Snad všichni víme, kdo byla Salome, a jakou odměnu si za svůj tanec na tyranovi vyžádala. Ale proč? Podle legendy nebylo Salome víc, než dvanáct let.Co ji tedy mohlo dovést k tak neobvyklému a drastickému přání?
X+
Je to zvláštní. Sedím na zemi na bobku a dívám se na něj. Ani mi není moc úzko. Možná by mělo, asi bych se měla bát. Pokusit se někam utéct, běhat, křičet. Plazit se před nimi a prosit. Nic z toho neudělám, bylo by to zbytečné. Tady nejsou ti, od kterých by člověk mohl čekat slitování. A já se nebojím, jen je mi trochu zima. Jen se mi malinko svírá žaludek.
...
Začalo to před víc než šesti měsíci, když ho přivedli. Poslouchala jsem, jak ze sklepení věznice vykřikuje svoje kletby, samá tvrdá a nelítostná slova na adresu mého otčíma. „Vrahu,“ křičel. „Zrádče národa a vrahu vlastní matky! Vlastních dětí! Vrahu svých manželek, jak chceš ujít božímu trestu? Shniješ, roky budeš sledovat, jak se pomalu zaživa rozpadáš až pojdeš ve vlastním hnisu, stejně jako tvůj prokletý otec !“
Herodes Antipas se Jana bojí. Proto ho nenechal rovnou zabít. Kroutil se jako napůl rozšlápnutý červ. „Je to prorok,“ kňučel. „Přináší smůlu, zabít proroka!“
Rozhádali se kvůli tomu s mojí matkou. Ona Jana nesnáší. To kvůli ní skončil za mřížemi. „Nikdo mě nebude nazývat babylonskou děvkou,“ sípala celá červená. „Nikdo nebude vyřvávat, že jsem tě donutila nechat zabít svou ženu, abych se vecpala vedle tebe na trůn!“ Téměř ochraptěla. „Nechal jsi snad uškrtit svoje syny a bratry kvůli mně?“ Ječela, a bylo jí úplně jedno, kdo všechno to ještě uslyší. Že jsem tam třeba i já.
„Bál ses o trůn, ty ubožáku,“ zasyčela jedovatě. Už se uklidňovala, poznala, že přestřelila. Zatím na ní visel, měla ho omotaného. Jako mého otce, napadlo mě. Dokud žil. Než zatoužila po postavení královny. Ale zdálo se mi, že pomalu začíná ztrácet vliv. Ztratit vliv tady u dvora znamená skoro totéž, co rozsudek smrti.
Je normální, nenávidět svou matku? Často jsem se tázala sama sebe. Tady možná ano, tady v paláci. Jan svou matku určitě miloval.
„Měl bys ho nechat popravit,“ přivinula se k manželovi. Sledovala jsem, jak se na něj lepí a zajíždí rukou pod tuniku. Jak mu hladí hrudník a boky, kam všude sahá. Zvedal se mi z toho žaludek. „Uděláš to pro mě, viď, můj pane? Ten člověk mě přece uráží. A kdo uráží mě, jako by urážel i tvůj majestát…“ Vítězně po mně blýskla okem. Dívej se, říkal ten pohled. Uč se ode mě, takhle se to musí.
Měla mě za husu. „Už jsi velká,“ řekla mi nedávno. „Nejvyšší čas naučit se všechno, co má mladá holka umět s muži.“
„Nechci,“ řekla jsem. „Jsou mi odporní, všichni, tvýma milencema počínaje, nesnáším je, celou tu tlupu namyšlenejch tupců, vyžírků, oblizovačů římskejch zadků, co maj naděláno až ve svejch pozlacenejch opáncích!“
Bojí se, napadlo mě. Už teď má strach, co bude, až se Antipas probere a zjistí, že je kolem něho spousta mladších a ke všemu ochotných žen. Jak stárne, slintá po stále nezralejším ovoci. Udělalo se mi zle. Ona je snad ochotná mu předhodit i mě, aby si zachovala vlastní postavení.
