Kamarád má bratra. Hodnej kluk, ale má jednu chybu. Je to bohužel hroznej přitakávač. On vám odsouhlasí snad úplně všecko a je mu jedno, jestli si svým názorem protiřečíte. Ne, že by byl hloupej, jak by si někdo mohl myslet, on má prostě jen v povaze nikomu neodporovat. A tak jak se každý člověk vyvíjí a mění názory, tak se vyvíjí i on. Časem dospěl k tomu, že jeho přitakávání není dostatečně intenzivní, a tak se z prosté věty “to jo” propracoval do stavu, kdy přitakává pro jistotu hned dvakrát “to jó, to jó”. Takže jsem mu celkem logicky dal přezdívku “Toyo”. “Ti Rusové na Ukrajině jsou ale parchanti, co? – To jo, od Rusa nemůžeš čekat nic dobrého!; Já se těm Rusům vůbec nedivím, že si vzali zpět Krym! – To jo…však si jen vzali, co jim patří. Rusáci jsou v pohodě, to Západ pořád provokuje.”
Jednou jsem takhle s Toyem seděl venku na lavičce a když zafoukal vítr, tak k nám přinesl takový divný smrad. Původcem zde bývá většinou jedna rodina, které kdyby odebrali z komína vzorky, tak z toho sestaví komplet celou periodickou soustavu prvků. Cítil to i Toyo. “Ty voe, co to je? To je smrad, co?” ptám se. “To jo, strašný…kde se to bere?” ptá se zase on. “Nevím, čéče, asi zase Seberáci, ale tentokrát to smrdí tak nějak jinak než vždycky” odpovídám. “Že? Taky si říkám, to smrdí jako moč!” přemítá Toyo. “Ale ne…spíš…jako něco spáleného” říkám odmítavě a čekám, jak se popere s odlišným názorem. Toyo souhlasně pokýval hlavou a řekl polohlasem jakoby jen sám pro sebe “spálená moč!”.
