Že je slečna Marplová jen fikce známé spisovatelky detektivek? Ale kde. My, co máme podobné stařenky doma, víme dávno svoje.
„Jsi tam?“
„Nejsem!“
„Jak se jinak řekne zeměkoule? Napsala jsem tam svět, ale nějak mi to nevychází. Suma na pět je přece obnos, ne? Nízká dřevina keř – pštros na tři, ten, no, emu…“
Slyším, jak zastrkuje židli a sbírá papíry ze stolu. Nemine mě to.
„Koupím ti k vánocům křížovkářskej slovník,“ volám. „Ten největší.“
„Ne,“ pokřikuje stařenka z kuchyně. „To by byl podfuk! Buď to vim, nebo ne!“
„Hele,“ zarazí se na chodbě. „On tady měl Janek přes noc holku, že jo?“
„Já nevím,“ snažím se to zahrát do autu. „Nejspíš ne.“
„Večer tady bylo o jedny dámský boty víc,“ řekne nekompromisně. „Mám je spočítaný.“
„Třeba byly Líby,“ zkusím to. „Možná si koupila nový.“
„Ne.“ Babička se nedá obalamutit. „Líba by takový nenosila. A taky,“ dodá vítězně. „Líba má menší nohu!“
„Měli bychom vyrobit ceduli,“ nechal se nedávno slyšet jeden ze synků. „VRÁTNICE. Občanské průkazy, rodné listy a výpisy z rejstříku trestů předkládejte zde. Bez vyzvání,“ šklebil se. „A vylepit ji babičce na dveře,“ chechtal se, zatímco zdrhal po schodech do svého pokojíku. „Možná bysme jí tam mohli rovnou vyříznout okno, aby nikdo neměl šanci jen tak proklouznout.“
„Božena mi toho zase navyprávěla,“ informuje mě máti, mezitím co strká časopis s křížovkou na stůl, mezi moji rozdělanou práci. „Ráno mi volala, představ si, musela na operaci, na konečníku se jí udělala taková…“
„Mami,“ vyhrknu rychle. „Ne! Já nechci slyšet, co, odkud a jak dlouho vyřezávali Boženě, vážně ne! Mě to skutečně ani trochu nezajímá!“
Musím rychle, než to ze sebe vychrlí.
„Seš ňáká nedůtklivá,“ řekne zklamaně. „Alenka měla něco podobnýho,“ nevzdává to, „a…“
„Mami!“
„Včera jsem byla na ”paměti”,“ pochlubí se. „Mám domácí úkol, hele, že mi s tím pomůžeš. Je to hrozně těžký.“
„Mami,“ říkám rezignovaně. „Já potřebuju pracovat. Musím dodělat tuhle zakázku. Potom, jo?“
„Ty furt pracuješ,“ brblá dotčeně. „Buď seš v práci, nebo dřepíš tady. Kdy si teda s tebou mám popovídat?“ Odchází k sobě do kuchyně, ale dveře nezavře. Nestihnu ani vyprat štětce.
„Jakej je protějšek k Othelovi?“, křičí, aby přeřvala dechovku, teskně umcajdající z radia.
„Desdemona!“ zařvu.
„Desdemon,“ zapisuje si babička spokojeně.
„Desdemona!“, volám skrz ”do lesíčka na čekanou”.
„Desdemon a kdo ještě? Oni jsou tam dva?“
Paní lektorka z DPS, kam babička dochází za kamarádkami a na podobné osvětové akce, si zřejmě dala za úkol pozvednout intelektuální úroveň seniorek kolem osmdesáti a probudit v nich nadšení pro vyšší kulturní level. Vzdávám to a zvedám zadek, abych jí ty protějšky vysvětlila.
„Taky máme vyrobit příběh z těhle slov,“ využívá příležitosti a strká mi pod nos list papíru.
„Příklad,“ čtu. „Noviny-mozek-středa-kniha-čokoláda-papír-lípa-slunce-listy-žížala.“
„Aha,“ řeknu trochu zmateně. „A tohle je co? ABRYTÍV, DŘUSTĚSÍNOE?“
„To by měly bejt ňáký slova,“ upřesní mi úkol babička. „Ale ještě jsem na to nepřišla.“ S nadějí se na mne zahledí.
„No,“ musím s hanbou přiznat, „já nevím. A co je tohle,“ zvedám jeden list, co před chvílí spadl na zem. „Barvy duhy? Červená opice žrala zelený meloun indickému fakírovi?“
„Čemu se chechtáš?“, zlobí se babička. „To nejsou žádný komedie! Bláznivá holka!“
„Hledej slova související se zimními sporty,“ čtu. „Ksuiahlibruslekliudhlzžejkalieubobysaněosiuiduiusiuisihokejkasuhekliw…“ Dusím se.
