Pohádka na dobrou noc. Všechny potencionálně nažhavené sociální pracovníky předem upozorňuji, že veškerá podobnost s jakoukoli žijící osobou je čistě náhodná.
„Proč, mami? Je to takový divný.“ Péťa ležel v postýlce s pomlázkou ještě pevně sevřenou v ruce a věnoval se své oblíbené intelektuální činnosti, to jest podrobné rekapitulaci nejdůležitějších momentů právě uplynulého dne. „Babička říkala, že sníh má padat na Vánoce.“
To zas bude, napadlo Ivanu. Proč tohle, proč támhleto, proč takhle a proč ne obráceně. Povzdechla si.
„Protože se Santa Claus zase ožral,“ řekla nevzrušeně. Vstala a zapíchla otvírák do lahve červeného. Tarapaca, ocenila obsah. Tohle je pro změnu moje koleda. Vytáhla špunt.
„Jak to?“
„Má děsně moc práce,“ poznamenala Ivana, zatímco si nalévala skleničku. „Už od jara, samozřejmě když chce do Vánoc všechno stihnout. Taky už ho to poslední dobou dost se…,“ zarazila se. „Štve, víš?“ Poválela víno na patře a labužnicky polkla.
„Proč ho to štve? Mě by bavilo, vozit dárky.“
„Myslej si, že sem ňákej kamioňák,“ tlumočila dárkonošovy pocity Ivana. „Na ty jejich nehorázný pitomosti.“ Podívala se proti světlu skrz sklenku a znovu upila. Dobrý.
„Lidstvo, tvrdí Santa, je posledních pár desítek let nehorázně zhejčkaný. Lidi jsou nenažraný. Chodil kolem těch svejch saní a utahoval popruhy. Abys tomu správně rozuměl,“ otočila se Ivana k Péťovi a zachumlala ho pod deku, „Santa musí každej rok nejdřív svézt všechny ty přání do centrálního skladu. Tam se to pak skladuje, přebírá a případně vyměňuje až do Štědrýho dne.“ Usmála se a zarovnala ve sklenici hladinku.
„Nevěděj, co by si vymysleli, brblal si u toho. Teď chtěj zrovna tohle, a za měsíc to klidně bude zase něco úplně jinýho. Kmitám sem tam, jako blbec. A ty věci, co vozím, sáhl do náprsní kapsy u kožichu, vytáhl placatku a zhluboka si přihnul. Dřív jim stačilo pár drobností. Knížky, malý hračky, pastelky a omalovánky, takový hezký lehoučký věci, co byla radost vozit. Pak se začli rozšoupávat, odplivl si. Lyže, kola, kávovary… Teď abych se vláčel s pračkama, myčkama, počítačema, motorkama, dneska tam mám dokonce jedno auto pro takovýho prominentního spratka. Ještě mu ani nebylo osmnáct, ale už bude mít passááta, protáhl znechuceně.“
„Já bych chtěl tablet,“ poznamenal Péťa rozzářeně. Skoro všichni kluci už ho maj. Hrál bych na něm Minecraft, a taky vlaky…“
„Taky nejseš zrovna nenáročnej,“ uklidnila ho Ivana.
„Co měl v tý placatce?“
„Nebuď zvědavej.“ Vlastně, pomyslela si, co nejspíš by si v ní tahle naklonovaná kreatura asi mohla nosit? „Sem tam zaskakuje i jinde,“ řekla nahlas. Občas si musí třeba zamrazíkovat a tam ho zkazili. Chlastá vodku. Ale finskou,“ dodala.
„Hm,“ odfoukl si zamyšleně Péťa. „Ale jak se to teda stalo?“
„S čím?“
„No s tím sněhem, přece.“
„Aha.“ Ivana zkontrolovala pohledem klesající hladinu v lahvi červeného. Měla bych přibrzdit.
„Jak jsem říkala, kontroloval a utahoval popruhy na saních a uklidňoval se tou vodkou. Chci vidět, jak s tímhle odjedeme. Dyť se to nedá ani ukurtovat. Dej si taky, povídá vedoucímu sobovi. Vidím na tobě, jak jsi z toho tady otrávenej, skoro jako já. Už to spolu táhnem pěknou řádku let, chlapče, a poslední dobou čím dál většíma sr…, dodal dojatě a vysmrkal se do rukávu.“
„Fuj,“ řekl Péťa.
„Nenašel kapesník,“ poučila ho Ivana. „Jak furt tahal z kapes tu placatku, někde ho vytrousil. Ale ty tohle neděláš, že ne?“
„Co ten sob?“
„Sobi jsou násosky od přirozenosti,“ ušklíbla se Ivana. „Pocházej ze severskejch krajů, samá prohibice, ti když k něčemu přičuchnou, je z toho pěknej nářez.“ Zatřepala lahví a dolila si zbytek ze dna.
„Samozřejmě, že si dal taky, málem to dědkovi vycucnul. Ostatní sobi nechtěli zůstat pozadu, Santa musel sáhnout do saní a vytáhnout zásobní lahev.“ Možná mám ve špajzu taky ještě jednu, napadlo ji. Budu se muset podívat.
