Takový bych rovnou střílel

Původně jsem o tom nechtěla psát. Nikoho netěší setkání s blbcem nebo hulvátem. Ale občas se to, bohužel, stává. Jenže po přečtení článku Petry Pavlíčkové (Nech se na státní náklady porazit, demente hluchej), mi došlo, že to zase nemusí být taková náhoda . Možná se jen čím dál častěji potkáváme s novým národním fenoménem...  

Mám kamarádku, bydlí v bezbariérovém bytě v Praze na Černém Mostě. Tanečnice. Chorea Bohemica, Černé divadlo. Patnáct let v dnes válkou zmítané Sýrii – příběh jak na román. Potom vlastní taneční studio v Praze. Povodeň v Karlíně, která všechno odnesla. Nový začátek na jiném místě. Nakonec těžký úraz, který ji definitivně usadil na invalidní vozík. Jezdím za ní, jak to jde a povídáme si.

Tentokrát je zamlklá. Opatrně upije růžové, co jsem přinesla a jen se tak zamyšleně dívá.

„Já ti musím něco říct,“ vypadne z ní po chvíli. „Co se mi stalo.“  Čekám, nechám jí, aby si to rozmyslela.

„Jela jsem si nakoupit,“ řekne konečně. „U nás, tam do toho Alberta u cesty... Přijedu tam na tom svým vozejku a venku stojí maminka s takovým malým klukem, tak osm, devět? Nevím.“ Povzdechne si. „On na mě chvíli civí, potom ukáže prstem a zařve: Mamí, takový bych rovnou střílel!“

Odmlčí se a jen mě sleduje. Jsem trochu vyvedená z míry.

„Co matka?“ zeptám se. Doufám, že spratka důrazně poučila.

"Smála se,“ řekne kamarádka. „Prostě se smála.“

„A ty? Řekla jsi jí něco?“

„Já nemohla,“ nepatrně se pousměje. „Já vůbec nevěděla, co bych mohla říct. Úplně mě to dostalo.“  Chvíli se jen dívá před sebe. „Pořád na to musím myslet.“

Jasně, to je první, co mě napadne. Škoda facky, která nepadla. Vlastně měla sednout už dávno, někdy v době, kdy rodiče toho dítka byli sami ještě malí. Dítě spoustě věcí nerozumí, většinou jen opakuje to, co slyší doma. Lepší si to nepředstavovat. Až trochu povyroste, nejspíš se připojí ke smečce podobných sídlištních deprivantů a začne terorizovat svoje okolí.

„Přeju jeho matce,“ říkám, „ať probůh nezestárne. Hlavně aby se jí něco ošklivýho nepřihodilo. Snadno se jí pak může stát, že až bude jednou potřebovat obětavou péči, dostane od synáčka  tak leda kulku mezi oči.“

Národní sport, bleskne mi. Vždycky se najde někdo, kdo ten prst napřáhne směrem, co je zrovna v kurzu. Začíná to tradičně cikánama. Jsou nepřizpůsobiví, nepracujou, kradou, chlastaj, válej se v hernách a na náměstích po lavičkách a řvou. Každej to ví, není co řešit. Hrr na ně. V těsném závěsu jsou třeba buzny. Vůbec není rozhodující, že v současné době se jedná o mediálně spíš protěžovanou minoritu. Záleží jen na tom, odkud zrovna vane vítr. Až začne fičet z Kremlu, všechno může být jinak. Pak jsou tu katolíci a církve vůbec – panbíčkářští zmetci, co by drze chtěli zpátky bolševikem nakradenej majetek. Důchodci – je jich moc, všude se cpou, berou nám práci, pruděj a furt by poučovali. Následují postižení, třeba zrovna vozíčkáři, co žijí na čerňáku ve svých mrňavých bytečcích z legračního invalidního důchodu, ze kterého jim po zaplacení nájmu a nákladů na bydlení nezbude ani celá tisícovka na jídlo na měsíc (co vůbec jíš? ptám se a otvírám lednici. Pár jogurtů a nějaká zelenina. Zdravá strava, co? Do konce života). Cikáni jsou jen dočasně na špici tohohle žebříčku.

