Pro úspěch není podstatné být v něčem opravdu dobrý…

Být úspěšný je relativní pojem. Určitě nikdo z nás, kdo čte tento článek, nehraje lépe fotbal než Lionel Messi, hokej lépe než Jevgenij Malkin či tenis lépe než Novak Djokovič. Inteligencí jistě nepřevyšujeme Terrence Taoa, Christophera Hirataa ani Kim Ung-yonga. Tito lidé jsou opravdu výjimeční. Chcete-li však být úspěšní, nemusíte jejich kvalit zdaleka dosahovat. Ve skutečnosti je mnohem důležitější najít si to správné stádo a způsob, jakým ho oslovit. Ani Adolf Hitler de facto v ničem nevynikal, přesto byl v roli pasáčka ovcí velmi efektivní. To, že se lidé mají tendenci chovat stádně, je známá věc. Ačkoli se každý považuje za jedinečný originál, jedná se o pouhou iluzi (důvod její existence vysvětlím v některém z následujících článků). V praxi je pak ona stádnost velmi dobře viditelná, ovšem platí, že pouze z pohledu jedinců mimo tuto skupinu.  

Začal bych fenoménem jménem Justin Bieber. Ačkoli se o něj nijak nezajímám, viděl jsem s ním několik rozhovorů na zahraničních TV stanicích. Musím říct, že na mě zapůsobil docela dobrým dojmem. Nepřipadal mi namyšlený ani hloupý. Jeho písničky poslouchají děvčata po celém světě a doslova ho milují. Justin se těmto dívkám líbí a na tom není vůbec nic špatného. Problém je v tom, že po hudební stránce je naprosto tragický a právě na tomto poli se paradoxně onen zázrak prosadil. Objektivní slečna by vám mohla říct něco jako “ano, Justin Bieber je k sežrání, ale jeho písničky se nedají poslouchat”. Jenže jeho fanynky jsou schopny klidně odpřísáhnout, že zpívá naprosto božsky, což samozřejmě není pravda. Stejné fanynky by sotva své mp3 přehrávače krmily naprosto identickou hudbou, kdyby ji nazpíval třeba Miloš Zeman a to i v případě, že by dokázal mít stejný hlas. V takovém případě už by to žádná božská hudba nebyla. Jistě, co by člověk očekával od dvanáctiletých “hloupých” slečen. Jenže zde stádnost teprve začíná, nikoliv končí. Pro trochu starší posluchače je tady lokální fenomén Rytmus. Ten na své stádečko nepůsobí primárně vzhledem, nýbrž vulgaritami. Ať už se jedná o jeho “baladu o předkožce” či zhodnocení aktuální situace v neméně vulgárním počinu, ve kterém podle něj “každému okolo jebe”.  Zatímco Justin je po hudební stránce velmi slabý, v případě Rytmuse bych se při hodnocení dostal někam mimo stupnici. Bohužel, Rytmus útočí na ty nejprimitivnější z nás velmi úspěšně a i oni by dokázali odpřísáhnout, že je naprosto “cool”. Kdyby ovšem tentýž člověk nenazpíval jedinou vulgární píseň, při zachování stejné “melodie” a rytmu, už by tak cool nebyl. Ono vůbec hiphoppeři jsou velice vděčná skupinka ráda kopírující určitý styl, aniž by věděla proč. Pár let zpátky bylo v módě nosit “padající kalhoty“, kdy rozparek máte až někde u kolen. Původně to vyjadřovalo příslušnost ke kriminálníkům v Americe, kde jsou vězňům odebírány opasky či další stahovadla, aby se na nich vězni nemohli oběsit. Proto ty padající kalhoty. Je jasné, že nosit něco takového “v civilu” je hloupé a nepraktické, ani nemluvě o tom, že mnozí z těch, co tohle nosí, ani neví, co toto symbolizuje. Víte, která je historicky nejúspěšnější píseň všech dob? Tedy…abych vše uvedl na pravou míru, jedná se spíše o historicky nejposlouchanější píseň na internetu, což není úplně totéž…Samozřejmě, že víte! Kdo by neznal Gangnam Style! Tento klip je strašný jak po zvukové, tak i obrazové stránce. V podstatě je až tak moc trapný, až je skvělý. Ono totiž jakmile v trapnosti překročíte určitou hranici, stane se z nezajímavé věci věc zajímavá. Důkazem tohoto tvrzení může být třeba dřívější hvězda českého internetu Natalie Sadness či rovněž dřívější hvězda světového internetu Rebecca Black, která vám v písni odhalí nejen to, jak vypadá její naprosto průměrné páteční ráno, ale i třeba i to, že po sobotě překvapivě následuje neděle. Té se však z nějakého důvodu nepodařilo to správné stádo najít a pro ni bohužel ji lidé spíše odsuzují než následují. Trochu lépe je na tom Ruda z Ostravy, který přeci jen nějaké fanoušky má, ačkoli je mi tento fakt záhadou. Člověk s černě namalovanýma očima ala havíř, tvářící se jako by právě říkal ten nejlepší vtip světa, který z něj však nakonec nikdy nevypadne. Neuvěřitelně nudný tvor využívající už tolikrát omletý ostravský přízvuk, který zní ještě v podání Miroslava Donutila v Tankovém praporu docela zábavně, avšak Ruda z Ostravy úsměv na tváři normálního střízlivého člověka prostě nevyvolá.