„A nejhnusnější slizoun ze všech je tvůj milovanej manžílek Antipa, opilec, matkovrah a vlastizrádce,“ vykřikla jsem schválně hodně nahlas.
Zbledla. Otočila se ke mně a tvrdě mě chytila za bradu. „Vzpamatuj se,“ ucedila. „Za to, že ještě žiješ, vděčíš hlavně tomu, co mám já mezi nohama.“ Sekala slova jako kousky syrového masa, slyšela jsem, jak studeně pleskají o zem, podobná vrstvě nepřekročitelného odporného hlenu.
„Od teďka,“ pokračovala, „se budeš hezky oblíkat a zdobit. A budeš se na něj usmívat.“ Syčela jako právě probuzená zmije. Usmívat. Mile.
„Uděláš všechno, co chce. Všechno, rozumíš mi?“ Pustila mě, ale pořád stála těsně přede mnou a dýchala mi rovnou do obličeje.
„Jestli to bude chtít, tak mu i nastavíš, je ti to jasný? A budeš se při tom tvářit příjemně. Chápeš, co ti říkám? Jako že se ti to líbí.“
Trochu poodstoupila a měřila si mě ledovým pohledem. „A nekňuč.“
Odkráčela a nechala mě stát na chodbě, strnulou, nehybnou a plnou dusivé nenávisti.
...
Ten den jsem poprvé sešla dolů, do kobek, podívat se na Jana. Bojoval proti Herodovi i mojí matce, to mi stačilo. Navíc vzbudil moji zvědavost.
...
Když starý Noah v doprovodu stráží odemkl nízké dveře kobky a postrčil mě dovnitř, skoro se mi podlomily nohy. Chvíli trvalo, než jsem v polotmě začala rozeznávat mokré kamenné zdi a pár předmětů položených na udusané podlaze úzké místnosti. Džbán na vodu, miska, plesnivá houně u zdi. Dusivý zápach uvnitř mi na okamžik obrátil žaludek. Přemohla jsem nevolnost a popošla dovnitř. Nebyl spoutaný.
Jan seděl na zemi v jediném místě, kam úzkým otvorem od stropu dopadal pruh denního světla. Vyhublý muž, schoulený v posledních vzácných paprscích večerního slunce. Nehýbal se. Ani se ke mně neotočil.
„Křtiteli…“ Slova jakoby nechtěla přejít hradbou zubů a opustit moje rty. Byl to hloupý nápad pomateného děcka, jít sem.
„Co chceš, dítě?“ Obrátil hlavu a podíval se na mě. Divoké vášnivé oči plné skrytého ohně, a přitom tak krásně jemně modré. Nečekala jsem takové. Měl nestříhané husté dlouhé tmavé vlasy, slepené a zcuchané špínou. Vousy měl kupodivu docela krátké a řídké jako chlapec. Propadlé tváře. Zacouvala jsem.
„Proč jsi přišla?“
„Jsem dcera té babylonské děvky,“ řekla jsem. Nic lepšího mě nenapadlo. Vstal. Byl vysoký, mnohem vyšší než většina mužů v paláci. Nalepila jsem se až na zárubeň dveří, uklidňovalo mě jen, že stráž stojí za mnou.
„Co ode mě chceš slyšet. Vždyť Bůh vidí jejich skutky!“ skoro křičel. „Zahynou ve svojí špíně jako všichni otroci vlastních démonů!“
Otočila jsem se a v panice vyběhla ven. Vůbec nevím, jak se mi ten večer podařilo dostat do svých komnat.
Následující dny jsem si dávala velmi dobrý pozor, abych v paláci nepotkala Heroda a vyhýbala jsem se i matce. Ale bylo mi jasné, že donekonečna se mi to dařit nebude. Pořád jsem musela myslet na Jana.
...
„Salome,“ řekl tiše, když jsem sebrala všechnu svoji odvahu a vstoupila znovu do tmy jeho kobky.
