Půl století. Krátký, či dlouhý úsek historie? Jak pro koho. Jinak se na něj dívá pamětník, jinak příslušník mladší generace. Píši o srpnové okupaci Československa, ale ne jen o ní.
Osmičkový rok 2018 je přeplněný významnými kulatými výročími. Osudovost osmiček ve dvacátém století je už klišé a dvacetileté cykly zásadních změn v naší historii je již všeobecně uznaný fakt. 50 let od "bratrské pomoci", jak se eufemisticky nazýval vstup vojsk Varšavské smlouvy do Československa, dá určitě prostor na osobní reflexe, retro vzpomínky, různé osobní příběhy. Ano, i já mám dodnes velmi jasné vzpomínky mladé studentky na okamžiky a události spojené s okupací. Jsou osobní, emotivní a traumatické. A nechám si je jen pro sebe, vím, že bude dost autorů, kteří vám své osobní imprese sdělí.
ALE
Neměli bychom podlehnout vzpomínkovému sentimentu na horké léto, kolony vojenských vozidel s bílým pruhem, statečné úsilí československého rozhlasu a televize, vydání novin na jednom tiskovém archu, na zprávy o civilních obětech. Ani na udivené obličeje ruských vojáčků, kteří byli náhle konfrontováni se spontánními projevy masových protestů československých občanů, na které je nepřipravili na politickém školení jejich politruci. Právě ve vzpomínkovém sentimentu, které nejlépe vyjadřuje plachý úsměv "Saši" Dubčeka si říkám, že více bychom se měli zamýšlet, co nám rok 68 odkazuje do dnešních časů.
Paradoxně 50 let od srpnové okupace se nám zdá být skoro stejně daleko jako husitské války. Myslíme si, že dnes nám přece nic podobného nehrozí, takže vyprávění očitých svědků, bohužel už v důchodovém věku, vnímáme stejně jako "vyprávění o bitvě u Piavy." A v tom vidím obrovské nebezpečí pro naši společnost. Rok 1968 nás i dnes varuje před podléháním iluzi, že nám nic nehrozí, že náš blahobyt je zajištěn spojeneckými smlouvami a dohodou velmocí. Ale ve dvacátém století nám spojenecké smlouvy byly k ničemu. Jednou nás okupovalo hitlerovské Německo a podruhé nás okupovali naši noví spojenci vedení sovětskou velmocí. V případě obou okupací jsme velmocím a mezinárodnímu společenství stáli sotva za několik diplomatických nót. A ty diplomatické nóty, možná až demarše byly tou nejvážnější reakcí na flagrantní porušení mezinárodního práva a naší suverenity. Kritika byla pro nás důležitá, ale z hlediska mezinárodního víceméně symbolická. Jednak si podle ní jen onen „socialistický tábor dělal pořádek na svém dvorku“ a pak jakákoliv faktická akce mohla vést ke 3. světové válce. Do hloubky globální politiky jsme my běžní občané tehdy neviděli. Převládla zlost, nějaké formy odporu, bezmocnost. Po vpádu sovětských a dalších vojáků pěti armád „tábora míru“, původní zlost, bezmocnost a potupné smíření se se stavem věci mezi námi ale nikdy nevymizelo. Přišlo, co muselo. Sílící odpor a následný vynucený odchod okupantů i za přispění měnícího se světa.
Takže poučení prvé. Dnešek není stejný, přesto je čas být ostražití, znovu nerezignovat a důrazně odmítnou roli malé země, která skrytě řečeno má být zticha a která nemá co mluvit, když velcí rozhodují. Pouze naše vlastní odhodlání a ochota bránit hodnoty, identitu a integritu nám může zabezpečit bezpečnost a blahobyt. Přeloženo do lidské řeči: Náš nejlepší a nejspolehlivější přítel, pomocník a spojenec se nachází na konci naší ruky. Také bychom si měli uvědomit, že v roce 68 se ukázala i pravá tvář socialistického internacionalismu, který má mnoho společných znaků s ideou multikulturalismu. Takže falešná solidarita a unifikace je v současnosti největší ohrožení.
Z toho plyne poučení druhé. Vlastenectví, národní a kulturní identita je klíčovým faktorem pro budoucí existenci České republiky. Buďme hrdí, že jsme Češi, buďme vlastenci! Nestyďme se za to! Můžeme a měli bychom být hrdí na staleté dějiny, na zástupy Čechů, kteří měli co říct světu a také to dělali, dělají a dá-li bůh, dělat budou! Něco jsme dokázali, ve vědě, vzdělávání, kultuře, ve sportu i jinak. Ostatně i v současné „evropské rodině“ malí nejsme a už vůbec ne bezvýznamní. Ani rozlohou, ani počtem obyvatel.
A poučení třetí? Nemějme obavu řídit se oběma poučeními z roku 1968 v našem běžném životě, ale hlavně ho nezapomeňme doma, když budeme ve světě prosazovat naše národní zájmy a naše zájmy v Bruselu. Nesmíme se smířit s vynucovaným údělem malých, protože náš národ má starobylé, ale dosud zdravé a životodárné kořeny.