Stádnost však nemusí nutně nijak souviset se showbyznysem. Mnozí lidé si třeba kupují věci, které nepotřebují. Jsou to například důchodci, které šikovný manipulant dokáže přesvědčit, že právě jejich hrnec je zázračný a zcela změní jejich dosavadní život. Ti jej pak často nedokáží přesvědčit o opaku a násobně předražené zboží nakoupí. Ovšem na stejné úrovni jsou i lidé o generace mladší. Steve Jobs by mohl vyprávět, kdyby ještě žil. Jemu se podařilo zmanipulovat naprosto neuvěřitelné množství lidí, kteří ve velkém kupují jeho produkty a to i někdy za situace, kdy o tomto produktu ještě nečetli jedinou recenzi a neměli ho nikdy v ruce (ten produkt samozřejmě). Jak jinak si lze představit obrovské množství předobjednávek například na iPhone 5? Firma Apple parametry přístroje před jeho vydáním úzkostlivě tajila. Přesto již tehdy spousta lidí podle průzkumu hovořila o tom, že je rozhodnuta si tento přístroj koupit. Když jsem se některého budoucího předem šťastného majitele zeptal, proč tak činí, proč si objednává něco, o čem ještě vůbec nemá žádné informace, odpověděl mi, že firma Apple je na takové úrovni, že naprosto nehrozí možnost, že by její nový produkt byl zklamáním. To, že takto slepě zcela věří nějaké firmě, je jedna věc, zajímavější je ovšem fakt, že takový zákazník sice ještě neví, co nový smartphone nabídne za výbavu, ale už teď ví, že ho prostě nutně potřebuje. Tito lidé jsou pak natolik zfanatizovaní, že mají na tento přístroj naprosto nekritický názor, ale zároveň odmítají uznat kvality jakékoliv konkurenční firmy.

Jedna z oblastí, kde se stádnosti nejvíce využívá, je samozřejmě politika. A to je důvod, proč tento článek pojednávjící původně o něčem trochu jiném, píši právě teď. Čeká nás druhé kolo prezidentských voleb a reakce mnohých lidí mě překvapují. Nechci nikomu doporučit toho či onoho kandidáta, jen mě zaráží kritéria, podle kterých se mnozí voliči rozhodují, neustála hra na levičáky a pravičáky a také to, jak mají někteří tendenci místo snahy pochopit postoj toho druhého jej automaticky považovat za hlupáka a nejlépe mu to přímo bez další argumentace sdělit. Zatímco stávající prezident nám všem záčátkem 90. let přál víc takových Kožených, já nám všem přeji míň takových Klausů!