„Zeptal jsem se, jak se jmenuješ,“ pousmál se. „Nechtěl jsem na tebe minule křičet, jsi ještě dítě. Nemůžeš za nic z toho, co se tam nahoře děje.“
Posadila jsem se vedle něho. Vypadal unaveně a zdál se mi ještě hubenější, než minule. „Nejí,“ sdělil mi Noah. „Bere si jen trochu chleba a vodu, a občas nějakou zeleninu. Řekni mu něco, nechci, aby mi tady umřel. To by byl můj konec.“
„Proč nejíš?“ zeptala jsem se. Ve vězení Jana netýrali, Herodes ho sice nenáviděl, ale zároveň se ho, pro jeho pověst proroka obával. Všichni Herodové byli krutí a pověrčiví zbabělci, ani Antipas nepředstavoval žádnou výjimku. Ale k Janovi se choval korektně, nedal ho v kobce připoutat, mohl přecházet a na vězeňské poměry dostával docela slušné jídlo.
„Proč si nic nevezmeš,“ opakovala jsem. Chvíli se na mě díval.
„Rozhlédni se,“ řekl pak. Tahle malá místnost je zároveň moje ložnice i záchod. Když jsi sem poprvé vešla,“ poznamenal hořce, „zvedl se ti z toho smradu žaludek.“
Všiml si toho. Myslela jsem, že mě skoro nevzal na vědomí, ale on všechno viděl.
„Čím míň toho sníš,“ dodal, „tím míň z tebe potom vyjde. A já jsem zvyklý jíst málo. Na poušti,“ smutně se pousmál, jsem jedl hlavně kobylky. Opražený nasucho. A med.“ Chvíli mlčel. „Na poušti…“
Pořád se drží uprostřed, napadlo mě. V tom jediném proužku světla. Rozplakala jsem se. Pohladil mě po vlasech.
„Chtěla bych ti pomoct,“ otřela jsem si nos do rukávu jako malá holka. „Přišla jsem za tebou ze zvědavosti, alespoň poprvé. Máš pověst proroka, a já myslela, že mi poradíš, protože nenávidím Antipu, dokonce i vlastní matku. Já nevím, jestli je to v pořádku. Stydím se za to. Myslela jsem, když…“
Jemně mi otřel oči. Měl krásné ruce, široké dlaně a dlouhé odřené prsty s ulámanými nehty. „Sedni si,“ řekl. „Klidně mluv. Nemůžeš mi pomoci a já tobě také ne. Odsud nás odvede až smrt. Ale můžu tě poslouchat. Můžu tě v duchu doprovázet.“
Chodila jsem za Janem skoro každý den, pokud jsem sehnala něco, čím bych mohla podplatit stráže a Noaha, aby o mých návštěvách ve vězení pomlčeli. Povídali jsme si. Jan byl velmi chytrý a vzdělaný mnohem víc, než většina všech těch tlučhubů v Herodově paláci. Učila jsem se od něho, pomalu, hezky a nenásilně, bez křiku a ponižování. Jak dobře si dokáže porozumět vězeň s nedospělou holkou. „Vážně ses živil kobylkama?“ dobírala jsem si ho. „Jsou dobrý, opravdu,“ zubil se. „Dal bych ti ochutnat, kdybych neseděl tady. Pěkně to křupe.“ Smích se smutkem v hlase. „Co děláš nejradši, Salome?“ „Tančím, Jene. Když tancuju, cítím svojí duši. Když tancuju, jsem blízko Bohu…“
Na spoustě věcí jsme se shodli. Nesmírně jsem k němu přilnula, postupem času se pro mě stal jedinou opravdu blízkou bytostí. Nahrazoval mi otce i matku, a navíc, navzdory špíně a zuboženosti to byl pořád ještě pěkný mladý muž, jediný skutečný muž v mém krátkém životě.
...
„Ale, ale, kohopak to nevidím?“ zastoupil mi Antipa cestu, když jsem se chystala nenápadně proběhnout palácovými chodbami a jako obvykle zmizet ve sklepeních pod hradbami. „Ty se přede mnou schováváš, nilská holubičko?“ Byl opilý, že sotva stál na nohou. Snažila jsem se mu prosmeknout pod rukama, ale pohotově mě chytil za ramena a tvrdě zmáčkl.
