Stojím…červená. Lidí po mé levici i pravici postupně přibývá a jsou napjatí, co se bude dít. Pokud by někdo z nás v tento okamžik vstoupil na vozovku, může mu jít o život. Od téměř jisté smrti nás dělí jen několik desítek centimetrů. Vozy kolem nás sviští až padesátikilometrovou rychlostí (možná i víc!). Srdce mi prudce buší, že jeho tep cítím až v krku. Rozhlížím se kolem, celý dav se ani nehne, nikdo ani nepípne. Najednou vidím, že auta před přechodem začínají zpomalovat, až nakonec zcela zastaví. Napětí by se dalo krájet. Chvíli se vůbec nic neděje. Slyším jen ticho. Červený panáček stále vládne semaforu pevnou rukou neohroženého diktátora a nikdo se mu nepokusí vzdorovat. A najednou to přijde. To, na co celý dav čekal nekonečné desítky sekund. Čekání nebylo marné a jiskřička naděje se rozhořela v mohutný plamen. Zelená! Sypmatický zelený hrdina (žádný Alza-mimozemšťan) s osobním kouzlem Brada Pitta v nejlepších letech přemohl červenou bestii. "Péťo pojď!" zazní mi v uších pokřik Petry Kvitové. Průvod natěšených lidí různého pohlaví, ras a náboženského vyznaní, jenž spojovala jediná společná touha - dostat se na druhou stranu, najednou ožil a dal se do pohybu povzbuzován zrychleným cvakáním akustického signalizačního zařízení. Průvod se jednomyslně hrne kupředu. S pocitem naplněného štěstí překračuji jeden bílý pruh za druhým. Zhruba v polovině se naše vlna střetává s kolegy z opačné strany vozovky, jejichž touha se tolik podobá té naší, avšak je zcela opačná. Ještě pár kroků a….je to tam! Právě jsem zdolal přechod pro chodce a těším se, až to budu večer zapisovat do CVčka. Po vzoru Jaromíra Jágra salutuji a rozpažuji ruce jako Kate Winslet ve filmu Titanic očekávajíc objetí “spoluhráčů” případně zasypání sprškou klobouků, neboť se jednalo o můj dnešní třetí přechod. Nic takového se však nekoná. Lidé naráží do mých rozpažených rukou. Bez úsměvů a poplácávání po zádech. Klobouk či kšiltovka nepřiletěla ani jedna. Zrychlené cvakání ustává a změní se na pomalé cvak…cvak…cvak…Tuším, že zelená revoluce za mými zády byla nakonec opět potlačena a vlády se ujala rudá chátra. Ale je mi to jedno. Je mi už všechno jedno. Co dělám špatně?
A aby toho nebylo málo, čtenáři tohoto článku mě mají za blba, karma vykazuje znaky konstanty. Mnozí ani nedočetli. A přece…v čem je rozdíl mezi mnou a pubertální v/bloggerkou, která natočí video o tom, co hezkého dostala k Vánocům, jaký je obsah její kabelky a jak byla včera večer na procházce se psem? Někdy se dokonce natvrdo pochlubí tím, že vlastně ani neví, co říct, ale má obrovskou touhu točit, fotit či psát. Tím nemyslím zrovna (nejen) idnesem propagovanou megahvězdu Teri Blitzen, ale všechny tyto kompatibilní "celebrity", kterých jsou ve skutečnosti kvanta a za jejichž videi dokonce nestojí pouze samy tyto pubertální bytosti, ale dokonce celé agentury. Já neříkám, že je na tom něco špatného a neodsuzuji to. Mě překvapuje ta obrovská sledovanost a oblíbenost. Jistě, nejsem cílová skupina těchto videí, o tom žádná. Ale pokud si vzpomenu na svá dětská léta, opravdu si nejsem vědom toho, že by mě jakkoliv zajímalo, co nového si koupil Jirka Moravec z druhé strany republiky. Tedy ještě jednou. Mě nepřekvapuje, že si tato videa najdou své diváky, mě překvapuje jejich množství. Neuvěřitelné…
