Bad trip

Jednou takhle na Vánoce přijel domů kamarád, co žije již nějakou dobu v Praze a povídá: “hele, něco bych tady pro tebe měl…pamatuješ, jak jsem se tě ptal, jestli  bys zkusil tripa a jak jsi říkal, že teda někdy jo?” . Přikývl jsem a chtěl zkoušku tohoto halucinogenu odložit na neurčito.  “Ale nech toho, to už jsi říkal minule… copak nechceš zažít něco nevšedního, když jsou ty Vánoce?! Hele, mám tady dvě možnosti. Buď teda toho tripa anebo ketamin. To je původně nějaké anestetikum pro zvířata nebo tak něco, ale není to špatné, čéče. Je to takové hodně uklidňující, to by se ti mohlo líbit, pokud teda radši nechceš někam vyrazit. Je to naprosto bezpečná droga, má to jen jednu nevýhodu, může se stát… neříkám, že se to stane, ale může…že ti prostě po tom tak nějak samovolně povolí svěrač”. Po těchto slovech byla volba jasná. Rozhodl jsem se, když už jsou ty Vánoce, že teda poprvé v životě vyzkouším tzv. trip. Zbyšek tedy vytáhl papírek  napuštěný derivátem kyseliny lysergové nevelkých rozměrů a já ho rozžvýkal. Poté jsme vyrazili do města…

Cestou byla Zbyškovi zima, a tak jsme se stavili k němu domů pro teplejší oblečení. Za brankou Zbyška přivítal jejich pes, který měl z nějakého důvodu ze mě enormní starch. Jakmile jsem se k němu přiblížil, stáhl ocas mezi nohy a pelášil pryč. V bezpečné vzdálenosti se zastavil a štěkal. Když zjistil, že jdu za ním, začal panikařit a při úprku vrazil do stromu, což neměl dělat. Ne, že by mu srážka se stromem nějak ublížila, ale mně tato situace přišla tak komická, že jsem se začal smát, až mi tekly slzy. Mezitím příšla dolů kamarádova máma, pozdravila mě a zeptala se, jak se daří doma. Bohužel jsem se stále ještě smál a řešil akutní nedostatek kyslíku, neboť jsem se v záchvatu smíchu nestíhal nadechovat. Docela rád bych ji alespoň odpověděl na pozdrav, ale nešlo to…Ona si všimla, že něco není v pořádku a tak se zeptala “Péťo, co ti je?!”. To bylo ještě horší. Stále jsem se nemohl nadechnout a doufal jsem, že nebude pokračovat ve snaze o komunikaci. Raději jsem zvedl ruku a ukázal gestem STOP! Teď nemohu! Ona se však snažila pořád zjistit, co se děje, ale já nedostal ze sebe žádnou odpověď. Když jsem se alespoň trochu zklidnil, což mohlo trvat asi čtyři minuty, teprve jsem odpověděl na pozdrav a řekl, že doma je vše ok, protože rozebírat jakýkoliv rodinný problém by bylo nad mé síly. Další otázky však vyvolávaly další smích, i když jsem se zároveň cítil trapně. Naštěstí se za chvíli vrátil Zbyšek a my mohli pokračovat v cestě…

Šli jsme přes les a křupání sněhu znělo tak nějak zvláštně a hezky rytmicky. Celkově byla zajímavá atmosféra, přestože se nic mimořádného nedělo. Po čase jsem zjistil, že jdu sám. Otočil jsem se a Zbyšek byl několik kroků za mnou. “Co tam děláš?!” zeptal jsem se a počkal, až mě dojde. “Aaale…potřeboval jsem si vzít trochu písku” odpověděl Zbyšek a držel v ruce kuličku sněhu. Tato odpověď mi sice nedávala smysl, ale bral jsem to tak, že místo "písku" řekl asi "sněhu" anebo se prostě jen přeřekl. Cestou jsem se ptal, co všechno můžu od té drogy očekávat a celkově byl docela skeptický, neboť jsem si nedovedl představit, že tak malé množství něčeho by dokázalo výrazněji změnit mé vědomí. Žádné draky jsem neviděl, žádné tajemné hlasy neslyšel. Všechno bylo normální, jen pocit jsem měl neobvyklý. Asi jako když se procházíte cizím městem někde v zahraničí a vše je pro vás nové. Došli jsme do hospody na pivo…A hrome! Hospoda byla sice normální, jenže...plná trpaslíků! Tohle jsem fakt nečekal.  