„Kampak se chystáš, skřivánku,“ funěl mi do obličeje výpary chaldejského vína. „Nemáš snad ráda svýho tatíčka?“ Přimáčkl mě ke zdi, že jsem se nemohla ani pohnout a vyhrnul mi košili. „No tak, jen se necukej,“ sípal. „Podíváme se, jestli jí máš černou, jako tvoje matka.“ Rozhalil si plášť, abych ho viděla a surově mi sáhl mezi nohy. „Koukej držet, miláčku,“ praštil mi hlavou o zeď. „Matka tě snad nepoučila, jak se chovat ke svýmu vládci? Poklekni před králem,“ supěl, zatímco mi tlačil hlavu dolů. „A otevři tu svou drzou hubu.“
...
„Nenávidím ho,“ vzlykala jsem. Jan mě držel a hladil, cítila jsem, jak se v něm všechno vaří.
„Zabil bych ho,“ šeptal. „kdyby to šlo, opravdu bych tu zrůdu zabil. Jak může? Holčičko, moje holčičko…“ Plakal.
Nemohla jsem nevidět, jak poslední dobou schází. Byl pořád hubenější a unavenější. Někdy ani nevnímal, když jsem přišla. Stávala jsem ve dveřích a sledovala, jak sedí ve svém čtverečku světla s nevidoucíma očima upřenýma vzhůru. Trhalo mi to srdce. To, co se mi stalo, mu zasadilo další tvrdou ránu. Slyšela jsem ho, když jsem odcházela - jeho zuřivý křik, jak proklíná Antipu s celou jeho rodinou a svolává na ně až do ochraptění sílu božího hněvu a odplatu věčné spravedlnosti.
Od toho dne mě matka žárlivě hlídala a téměř mě nepouštěla z očí. Nemyslím, že by se o mě zrovna strachovala, spíš se obávala, abych ji třeba nevyhodila u Heroda ze sedla. Ale nechat mě odstranit se neodvážila.
Dolů, do kobek jsem se nedostala víc než dva měsíce.
...
„Jene,“ zašeptala jsem. Úzkost se do mě doslova opřela, když jsem vešla dovnitř. V kobce byla tma. Jediná spojnice se světem venku, čtvereček dne ve světlíku u stropu zmizel.
„Moc řval,“ řekl Noah. „Bylo ho slyšet až venku před hradbami. Herodes má už tak pošramocenou pověst. Nestojí o to, aby tu o něm někdo vykřikoval takovýhle věci.“ Podal mi pochodeň. „Zabednili to.“
Chvíli mi trvalo, než jsem se i s pochodní zorientovala. Pohled na Jana mi přimrazil nohy k zemi. Strnule seděl na bobku v koutě místnosti, široce otevřené oči upřené do prázdna. Viděla jsem, jak se mu pohybují rty, ale nic jsem neslyšela.
„Jene,“ pohladila jsem ho po slepených vlasech. Nezareagoval, ani nezamrkal. Jako by jeho krásné oči úplně vybledly, docela ztratily barvu. Oči slepce. Klečel na patách a pomalu se pohupoval, sem tam, dopředu, dozadu.
„Jene, Jene, to jsem já, Salome! Prosím, podívej se na mě. Podívej se na mě, Jene!“ Položila jsem pochodeň na zem, přiklekla k němu a objala to ztuhlé tělo. Nemohlo to dopadnout jinak. Zbavili ho svobody, musel nesmírně trpět. Člověk z pouště, co usínal většinu života bez ohledu na počasí zabalený v houni venku na rozlehlých pláních, pod hvězdnou oblohou. I ten zbytek světla mu vzali.
Křtil jsi lidi v Jordánu,“ ptala jsem se ho v době, kdy jsme spolu teprve začínali komunikovat. „Co to mělo znamenat, a pomohlo jim to nějak?“ Usmíval se. „Myslím, jestli jim to změnilo život?“
„Jak komu,“ pohladil mě po hřbetě ruky. „Někomu možná ano. Ale většina lidí odešla domů a v jejich životech se nestalo docela nic.“
„Taky mě pokřti,“ řekla jsem. „Třeba se něco stane uvnitř mě.“
Vzal svůj džbánek s vodou a nalil mi ji na hlavu. Bude mít žízeň, napadlo mě, nedostane novou dřív, než zítra večer. Nevypadal, že by si s tím dělal starosti.
