Původně jsem měla víc fotek různých stolů. Kuchyňských, pracovních, v hospodě, venku... Ale nakonec jsem usoudila, že poezie bude asi lepší. Fotit tak, abych to mohla s klidem vyvěsit, se ještě budu muset naučit. Tak tady ho máte - stůl
Zastav se, no tak
jen na chvilku
usedni, polož mi ruce na desku
tak jemně
dávno znám tvoje dlaně
tak dlouho, jak dlouho žiješ
tady na světě.
Nepospíchej
psalas u mě úkoly
malá holka, co se vzteká nad matikou
nikdy ti nešla
a ty tvoje děti – nesměj se
po kom by taky byly
ani ten tvůj ji zrovna nemusel
Nevstávej ještě
kolikrát jsem tě viděl
plakat nad složenkami
ty svině růžový, rozmazávalas mi slzy po desce
a těch oslav
vína rozlitého v prostírání
a drobků v každé spáře
Jedli jste na mě
pracovali, čmárali, hráli piškvorky
hádali jste se nade mnou
a zase usmiřovali
spali jste s hlavou na desce
odřeli jste mě stovkami hrnků a skleniček
snad tisíckrát mě pokapali voskem
Neodcházej, poslouchej
všechny vás znám až dovnitř
jsem anděl strážce vašich úzkostí
a slzí
pláčete, když někdo umře
když se narodí
mám duši, kterou jste mi dali
Poslyš
moc pospícháš, všichni pospícháte
jak je to dlouho
co jste ještě dovedli
všechno shrnout stranou a milovat se na mě
úplně jste mě rozvrzali
zastav se, chvíli nebojuj
Jste jako ryby
vržené z vody ven
na sucho
v sterilní krabici vlastního života
zklidni se, už dávno nejsi dítě
srdce ti buší, posaď se, polož si na mě dlaně
i bříška prstů, necítíš, jak to hřeje?
To ticho skoro bolí
pořád se cukáš, proč?
já vím, že židle je tvrdá
řekni, jak bys mohla, Bohem milovaná
zůstat osamělá uprostřed lidí
neboj se, jsi doušek vína
co po hřebíčku voní
uprostřed nekonečna vesmíru
jsme křehké světlo
děti světa
ty a já
spolu
sami
víš
--
-