Náckové mají jasno, Hitler už měl tohle přece dávno, počínaje nepřizpůsobivými, přes židy a konče mrzáky, dokonale vyřešené. Bolševik, co sem po válce natáhl polovinu Olachů ze Slovenska, sebral jim maringotky, zničil jejich rodinné vazby a prakticky je do tohohle způsobu života vecpal, se alibisticky prsí – tohle za nás nebylo, všichni museli pracovat a byl klid. Nebyl, lžou, jako ostatně vždycky. Razítko zaměstnavatele v tehdejší občance ještě nic nezaručovalo. Na pražském Smíchově bylo před třiceti lety dost ulic, kudy jste se báli projít i ve dne a hospody, do kterých jste nevkročili nikdy. Spolužák z gymnázia, který v jedné takové ulici bydlel, nikdy nechodil ven bez vyskakovacího nože a žiletky na gumičce v kapse. Jinak by ho seřezali a okradli, než by stačil dojít z baráku na tramvajový ostrůvek. Já vyrostla a základku vychodila na druhém břehu Vltavy, v Braníku. Taky jsme jich měli ve třídě dost. Kromě ukradených svačin, vyrabovaných tašek a rozmlácených věcí to obnášelo nutnost chodit do a ze školy zásadně jen ve skupinkách. Když jste šli sami, létaly za vámi, kromě nadávek, navíc kameny. O fackách a kopancích nemluvím. Ale běda, kdybyste sáhli na někoho z nich . Druhý den by na vás čekala před školou celá jejich rodina.

Tyhle děti s námi stejně většinou moc dlouho do třídy nechodily. Spolkla je zvláštní škola nebo pasťák a holky už ve dvanácti pracovaly před hospodami v Branické ulici. Takže stejné, ne-li horší, než dnes. Jen ten pomyslný ukazovák tenkrát mířil někam trošku jinam. Víc, než nepřizpůsobiví snědí soudruzi, vadil svobodný projev a svobodné myšlení.

Vlastně, ještě že je tenhle stát má. Občas se stane, že nahoře začne cosi hnít tak silně, až to hrozí břebubláním ven. Vždycky je dobré mít po ruce nějakou obětní ovci k zaříznutí, když se něco vymkne. Někdy je nutné sáhnout i do vlastních řad a sem tam bodne i nějaký ten politik, třeba Rath - je to nenažranec a arogantní blbec a všichni už ho mají dost, tak jim ho necháme. Hlavně to musí vypadat, že se jedná o velkou rybu, aby měl národ pocit, že se něco konečně děje. A když se po pár měsících omrzí (přece jen už to trvá docela dlouho), máme po ruce pár nácků. Stačí je nasměrovat někam, kde je hodně cikánů, jedno kam, s nima jsou potíže přece všude, a když zrovna nebudou, nějaké si vyrobíme. Ostatní se rádi přidají, konečně se jich někdo zastal. Přijede televize, budou zprávy, policajti na koních, zabereme nějakou zvlášť nechutnou starou tlustou a bezzubou cikánku, co neumí ani pořádně česky, ukážeme převrácené kontejnery a řvoucí nespokojené občany. A mezitím si rychle zameteme to skutečné svinstvo někam pod koberec, aby ho náhodou někdo neviděl.

Žádné opravdové řešení problému. Papírové projekty, do kterých zasyčí peníze z EU a nenávratně se vypaří. Stát se jen dívá na odírání těch nejchudších, třeba zrovna nenažranými majiteli ubytoven. A nevzdělaní se neumí bránit. Nemohu se zbavit pocitu, že pro skutečný právní stát by přece neměl být problém donutit lidi, aby dodržovali zákon a posílali děti do školy. Jenže – co kdyby začali fungovat, učit se, pracovat a studovat, co kdyby se konečně socializovali. Třeba by nám, nedejbože, nakonec nalezli i do státní správy.

Nemějte strach, vážení. Na startovní čáře je už připraveno dost nových adeptů tohohle pomyslného žebříčku. Můžete je i střídat, jednou ten, podruhé jiný, ať se národ baví. Pár silných vůdců, co budou ukazovat prstem. Ochotné poskoky, kteří je budou nadšeně následovat, si doma vyrobíme sami. Už se na tom pracuje. Takový bych rovnou střílel. A maminka se směje - chlapeček byl vtipnej.

Že si neumíte představit takový hon třeba na důchodce? Ale ten už tady přece ve skrytosti probíhá dlouho. Soucítění dávno zmizelo a staříci jsou vnímáni jen jako otravný obtížný hmyz. In je být mladý, krásný, silný a zdravý. A mít prachy. Nebudeme přece ze svých daní živit pijavice. 

Kam až se může člověk dostat, když se zamyslí nad jedním nevychovaným klukem a jeho omezenou matinkou.

Ale něco tady vážně smrdí.