„Tohle je jen voda,“ s úsměvem oklepal ruce a zbytkem tekutiny si otřel obličej. „Běž za ním. On se dotýká lidí ohněm a duchem. Ohněm a Duchem. Z toho, jak to řekl, mi šel mráz po zádech. Jakoby Oheň a Duch představovali zosobnění něčeho nepředstavitelného, velkého a strašného a zároveň nádherného. Něčeho jedinečného a neopakovatelného.
„Moje doba skončila,“ řekl. Jen jsem pro něj připravoval cestu. Sám bych za ním šel,“ povzdechl toužebně. „Nic by mě nezadrželo…“ Zoufalá bolest v hlase. „Zdi, tyhle zdi…“
„Jste bratranci,“ podotkla jsem. „Ty a Ješua. Možná mu rozumíš víc, než ostatní. Měl bys mu vzkázat, ať si dává pozor. Tebe zavřeli, a jeho můžou rovnou zabít.“
„Život je krátkej,“ pousmál se. „A smrtí se nic nemění, věř mi, Salome, vůbec nic. Každý se setká se stejným bohem, v jakýho věřil. Je to strašný,“ otřásl se. „Rozumíš mi proč, Salome? Vytváříme si je ve vlastní mysli, a oni potom existují, spíš démoni, než bohové. Až zemřeme, zůstaneme s nimi sami. Sami…“
Jak může vypadat bůh mého otčíma Antipy, napadlo mě s hrůzou. S něčím takovým bych rozhodně o samotě zůstat nechtěla.
„Ale on nás učí,“ pokračoval zamyšleně, „najít místo, kde se jednou můžeme sejít všichni, Salome. Místo, kde nepotřebujeme ani žádný chrámy, protože Skutečný bude zůstávat přímo uprostřed nás.“
„A kde to je, Jene?“ Zneklidňoval mě. Vůbec jsem to nechápala.
„Ješua říká, že to místo je bez konce a přitom se vejde do každýho lidskýho srdce,“ vzdechl. „Je všude kolem nás a zároveň i uvnitř nás. Naplňuje svět i hvězdnou oblohu každou přítomnou chvíli, a přitom se bez lidskýho srdce vůbec nemůže narodit. Řekl, že se něco takovýho vlastně ani nedá popsat, a tak to nazval Boží království. Myslím, že ho stvořil, v tu chvíli, kdy o něm začal mluvit. Slovo má strašnou sílu, Salome, pamatuj si to.“
Také jsem Janova bratrance chtěla poznat, ale nikdy jsem nemohla odejít z paláce sama. A matka by mezi plebs nikdy nevyšla. Moc lidí, řekla by. Tlačej se, smrděj, lepili by se na mě. Špinavá, umaštěná zlodějská pakáž.
„Matka taky jednou chtěla Ješuu vidět, protože se o něm všude mluví, a pozvala ho do paláce,“ pousmála jsem se. „Myslela, že jí třeba ukáže nějaký triky, nebo tak něco… Navíc slyšela, že je to pěknej chlap. Ale on ji ignoroval.“
Jan se zamračil, čekala jsem, že ucedí něco o omezených chlípných jezabelách, ale stiskl rty a mlčel. Měla jsem ho za to ráda. Je něco jiného, když kritizujete svou matku sami, než když to dělá někdo, na kom vám záleží.
„A jak se na to místo dostaneme, řekl ti to?“ Fascinovalo mě až do úzkosti, jak silně Jan tu vzpomínku prožívá, musela být v jeho životě docela zásadní. Tvrdý muž, napadlo mě, který opovrhuje pohodlím a vlastní bolest ignoruje. Muž, co hrozí božím hněvem a trestem. A teď tohle.
„Rozumíš tomu?“ zeptala jsem se sklesle.
