Nejkratší cestou ke štěstí je vděčnost. To není z mé hlavy. Ale klidně se pod to podepíšu. Proč na tak jednoduchý recept ale pořád zapomínáme?
Svoji realitu si vytváříme sami. Je to těžké přijmout, ale v okamžiku kdy to přijmeme, obrovsky se nám uleví. Mluvím z vlastní zkušenosti. Člověk je v bezvýsledné situaci, vše co se mohlo pokazit se pokazilo, vše co mohlo být špatně je špatně. Tak co na tom vidět pozitivního? Za co být vděčný? Taky jsem měla tu čest se tak cítit :-). A bylo mi tak blbě, že jsem se svěřila do odborné péče i psychologovi. Už je to pár let. Úžasná paní psycholožka mi doporučila: vezměte si hezký zápisník a každý den večer si do něj zapište, co se vám ten den stalo pěkného, co vás potěšilo. První reakci si umíte představit: Co si tady mám vymýšlet za pozitivní blbosti když je všechno jen a jen černé ? Trochu upřímnosti k sobě samé… a ono to zas tak černé nebylo. První zápisky byly kostrbaté a upachtěné. Ale každý den to bylo snazší a snazší… kouknout se na svět očima optimisty a s vděčností. Dnes, když si občas ty své notýsky vezmu do ruky, někdy i obdivuji, co všechno jsem zvládla. A jsem za to vděčná. I za tu pomůcku v podobě dennodenních domácích úkolů z optimizmu a vděčnosti.
Chci se zmínit ale ještě o jednom aspektu. Mnohokrát se mi stalo, že jsem v dané situaci ani nemohla tušit, k čemu dobrému mi může být. Jaký smysl daná událost má, to se občas nedozníme nikdy, občas nám to dojde až třeba po mnoha letech.
Bylo mi 23, když jsem se s čerstvým červeným diplomem ze zahraniční univerzity ocitla sama s malinkou dcerkou ve Vysokých Tatrách, kde žila matka mého manžela. Jmenovala se Milada. Byla to významná lékařka, ale když jsem přijela, byla již po několikáté operaci mozku a byla nemobilní. Manžel ještě studoval, následovala vojna, první zaměstnání s mnoha stážemi a školeními. Tato moje životní etapa by vydala na knížku neskutečných historek. Trvala 6 let. Připadalo mi normální postarat se o tchyni. Manžel byl jediný syn, nikoho jiného neměla. Vzala jsem to jako povinnost. Místo budování kariéry, cestování, užívání si života, budování domova, starala jsem se o děti a invalidní ženu daleko od původní rodiny, s minimálním zázemím a v podmínkách, které se těžko dnešním mladým maminkám vysvětlují. Dnes si kolikrát říkám, jak jsem to vůbec mohla fyzicky i psychicky zvládnout? Nepřemýšlela jsem. Neměla jsem čas. Prostě jsem zvládala vše co bylo třeba. Poslední období to byl úvazek na 24 hodin denně 7 dní v týdnu. Pokud někde slyším zvoneček, který zvoní stejně jako ten, kterým si mě v noci Milada k sobě volala, ještě dnes se mi vyčerpáním sevře žaludek. Abych naplnila ten život i nějakým smyslem pro sebe, pořídili jsme si po Radce Nikolku a pak i Olivera. Oliver se narodil dva měsíce po tom, co Milada zemřela.
Proč o tom píšu? Mnohokrát jsme si uvědomila, že jsem i za tu nestandardně těžkou životní lekci vlastně strašně vděčná. Pokud bych nebyla doma s Miladou, asi bychom neměli Nikolku a už vůbec ne Olivera, kterého jsem si doslova vyprosila. Milada měla nádor na pravé straně mozku. Byla ochrnutá na levou polovinu těla. O mnoho let později moji maminku potkala mozková příhoda. Poškodila ji pravou hemisféru a tím omezila hybnost levé poloviny těla. Kolikrát jsem děkovala a byla vděčná za zkušenosti, které jsem nabyla s Miladou! Mnohem jednodušeji se mi chápaly maminčiny stavy, mnohem lépe jsem se k nim mohla postavit. A ve výčtu pozitiv bych mohla pokračovat.
Dnes již vím, že vděčná můžu být (a chci být) za cokoliv, co mi život přinese. Každá situace má dvě strany. Vždy lze najít něco pěkného, pozitivního. A nikdy nevím, kdy se mi právě prožívaná zkušenost v životě bude hodit.
Máte pravdu, taky mívám blbou náladu. A to se potom musím se do té vděčnosti nutit. Ale aspoň vím, že to mám dělat! Vděčnost je kouzelný lék. A naordinovat si ho můžeme sami. A nestojí nás vůbec nic. Snad jen malinko chtění.
Tak díky, že budete vděční se mnou. Bude kolem více šťastných lidí!
Příště třeba o rovnováze. Taky má co dělat se štěstím!