Všechno bylo, jak má být. Stoly, židle, výčep…Jen ti trpaslíci…Přece když už mám mít halucinace, tak se vším všudy.  Zbyšek, který vypadal pořád normálně, se dal s jedním z těch trpaslíků do řeči a my přisedli ke stolu. Pozoroval jsem své okolí a měl pocit, že ono pozoruje mě, tak jsem toho nechal a jen občas koukl na „hlavního trpaslíka”, o kterém jsem si myslel, že je jejich velitel. Vypadal sice přátelsky, ale já měl pořád pocit, že něco chystá. Najednou mi vše připadalo jako film. Film, ve kterém jsem zrovna jen kulisa. Hlavní trpaslík pořád něco mluvil a občas se na mě podíval. Třeba právě uvažuje, že by mě mohli ugrilovat a sníst. Nebo se bude chtít utkat v boji. Nebo si jen říká, že jsem vetřelec v jejich teritoriu. V tom se Zbyšek zvedl, že půjde na záchod, který byl na konci dlouhé chodby. Šel jsem s ním a na chodbě na něj čekal. Za normálních okolností své kamarády na záchod nedoprovázím, ale zrovna jsem neměl zájem zažít žádné Tolkienovské dobrodružství  osamocen mezi těmi vousatými humaniody. Za chvíli vyšla z místnosti nějkaká trpaslice a řekla “s dovolením”. Pochopil jsem, že chce, abych uhnul, tak jsem uhnul, ale nějak si neuvědomil, že ve směru jejího pohybu, takže jsem se vlastně jen trochu posunul dál. Zopakovala svou žádost. To už jsem si připadal trapně a uhnul tentokrát dostrany. Přesně tam, kde byly dveře dámského WC, což bylo zároveň místo, kam ta trpaslice mířila. Potřetí zopakovala svoji žádost a to už bylo na mě moc…Napadlo mě, že prostě tady mezi trpaslíky nepatřím a měl bych jít pryč. S každou sekundou, kdy se Zbyšek nevracel, tento pocit sílil, až mě překonal. Prostě jsem zdrhnul. Odcházel jsem pryč  s úlevou, že už nebudu mezi trpaslíky, ale zároveň jsem přemýšlel nad tím, zda to, co dělám, není nějaké společenské faux pas. Zda se třeba druhý den nedočtu v novinách “Peter Szendy utekl z hospody!”. Vůbec jsem si nedokázal vybavit, co je dobré a co špatné. Kdyby vedle mě, někoho přepadli a okradli nebo zabili, tak bych si myslel, že to tak má být, že je to přirozená součást života. Šel jsem domů a přemýšlel, co se to děje.  Byla tma, sníh křupal a já se ohlížel, jestli po mně někdo nejde. V tom se v dálce objevilo mohutné oranžové monstrum. Blížilo se ke mně a zářilo. Jindy by to byl sypací vůz ale ne teď! Instinkt mi říkal, abych zachoval klid. Je jasné, že s oranžovým démonem není žádná legrace, ale já cítil, že nesmím dát najevo strach.  Jen tak mě možná nechá být. Rozhodně ho nesmím ale nijak provokovat. To by nemuselo dobře skončit. Když bylo Diablo těsně přede mnou, uhnul jsem do strany, abych mu nepřekážel v cestě. “Tak to jsem zvládl” pomyslel jsem si a přál si být už doma. Když jsem přišel domů, lehl jsem si do postele a naivně si myslel, že usnu. Po několika sekundách mě neznámá síla vytáhla z postele a já si sedl k počítači. Trochu jsem si uvědomoval, co se se mnou děje a chtěl jsem si napsat vzkaz, abych už LSD nikdy nezkoušel. Jenže prsty neposlouchaly a vzkaz napsat nešel. Rozhlížel jsem se kolem sebe a zjistil, že nejsem u doma, ale v nějaké staré chýši.  