„Láskou,“ řekl tiše.“ Jedině láska dokáže překročit hranice. Pokud ji člověk nemá, zůstane sám mezi svými démony.“ Otočil se ke mně a usmál se. „Když tančíš, cítíš to. Dotek toho místa v srdci.“
...
„Nevnímá,“ řekl Noah. „Všichni tu nakonec zešílí. Nic zvláštního,“ dodal lhostejně. „Ještě vydržel docela dlouho.“ Soucitně se dotkl mojí tváře. „Běž domů, Salome. Tady už nic nepořídíš, nemá to cenu.“
Plakala jsem, nešlo to zastavit. Celý zbytek noci, celý druhý den. Každý další večer toho hrozného týdne jsem za ním přicházela, ale nejspíš mě už nepoznával. Sedávala jsem u něho a hladila ho po vlasech, jako dítě. Proč Bůh dopustil, abychom si takhle prohodili role, Jene? Šedivé vlasy, rychle jich přibývalo, to jediné se na něm ještě měnilo. Dusivá bolest kolem srdce, svíravá chuť nespravedlnosti světa i nebes. Ta hořkost ve mně zůstala, neopustila mě až do slavnosti.
...
Temná noc, zahalená zataženou oblohou bez hvězd a svíraná dusivým vedrem postrádala jakýkoli zbytek večerní svěžesti. Celý palác byl marnotratně osvícen lojovými pochodněmi a utápěl se ve smradu spáleného beraního tuku smíchaného s těmi nejdražšími voňavkami. Špatně se mi dýchalo. Musela jsem se posadit v nohách otčímova a matčina lehátka, a sledovat všechno, co se kolem nich dělo. Celá ta slavnost na královu počest, byla vlastně jen obyčejná záminka pro nezřízené orgie - vždycky se nějaká najde. Téměř všichni hosté už byli opilí, někteří se nezvládli ani odplížit do speciální místnosti, zařízené k tomu účelu podle vzoru římských okupantů a hlučně zvraceli vedle svých lůžek. Snažila jsem se na to nedívat. Zavírala jsem oči a myslela na Jana, osamoceného na podlaze té vlhké temné díry, Jana, co se dávno ztratil v zákrutech svojí duše a nejspíš už na mě nikdy nepromluví. Jak se díval, když ještě měl kam, na sluneční paprsky, co se prodíraly tmou jeho vězení jako úzký oštěp světla plný zářících tančících kousků prachu. Zdálo se mi, že přímo vidím jeho duši utíkat, marně se snažit vzlétnout a vyrazit tou úzkou střílnou ven, ke slunci, a pořád znova strmě padat do špíny na podlaze, jako by ji něco vždycky strhlo zpátky na neviditelné šňůře. Nevejdu do toho nekonečného a nádherného místa, Jene, protože nenávidím, nenávidím tak strašně, že mi to rdousí srdce.
...
„Zatancuješ mu,“ řekla matka a sekla po mně ostrým pohledem. „Přeje si to, a já mu to slíbila. A potom s ním zůstaneš na jeho lůžku.“ Zmáčkla mi ruku. „Udělej to Salome, ve svým vlastním zájmu. Nebo to udělej kvůli mně. Měla úplně bílou barvu. „Nikdy jsem tě o nic neprosila, až teď. Omotej si ho kolem prstu a udělá všechno, co budeš chtít.“
Co budeš chtít. Všechno.
Nechala jsem se nalíčit a navléci do jemných látek a penízků. Řetízky a náramky. Drobnými krůčky projít řadou opilců a odkopávat cestou jejich chtivé ruce. Jsi nádherná, Salome, jsi božská. Stála jsem před Herodovým trůnem a dívala se do jeho krví podlitých očí s odulými pytli kolem víček.
„Tancuj,“ jazyk se mu už trochu pletl. „Nakrucuj se, Salome, příliš dlouho jen poslouchám, že nikdo v paláci neovládá pouštní tance jako ty.“ Postavil se a malinko se zapotácel, až se musel opřít o rameno mojí matky. Měřila si mě neproniknutelným pohledem a neřekla ani slovo.