„Sobici, manželce toho prvního soba se to ale ani trošku nelíbilo. Nechlastej, syčela a okopávala mu kotníky. Řídíš, seš v první řadě. Jak to bude vypadat? To se mi chceš motat pod nohama, jako posledně? A co když nás drapne kontrola? Santa jí musel přepřáhnout až dozadu, mezi ostatní podupávající naštvaný manželky. Vztekle na něj civěla a představovala si, jakýma nehorázně sprostýma obrázkama mu ty jeho vymazlený čerstvě nalakovaný saně vyzdobí, až se večer dědek svalí na kanape. Moc nečum, já jsem VIP, poučil Santa tu napruzenou sobici. Na mě si ňáká blbá kontrola nepřijde. Já si můžu jezdit klidně i v protisměru.“
Takoví jsou všichni, pomyslela si Ivana už trochu zpomaleně. Odložila prázdnou sklenici na podlahu, až to cvaklo. VIP.
„Jaký obrázky? Mami. Mami, nespi.“
„Pak vyjeli. Bylo krásně, obloha jako vymetená. Santa měl konečně pocit, že si to začíná užívat. Mohl bych si trošku zakrosit, usoudil. Docela malinko. Jako zamlada. Jen ten náklad se tam pořád nějak nekontrolovatelně pošupoval a táhl mu saně trochu ke straně. Možná k tomu přispělo i to, jak se těm prvním sobům pletly nohy, motali se jeden před druhýho, lezli si navzájem pod kopýtka a zezadu je kousaly do zadků ty jejich rozzuřený manželky.“ Zašklebila se.
„No, a po jedný takový odvázaný piruetce skoro ve stratosféře se ty přetížený sáně prostě docela normálně převrátily. Než si toho Santa všim – přece jen měl v krvi minimálně dvě a půl promile – tak je ještě dost dlouho vláčel za sebou a všechny ty těžký přání z nich stačil vytrousit.“
Pohlédla na Péťu, jak kulí oči zpoza deky. Už by měl spát, ale nějak pořád nemůže zabrat. Měla bych to zkrátit.
„Když se, takhle vysoko nahoře, něco takovýho stane, tak se všechny takový těžkotonážní představy zdrcnou na hromadu do pár tlustejch mraků a na zem dopadnou jako sníh.“
„Jsou pryč,“ zašeptal Péťa. „To maj ty lidi docela blbý. Maj po přáních.“
„Hned se tam samozřejmě objevili nebeský policajti, to je taková zvláštní andělská odrůda, Péťo, něco mezi andělama a čertama a nikdo vlastně neví přesně, co to je doopravdy.“
„Mutanti,“ pronesl zadumaně Péťa.
„Vytahovali bločky a foťáky a mlátili ocasama, až rozvířili takovou vánici, že nebylo vidět na krok, a potom dali Santovi samozřejmě dejchnout. Taky musel na odběr krve a slin, jestli si před tím navíc trochu nezahulil, když viděli tu spoušť. Tohleto si odskáčete, řekli mu. Takovej šlendrián. Co kdybyste způsobil, dejme tomu, leteckou katastrofu? A co všechny ty ztracený komodity? Ještě nám tu spustíte další světovou hospodářskou krizi!“
„Měl průser,“ okomentoval to zaujatě Péťa. „Jako já, když jsem ve školce vysypal všechno lego…“ Zamyslel se. „Zavřeli ho?“
„Sebrali mu na rok papíry,“ řekla Ivana a smutně odstrčila prázdnou lahev. Z finančně dostupného červeného je Tarapaca asi nejlepší. Příště se musím předzásobit.
„Na rok?,“ vyhrkl Péťa s úděsem. Nějakou představu o čase už přece jenom měl.
„Ukecal je. Taky to mohl mít na dýl, klidně na dva. Hromadná nehoda pod vlivem. Sobi měli ulámaný parohy a tak. Museli je šoupnout do kafilerky. Ze saní udělal hromadu šrotu. Reprezentace přece vypadá jinak, a tady bude nutná výměna celýho vozovýho parku. Taky dostal tučnou pokutu, skoro z toho zbankrotoval.“ VIP, ušklíbla se. Policie tam Nahoře se z VIP nepodělá.
„Takže to znamená,“ zakňoural Péťa, „že příští Vánoce nedostanu žádný dárky?“
„Tobě nosí dárky J-e-žíšek,“ škytla Ivana. „Žádnej odpornej červenej úchyl, co chlastá kokakolu s vodkou. Takže buď bez starosti brouku. Klidně spinkej.“
Velikonoce, napadlo ji, když zhášela noční lampičku a opatrně, aby Péťu neprobudila, sbírala ze země skleničku s prázdnou lahví. Hody hody doprovody, já jsem malý zajíček. Kristepane, pomyslela si. To jsem se zase zmrskala, a dokonce bez pomlázky.
A jestli se vám třeba zdá, že tahle povídka je spíš vánoční, tak to není pravda. Je velikonoční. Ivana to ví určitě.
Dobrou noc.