„To sem mohla vědět,“ mrmlá stařenka. „Nemáš žádnej smysl pro vážný věci.“ Ale směje se přitom.
„Vlastně jsem ti chtěla něco ukázat.“ Metelí k sobě do pokoje. Umyji si ruce a skládám nářadí. Nemá to cenu.
„Hele, já byla ráno na výprodeji. No jo, oni mi ji vyměněj,“ říká trochu zahanbeně. „Až zase za měsíc přijedou.“
„Mami,“ vyprsknu s pohledem na noční košili, která by spolehlivě zahalila i menší slonici v pražské ZOO. Babička sice není zrovna sušinka, ale čeho je moc…
„Je to XL,“ řekne dotčeně. „Zkoušela jsem si ji přes kabát a myslela jsem, že to půjde.“
„Mohla bys z ní Haninejm prckům ušít stan,“ navrhuji zlomyslně.
„Vyměněj mi ji,“ nedá se bábinka. „Jen jestli bude taky takhle hezky barevná,“ ujede jí skutečná motivace. Balí ten produkt typu vše za 35,- zpátky do sáčku a vrací se k sobě.
„Nemáš něco v televizi?“, zkouším to. Pracovat se tu dá, jen pokud má babička ”Ordinaci”, ”Ulici” nebo nějaký jiný, podobně skvělý program v TV, nebo když zrovna odešla do Sokola, na schůzi zahrádkářů, červeného kříže, spolku přátel jakési místní operní pěvkyně (už tam chodit nebudu, jen ze mě tahají peníze), za kamarádkami, na kurzy bystření paměti, či do divadla na dopolední předpremiéru něčeho, na co dostávají důchodci lístky zadarmo (teda to byla taková sprosťárna, odešly jsme v půlce). Ale tou dobou bývám bohužel zase já zapojená v pracovním procesu někde úplně jinde.
„Hele,“ volá z chodby. „Ty boty?“ Vyšetřování pokračuje. Naše malá federálně rodinná kriminální ústředna prostě v klidu neposedí. Chvíli přemýšlím, jestli by nebylo od věci, nějak jí to posilování paměti vymluvit.
„Minule jsem tady viděla dokonce dvoje. Dámský!“, zdůrazní. „Snad tam ten kluk neměl do rána ty holky dvě?“
„Asi jo,“ volám škodolibě.
„Taková Sodoma,“ rozčiluje se babička. „Dyť sme slušná rodina!“
„Bejvávalo,“ pokračuji v dráždění spravedlivě rozhořčené seniorky.
Dnes už byla i na výprodeji, povzdechnu si. Nákup a občasná návštěva lékaře většinou také slibují alespoň dvě, tři hodinky čistého času, než máti probere s ostatními babičkami všechny novinky. Bonus za fakt, že se vrací domů jako baterie čerstvě vytažená z nabíječky a nadupaná novými zaručenými zprávami. Ke cti jí slouží, že jedovaté a zlé drby nepěstovala nikdy, jen takovou malou privátní informační kancelář.
Ani na zahrádku dnes nepůjde, uvažuji, protože prší. Mám smůlu. Balím.
„Končíš?“, sleduje mě radostně mezi dveřmi. „Už jsi to dodělala?“ Vějířky kolem očí. Dosáhla svého. Patlat by sis tady chtěla, a že si nebudeš povídat. Budeš! S vítězným svitem v očích odchází do kuchyně pro křížovku.
Hyperaktivní dítě, pomyslím si, má dneska doma kde kdo. Ale seniorku?
„Tyhle křížovky vážně sestavuje ňákej blbec,“ huláká babička z kuchyně. „Všechno tam mám, a ta tajenka ne a ne vyjít.“
Čekám, co z toho vypadne.
„Kus ledu – kra. Bohatý člověk na šest? – pracháč. Tažná zvířata na čtyři,…“
„Co tam máš?“, nedá mi to.
„Čápi.“
„Zkus koně, mami.“
„No jo, vážně, ty seš taková chytrá… Hele, já ti přečtu tajenku. Je to filozofickej citát, víš. Běží-li člověk po nesprávné cestě, vzdálí se…“
Stárnu, napadá mě. Jaká budu, jestli se dožiju podobně požehnaného věku? Chci to vůbec?
Krásné druhé dětství.
Vlastně, proč ne?