„Co mi dáš, za moje vystoupení?“ drze jsem mu pohlédla do obličeje. Nebojím se tě a je mi jedno, co se se mnou stane. Nemáš nade mnou už žádnou moc a než se rozední, může se stát ještě spousta věcí. Taky tě můžu nad ránem podříznout jako podsvinče, kterému se stejně nejvíc podobáš. Viděla jsem, jak mě matka znepokojeně sleduje.
„Na to ani nemysli, sladká datličko, vidím ti až do žaludku,“ zachrochtal. „Já mám všechny nože dobře schovaný a do postele si je neberu.“ Prasácky se zašklebil.
„Ale máš moje slovo,“ vystoupil před trůn. „Salome má moje slovo, slovo krále, že jí dám cokoli, o co požádá, když pro mě zatancuje tanec pouštních lidí.“ Křičel, aby ho každý slyšel, přeřval i ten nechutný rámus v sále.
„Držte huby, když hovoří král,“ řval opile. „Salome bude tančit, a potom dostane, o co si řekne! Jen kromě jednoho,“ zašklebil se hnusně. „Žádný osvobozování vězňů, žádná podělaná amnestie!“
Zíral na mě s oplzlým zlým úsměvem a dobře se bavil. On to ví, došlo mi. Doneslo se mu, kam jsem po večerech chodívala. Had, slizký had. Sevřel se mi žaludek. „Pak mi řekneš,“ zasykl ještě potichu, „kdo šoustal líp, jestli tvůj panovník nebo ten magor tam dole.“
Zakrslá, chlastem zničená figura s odulým strupatým ksichtem. Ten dobytek si snad vůbec neumí představit jiný účel mých návštěv u Jana, než právě tohle.
„Zatancuju ti,“ potlačila jsem slzy. „Potom mi dáš, o co požádám.“
...
Postavila jsem se doprostřed sálu a nechala rytmus bubínků vstoupit až do špiček mých malých chodidel. Vlnila jsem boky i rameny pořád rychleji, předváděla mu všechny ty pohyby, které chtěl tolik vidět, hladila pažemi i dlaněmi vlastní rozehřáté tělo a pořád mu přitom zírala do očí. Donutila jsem se postupně odhodit všechny kusy jemných látek svého oděvu a tančit uprostřed ztichlého davu kromě zlatých ozdob a chřestidel téměř nahá. Nedokázal ode mne odtrhnout pohled. To ne pro tebe tančím, myslela jsem si, ale pro Jana. Pro miláčka mého srdce i duše, jen pro něho. Odsud nás odvede až smrt, Salome. Ale budu pořád s tebou, budu tě doprovázet.
Skončila jsem s posledním úderem bubnu, jako zkamenělá. Herodes chvíli stál a prudce oddychoval, a pak po mě hrábl zpocenýma rukama. Uskočila jsem.
„Slíbils mi odměnu!“ vykřikla jsem nahlas. „Všichni to slyšeli!“
„Jistě,“ řekl chraptivě. „Přej si. Jak jsem už řekl, může to být cokoli. Zlato, otroci. Celou půlku královstí,“ blábolil. „Co budeš chtít. Jsem král, moje slovo platí.“
Myslela jsem na Jana, na tmu všude kolem něho, na jeho zoufalou nenaplněnou touhu vyjít z kobky a na zelených pahorcích Galileje se připojit k Ješuovi. Na to, jak se díval do světla. Natahoval ruku, a ono se bezmocně chvělo na jeho prstech a třpytivě si hrálo na pouštním sluncem vybělených chloupcích jeho hubených paží. Nemůžeš se ho dotknout, usmíval se, a přesto tu je, hřeje, dává ti sílu, odvahu přežít…
Každý zůstane s tím, v co věřil, co miloval, k čemu se upínal, dokud žil. Kdo chtěl jen majetek a moc, bude to chtít pořád, Salome. Je hrozný bažit po něčem, čeho se už nemůžeš dotknout. Dívat se, jak tvůj poklad laskají jiní.
Moc jsem ho milovala, s jeho vášnivou vírou, s jeho touhou po pravdě a spravedlnosti. Moc jsem ho milovala. Odsud nás odvede až smrt.
