.

Co nám brání efektivně se bránit? Určitě to není jen náš věk, síla, pohlaví, dovednosti, či zda máme zbraň nebo ne. Nemusíme být hrdiny ani zbabělci, ale

1. Bojíme se, že když se budeme bránit, bude to horší. Útočník ublíží nám nebo našim blízkým. Je-li útočník větší, silnější, má zbraň, je jich na nás několik, pak je na pováženou začít se bránit. Je lepší jim dát, co chtějí a neriskovat zranění či smrt. Někdy však útočníkovi nejde o „drobné“, ale jeho cílem je cíleně nám ublížit, pak je na místě pokusit se utéct, schovat se, a pokud to není možné, se bránit ať už to umíme nebo ne, protože jde o život a všechno ostatní je vedlejší.
2. Bojíme se, že útočníkovi ublížíme. Možná se tato obava jeví směšná, ale tento strach je možná ještě silnější než předchozí. Pokud není člověk patologicky narušený, má zábrany udeřit druhého člověka nebo mu způsobit zranění svou zbraní. Nevycvi­čení vojáci mají tendenci střílet nad hlavy nepřítele, i když jim jde o život. Člověk bránící se svou střelnou zbraní zaváhá, když má střelit do muže, který se na něj řítí s nožem, a ten ho pak ubodá. Člověk, který má černý pás v nějakém bojovém umění, se nemusí ubránit slabšímu a méně trénovanému útočníkovi jen proto, že má zábrany a útočník ne. A o tom to je. Útočník je obvykle bez zábran a obránce zábrany má. Jakmile ale jednou zábrany obránce jsou prolomeny, běda útočníkovi.
3. Máme strach z pomsty.  Zatímco předchozí dva typy strachu byly spíše emocionální, strach z pomsty je spíše racionální. Dobře, říkáte si, tomuto dementovi se mohu ubránit teď a tady. On si ale na mne pak někde počká nebo si počká na někoho z mých blízkých, podpálí mít auto či dům, pozve si na mě kamarády nebo si na mě počkají jeho sou­kme­novci. Nepustíme se do bitvy, protože bychom vyvolali válku, kterou bychom nejspíš prohráli. Abychom překonali tento strach, je dobré vědět, že v tom nejsme sami. Pokud nemáme mocné přátele či vlastní gang, je hodně dobré vědět, že stát je na vaší straně a v případě potřeby ochrání vás i vaši rodinu.
4. Máme strach z následků. Jedná se opět o racionální formu strachu. Když už se nezalekne­me útočníka ani jeho kamarádů, můžeme se často oprávněně bát následků, které náš čin vyvolá. Můžeme být zatčeni, vyslýcháni, obviněni a dokonce souzeni, že jsme se bránili neoprávněně či nepřiměřeně. Můžeme přijít o práci a náš předchozí celkem dobrý život se zhroutí.   

Z toho všeho je zřejmé, že je velmi obtížné se bránit, jste-li v tom sami. Strašně důležité je, zda jsou stát a zákony na vaší straně. Proklamace typu, že žijeme v právním statě, a tudíž by se lidé neměli sami bránit, jsou hrozně nebezpečné. V Londýně policie dokázala zneškod­nit teroristy do 8-mi minut. To je obdivuhodné, přesto během této doby zemřelo hodně lidí.

K tomu, aby vás někdo zranil či zabil, nejsou potřeba dlouhé minuty, ale stačí sekundy. Když se ocitnete v ohrožení života, budete v tom dlouhé minuty či dokonce desítky minut sami. Proto se potřebujete bránit a bránit se účinně a efektivně bez ohledu na následky, které to zanechá na zdraví a životě útočníka.

Nežijeme ve špatné době, ale také ne v ideální době. Kdybychom žili v ideální době, byl bych jeden z prvních, kdo si přál a žádal, aby lidé nenosili ani nedrželi střelné ani chladné zbraně. Hrozí-li nám ale reálné vnější i vnitřní ohrožení, je nesmysl snažit se lidi odzbrojit nebo omezit jejich schopnost se bránit skrze přísné zákony.   

Některé evropské země významně omezují právo svých občanů na obranu. Nesmíte nosit ani použít na svou obranu nůž, pepřový sprej natož střelnou zbraň. Mezi nejstupidnější nápady patří, že byste měli mít právo se bránit jen po setmění. Přece byste nechtěli ublížit agresorovi, jehož život je dle neomarxistických norem stejně cenný jako ten váš.

Přitom vždy obyčejný občan bude ten, kdo bude čelit zlodějům, lupičům, sexuálním násilníkům či teroristům v první linii. Nebude to politik skrytý za svou ochrankou a zdmi svého sídla. Důležité je, aby stát stal za svými řádnými občany, chránil je a umožňoval jim účinně se bránit, budou-li napadeni. Postaví-li se občan nevyprovokovanému hrubému násilí, i když způsobí útočníkovi smrt, měl by stát být vždy na jeho straně. Jen tak stát může chtít, aby jeho občané stáli za ním, bude-li napaden či ohrožen.

My občané bychom měli být velmi citliví na veškeré snahy politiků omezit naše právo a schopnost se bránit. Jakékoliv snahy odzbrojit obyvatelstvo zvláště v nejisté době se rovnají snaze ho porobit a to bychom neměli dopustit, je-li nám život milý.