Učím se být šťastná II

Na své cestě za uvědomělým štěstím procházím různými zákoutími, slepými uličkami, objevnými místy. Je to krásné dobrodružství. Přišla jsem na to, že jednou z největších překážek štěstí je STRACH.

Nedávno jsem četla jednu moudrou úvahu na téma: Bojíme se být šťastní. Souhlasím s tím. Naše společenské klišé, zvláště v našich zeměpisných šířkách, je v tomto směru hodně silné.

Neptáme se přímo: Jsi šťastný? A pokud bychom se i ptali, těžko nám někdo odpoví: Jo, jsem šťastný. Naše společenské klišé nám velí, moc své štěstí neukazovat. A pokud jej již ukázat tak s vyslovenou obavou: "..mě je tak dobře, že určitě musí přijít nějaká pohroma…" ,  ".. nechci o tom mluvit, víš jací jsou lidé, ještě by záviděli.."., " musím to zaklepat, ale…" . Pokud chceme někoho zaujmout, mnohem více přitáhneme jeho pozornost katastrofickým líčením utrpení, které právě prožíváme, vyprávěním o sérii šíleností, které se vám právě dějí ve smyslu přísloví o tom jak "když se něco s… tak I kadibudka na hlavu spadne".

Sami programujeme své hlavy na to, že štěstí je něco nepřirozeného, že je normální  trpět. Bojíme se být šťastní. Jsme radši v bezpečí svých strachů a katastrof.

I já byla řadu let.  Alespoň u lidí mé generace (asi si neseme ještě pozůstatky naší socialistické minulosti) je to normální. Neměla jsem odvahu nahlas a upřímně říkat:  Je mi dobře, mám se skvěle, daří se mi jako nikdy předtím, jsem šťastná, zamilovaná,… Měla jsem pocit, že pokud to budu takhle hlásat, hned se to pokazí. CHYBA. Trvalo dlouho, než jsem překonala ostych, začala kašlat se na to, co se má a co se nemá říkat. Začala jsem svůj stav popisovat jako přání toho co bych chtěla aby se dělo, než jako obavy z toho, co by se mohlo špatného stát. Snažím se NEBÁT se. A ono to funguje! Ještě to neumím stoprocentně, ale učím se to.

Chcete příklad?  Když mi bylo 44 rozpadlo se mi po 22 letech manželství. Situace byla trochu dramatická, exmanžel zůstal v zahraničí a já se vrátila do Čech a se svými úžasnými 4 dětmi začínala od nuly. Tedy, ono to bylo spíš pořádně pod nulou. Tohle začínání mělo hodně aspektů, ale pojďme se zaměřit na oblast lásky (ta má totiž ke štěstí hodně blízko)

Měla jsem pocit, že to nemůžu zvládnout sama. Toužila jsem po muži, který by mi pomohl, se kterým bych mohla znovu začít. Moji kamarádi říkají, že jsem akční žena. Neseděla jsem v koutku, nečekala na prince na bílém koni. Aktivně jsem hledala, seznamovala se, dělala svá výběrová řízení. Bylo to období neuvěřitelných zkušeností.  Potkala jsem řadu mužů, s pár z nich jsem dodnes kamarádka, protože ráda potkávám zajímavé lidi, i když nám to třeba partnersky nekliklo.

Ale pořád jsem měla obavy. Najdu životní lásku? Nedopadne to jako první manželství ? Zvládnu další rozchody ? Co děti, rodiče, práce,..? Otázek bylo tisíce a já byla pořád v nějakých obavách. A podle toho to také vypadalo! Jeden šrám za druhým posílal mé sebevědomí k bodu mrazu, vrhal mě do depresí, smutku a beznaděje.  Jsem analytik. Proto po každém dalším karambolu následovala analýza příčin. Po čase mi došlo, že každý další karambol vlastě není žádná katastrofa. Že mě nezabil, naopak posílil. Že vlastně žiju dál a seznam škod je poměrně krátký. Došlo mi, že se vlastně nemám čeho bát. Protože ať se děje co se děje, vždycky to nakonec musím zvládnout a zvládám. Tak proč se bát?

A jakmile jsem se přestala bát, jakmile jsem se postavila s úsměvem, bez obav a s nadějí tomu co přijde, začaly se dít zázraky.

 Dnes žiji s úžasným mužským, jsem stále zamilovaná jako malá holka a vděčná osudu, že jsem mohla zažít to, co si myslím, že je opravdová láska. A nebojím se to tu křičet do světa! Žiju v lásce a s láskou! A klidně mi to záviďte! A klidně pochybujte… že je jen otázka času, aby to zevšednělo jako každý vztah.  Já vím své. Já se totiž nebojím. Nemám strach. Nechci ho mít, protože vím, kolik strach žere energie.

Mezi námi, těch strachů, co v sobě mám, je ještě hodně. Ale dělá mi obrovskou radost je nacházet, pojmenovávat a zbavovat se jich. Každý poražený strach je jako jedna useknutá hlava líté saně (pamatujete na Robinsonku ?).

Tak to je  moje druhá krátká lekce štěstí. Nebát se. Zkuste to!

Příště třeba o vděčnosti. Ano ?

Přeji vám krásný den bez obav!