„Chci na stříbrném podnose hlavu Křtitele,“ řekla jsem hlasitě. „Hlavu Jana, proroka, co sedí dole, v kobkách tvého vězení.“
Najednou bylo všude ticho. Viděla jsem, jak Herodes popadá dech.
„To nemůžu,“ zakňučel. „Nemůžu zabít proroka, Bůh by mě musel zničit.“ „To ty,“ otočil se na moji zsinalou matku. „To ty, prokletá děvko, jsi tu malou couru navedla!“
„Chceš mi tvrdit,“ řekla jsem ostře, ačkoli nohy se mi třásly, „že slovo krále v téhle zemi už nic neznamená?“
Najednou docela vystřízlivěl. Kapky potu mu stékaly z vlasů do čela zarudlého obličeje a máčely ramena a záda zlatem vyšívané tuniky.
„Slovo krále,“ změřil si mě nenávistným pohledem. Dýchal sípavě, jako by měl každou chvíli padnout k zemi. „Chcípni,“ zašeptala jsem. „Chcípni.“
„Máš ji mít, mrňavá čubko,“ zachroptěl. „Já svoje slovo držím. Přineste mi jeho hlavu na tácu!“ vykřikl. „Hned teď! Nikdo odsud neodejde, dokud si ji Salome vlastníma rukama nepřevezme.“
Ať umřu, prosila jsem v duchu. Bože, ať umřu dřív než on, ať se nemusím dívat do jeho mrtvých očí.
...
Těžké kroky na kamenné dlažbě. „Tvoje odměna, Salome.“ Noah stál přede mnou a s výrazem lehké hrůzy mi podával tepaný tác. Janova hlava ležela v kaluži černé krve, dlouhé zacuchané vlasy spadaly přes okraje podnosu a malé rudé kapičky z nich zvolna odkapávaly a třísnily květinami posypanou podlahu. Zvedla jsem ze země pruh jemné potištěné látky, přehodila si ho kolem prsou a ramen a zároveň zakryla jeho studenou tvář před šokovanými pohledy hostů. Půjdu.
...
Všichni odcházejí. Najednou mají naspěch, vytrácejí se tak rychle, jak to jen dovedou, naráz střízliví, sevření v objetí tiché hrůzy. Slyším přerývané kvílení mojí matky. „Nemůžu za to, nemůžu za to!“
Leží na zemi a zoufale svírá Herodovy kotníky. „Ty hnusná čubko,“ vříská Antipa. „Děvko, odporná intrikánská děvko!“ Kope ji do obličeje. „Král, co zabije proroka, jakoby zaživa zemřel! Tys to věděla! Svině, svině prašivá!“ Na chvíli se otočí a já vidím jeho výraz. „Dojde na tebe,“ sípe nenávistně. „Neutečeš. Ty se nikde neschováš, ty mrňavá písečná zmije…“
Pomalu se otáčím a vracím se ztichlými, náhle prázdnými chodbami do své ložnice. Usedám na zem a opatrně odhrnu cíp barevné látky. Jemně zavřu jeho slepé oči. Vím, že je tu se mnou. Čeká, slíbil mi to. Slyším kroky na chodbě. Přibližují se tiše, ale bez nejmenšího zaváhání. Kdo z těch, které od dětství znám, to asi bude? Trochu se mi třesou rty, jen maličko. Pokládám tác na zem a znovu přikrývám jeho tichou hlavu.
Vezmi mě za ruce, Jene, ať se mi nechvějí. Drž mě pevně a převeď mě, protože ty znáš cestu. Nebudu se bát zlého, když ty jsi se mnou. Projdeme tvojí vodou a pak jeho Ohněm a Duchem a společně najdeme to místo, kam před námi ještě nikdo nevešel, neuvěřitelné a věčné, kde má domov Láska i Spravedlnost i Odpuštění, místo, odkud přichází naděje, posvěcené, nekonečné i strašné místo, nepředstavitelné, nádherné, místo radosti, svaté a požehnané. Jediné…