Měl jsem strach a srdce mi divoce bušilo. Jediné pozitivum bylo, že nikde nejsou žádní trpaslíci. Stěny byly hrozně špinavé a pálily mě oči. Nevydržel jsem sedět, a tak jsem chodil sem a tam. Chodil jsem dlouho celém domě. Každou chvíli jsem kontroloval zákoutí, jestli opravdu nikde nejsou trpaslíci. Chvílemi jsem si uvědomoval, že za všechno může ta droga, že tohle není skutečný svět. Ale proč to sakra tak dlouho trvá? Vždyť už uběhlo několik hodin! Chození  už mě nebavilo, potřeboval jsem nějakou změnu. Šel jsem do koupelny, že se umyju studenou vodou a bude mi líp. Podíval jsem se do zrcadla a….a sakra! Vždyť já jsem mrtvej! Koukám na sebe a říkám si “no jo…tak už to mám za sebou! Asi mě to oranžové svinstvo nakonec dostalo!”. Ze zrcadla na mě kouká mrtvola s maximálně rozšířenými zornicemi. S neurčitým pocitem jsem se vrátil do své chýše. A hle! Stěny jsou najednou normální. Že bych byl i já normální? Naděje zhasla při pohledu na dveře. Začaly tmavnout a praskat. Za chvíli byly celé rozpraskané. Bylo pět hodin ráno a já seděl u počítače. Nějak se mi zobrazil článek o veteránovi z války. Součástí toho článku byl obrázek malého dítěte, které nějaká žena hází přes plot (to si ani s odstupem času nevybavuji, co mělo znamenat). Tento obrázek je najednou všude. Je na zdi a pomalu se mění v nějakou svatou postavu. Je na obrazovce počítače a je i všude kolem mě. Cítím se rezignovaně. Jestli chcete tady vedle mě lítat, tak si lítejte, já už na vás kašlu. Je mi úplně jedno, že sedím ve staré chýši s rozpraskanými dveřmi a kolem lítají děcka přes plot. Později začínám být naštvaný. Děcka začínají mizet, ale já mám pořád blbou náladu. Už sedím ve svém pokoji a ne staré chýši. Jen ty dveře jsou pořád divné. Dílčí zlepšení mi ale žádnou radost nedělá. Sedím, koukám na obrazovku a má nálada se stale zhoršuje. Už i dveře se změnily do původní podoby, ale já se cítím pořád špatně. Půjdu radši spát.

Po probuzení se cítím divně. Nic mě nebaví a já přemýšlím o smyslu života, který nenacházím. Mé zornice již reagují na světlo a v zrcadle již nevypadám jako mrtvola. Přesto se cítím hrozně. Nevím, co přesně mě štve, ale nedokážu se ničím zaměstnat. Zkouším najít na internetu nějaké informace o účincích LSD. Zjišťuji, že malé procento lidí zažije tzv. bad trip. To je stav, kdy intoxikovaná osoba prožívá vysoce negativní pocity a přestože fyzicky nedochází k nějaké likvidaci organizmu, psychicky může mít trvalé následky.  To bude asi můj případ. Rozhodl jsem se podívat na nějaký film, který by mi zvedl náladu. Bohužel volba nebyla příliš šťastná. Film pojednával o nějakém muži žijícím v daleké budoucnosti osamoceně na měsíční základně. Jeho deprese se přenesly na mě a zesílily ty mé. Po skončení filmu jsem usnul a po probuzení jsem to zase já. A já vím jedno - LSD už nikdy vice!