Pseudohumanismus je jedním z největších nešvarů moderní doby. Alespoň tedy, co se vyspělých států týče. Ač pseudohumanista není člověk, který by prvoplánovaně chtěl škodit, důsledky jeho činů jsou mnohdy horší než důsledky činů rasistů. Mnozí lidé se pozastavují nad mozkovými pochody pseudohumanistů, nad nelogičností jejich jednání a nad tím, jak vlastně takový pseudohumanista může vzniknout.Samozřejmě žádný univerzální způsob neexistuje, ale pojďme si popsat jedenvelmi konkrétní případ.
Bylo nebylo, jednoho dne jsem v Mexiku poznal dvě holky z Česka, které jsem pak vídal téměř každý den po dobu několika týdnů. Jedna z nich byla docela hezká, nazvěme ji Lenka a druhá…no, řekněme nepěkná, tu nazveme Andrea. A jelikož jsem tam nebyl sám, ale s několika dalšími kamarády , bavili jsme se mimo jiné na téma Lenka s Andreou a já zjistil, že ač je vkus individuální, všichni se v tomto případě shodnem. A jak šel čas, poznali jsme i několik místních a také se s něma stýkali. Zjistili jsme poměrně překvapivou věc. Mezi Mexičany byla Andrea považována za atraktivnější než Lenka. Mexičany bych rozdělil na dva typy. Jeden španělský - to je Mexičan, který vypadá jako Španěl respektive jako člověk z jižní části Evropy. Druhý indiánský – tento Mexičan vypadá jako Indián, je menšího vzrůstu a tomu se žádný Evropan nepodobá. No a právě u tohoto druhého typu vítězila Andrea. Andrea zpočátku tvrdila, že se jí takové typy nelíbí, ale postupně svůj názor měnila. Jednoho dne se objevil jeden takový „Indián” s překvapivě evropským jménem a ten se o Andreu začal zajímat. Nazvěme ho ale stylově mexicky Ernesto. No a proto, že Ernesto byl poměrně stydlivý mladík, což u Mexičanů není zrovna typické, tak jsem se já dohazovač do toho pustil a po několika dnech dal ty dva dohromady. A jak se na správného dohazovače sluší, ve správný okamžik jsem opustil scénu a tudíž už nevím, co bylo dál. Andrea trávila s Ernestem vice a vice času a zřejmě si to oba dostatečně užili. Proč o tom vlastně píšu? No výsledek toho všeho byl totiž ten, že Andrea zcela změnila názor na Mexičany. Dosud byl její názor víceméně neutrální, ale od té doby byli Mexičané ti nejlepší lidé na světě a všichni Češi by jim mohli závidět. A nejen sami Mexičané, ale celé Mexiko jako země je vlastně super a jediné negativum, které tato úžasná země má, je příliš dlouhá vzdálenost od ČR, jinak prostě nemá chybu. Nicméně Lenka nadšení Andrey nesdílí. Na otázku „jak bylo?” odpovídá s úsměvem “strašně”, aniž by si v reálu nějak vice stěžovala, nicméně jednou stačilo a příště se zase podívá někam jinam. To Andrea spřádá plány, jak se zase za rok do Mexika vrátí. Doma v ČR pak Andreu rodiče a kamarádi nepoznávají, ona pořád mele o Mexiku. Žádné negativní informace o Mexiku včetně statistiky vražd nedokázaly její idylickou představu narušit. Z návratu do Mexika ale nakonec sešlo, neboť Ernesta psaní s opačnou částí polokoule velmi rychle přestalo bavit a po několika měsících to došlo i Andreji. Přesto, že jsem ty dvě předtím neznal, bydlí prakticky “za rohem”, takže jsem ještě nějakou dobu po návratu do ČR měl o nich přehled, ale už dlouho se také nestýkáme. Předpokládám, že Andrea si nakonec našla nějakého Čecha a na Mexiko bude dál už jen v dobrém vzpomínat.
A jak souvisí Mexiko s pseudohumanisty? No, přímo nijak, ale stejně dobře jako v Mexiku, se mohl náš příběh odehrávat třeba v Egyptě a dotyčný mohl být třeba Muslim. Ono totiž z mého okolí podobné případy znám. I různí vrazi mají své přítelkyně (a někdy jich není málo). Bude taková žena o tomto muži hovořit negativně? Budeme její názor brát jako směrodatný? Problém celé věci je ten, že Mexiko není takové nebo onaké podle toho, zda tam potkáte nebo nepotkáte “životní lásku”. Mexiko je prostě nějaké. A pokud váš názor formují iracionální factory, pak je celý váš názor irelevantní. Je to stejné jako s náboženstvím. Nefungují pak žádná fakta, žádné argumenty. Stáváte se pak vlastně nespravedlivým člověkem. Pak se ale nedivte tomu, že vám vaše okolí nerozumí. Opravdu v tom není xenofobie, jen v tom zároveň není filie.
