Snad každá stará věc má svůj příběh. Jeden takový, možná trošku drsnější a několik fotografií k tomu, dnes přidávám na blog. Malý osud, uzavřený pod pokličku památečního malovaného skla.
Hodně se ti líběj, viď?
Stála jsem na špičkách a zaujatě hleděla do otevřených dveří staré kredence.
Jsou krásný, babi.
Časem omšelá police vyložená voskovaným papírem. Na hraně úzká a jemná bělostná krajka, přišpendlená pár připínáčky. Štykování. Babička bývala v mládí zručná vyšívačka. Když u ní v létě spím na staré kovové posteli pod těžkou duchnou, ráno mám okvětní lístky z povlaků polštářů otisklé na tvářích.
Většinou jsou z pouti, narovná ohnutý konec krajky. To jsem byla ještě mladá holka, svobodná...
Směje se, protože se těší. Za chvíli přiběhne Péťa.
Péťa je malej úplně černej chlapeček ze sousedního domku. Jsou mu asi čtyři, možná ani to ne.
Už sem chodí sám, usmívá se babička. Buď podleze plot, nebo to vezme po silnici a brankou. Je samostatnej. Naše babka je z něj úplně vedle, pořád pro něj schovává bonbóny a všelijaký mlsy. Rozmazluje ho.
Nechala jsem mu koblihy, dodává měkce. Je pořád hladovej. Nevěřila bys, kolik toho takovej prcek dokáže sežrat.
Když se narodil, probíraly to s mámou. Vona se musela vdávat, slyším babičku komentovat situaci. Jen pořád nevěděla, koho to vlastně je, ale jednoho z těch chlápků se jí podařilo ukecat. Pak se narodil ten kluk. Von byl po narození docela bílej, nikomu nepřišlo nic divnýho. Von takhle zčernal až asi po tejdnu. Obě se smějou. To víš, že ten její docela čuměl. Pak se nastěhovali sem, k bábě.
Jednu si vyber. Kterou chceš, ať máš radost.
Tyhle malý frťánky jsou taky hezký, i když je každej jinej. To víš, všechno se časem rozbije.
Bere do dlaní křehké sklo a opatrně otírá prach.
V týhle mám cukr, jen když přijde návštěva, ale klidně ho vysypu.
Hladím obliny tenkých dóziček a zvedám plechová víčka s dřevěnými držátky. Z pouti. Žádnej disneyšmejd, žádný trpaslíci, žádný matrjošky. Skleněné nádobky, ručně malovaná kvítka. Krása.
Ten kluk je takový žihadlo, Péťa, víš? upřesňuje. Neposedí. Povzdechne si.
Říkala jsem starý, proč tu díru aspoň něčím nepřikrejou. Dyť tam ten kluk může spadnout. Jezdí po zahradě jak motorová myš.
Jakou díru? slyším mámu.
Spadne jim do senkrovny a bude. Nedaj tam ani prkno. A bába mi na to poví: Holka má zkaženej život, teď čeká druhý, ale ten její se na ní stejně vyflák. Kdo si ji veme, s černochem? Aspoň by byl pokoj.
To je strašný, řekla jsem.
To je vesnice, řekla máma.
Tak která to bude, už sis vybrala?
Tu malou, s vlaštovkou. Vlaštovka se mi líbí. Je svobodná, letí kam chce.
Takovou mrňavou, vážně? Nechceš si to ještě rozmyslet? Nechceš radši ňákou s kytičkama?
Držím ji v ruce a klapu malým víčkem.
Moc se ti toho do ní nevejde, co si tam dáš?
Kamínky, babičko, ulitu. Pár zrnek kadidla a kus voňavé borové smůly. Uschlé květy mateřídoušky. Vždycky, když zvednu víčko, všechno se to rozvoní.
Ale vím, že ho nezvednu, hodně dlouho ho nezvednu. Zavřu tam Péťu a Vlaštovka ho bude hlídat. Nic se mu nestane.
Osud, říká babička. Všechno je tam napsaný. Jestli se kluk utopí, nebo bude žít. Je to ve hvězdách, předem daný.
Ba ne, babi. Jestli vůbec máme na tý sjezdovce života nějaký tyčky předem postavený, slalom mezi nima si stejně jede každej sám.
Čas... na nic se neptá. Něco si odnese, jako prázdniny u babičky a něco nám pro změnu věnuje, třeba vlastní rodinu. Péťovi se narodila sestřička, nastoupil do školy, matka se znovu vdala a odstěhovali se. Prý se vyučil, snad automechanikem, říká babička. Jeho stopa se v čase úplně ztratila. A z Vlaštovky se zase pomalu stala vlaštovka.
Myslíš, že taky zblbnu? ptá se babička. Stárnu.
Jak, taky?
Už tam nepůjdu, řekne. Nosila jsem jí nákupy, protože vona už skoro nemůže, občas jí tam ten svinčík uklidím. Taky sem tam oběd - aby měla ňáký teplý jídlo. Vona se stará hlavně, jestli jsem jí koupila rum. Doktor řek, že prej je to demence.
Demence, povzdechne si. Sousedka, víš? Babička od Péti, upřesňuje. Už tam nepůjdu, vážně. Včera na mě zase ječela, že prej jí kradu, že jí zmizela peněženka. Povídám jí, ať se koukne do kapsy u zástěry. Měla sem tam desetikorunu, povykovala, a ta že mi určitě uvázla za drápama. A taky prej jí zmizely ňáký vobrazy. Nikdy žádný neměla. Bezmocně pokrčí rameny. Není to poprvé a já už na to nemám sílu. Nemám to zapotřebí.
Chvíli mlčí.
Napsala jsem její dceři, ať to nějak pořeší.
Myslíš, že taky takhle zblbnu?
Zabalím ti je do novin, aby se nerozbily, vysypává z jedné dózičky cukr a ze druhé špulky na spodní nit do starého šicího stroje.
Babi...
Nechci takhle dopadnout. Obviňovat lidi kolem sebe, že mi něco vzali. Rozpačitě se pousměje. Stejně už je vlastně nepoužívám. Jen zabíraj místo a musím je utírat. A začínaj se mi klepat ruce, ještě bych je rozbila.
Ty nebudeš nikdy jako ta hnusná baba, pohladím ji po vlasech. Znovu se vynoří vzpomínka na Péťovy černé kudrny a smrdutou díru v zahradě za domem.
Naše babka to tenkrát vzala do ruky, řekne, zatímco sype špulky do pytlíčku.
Kočka se nám okotila na půdě, našla jsem je, ale už byly trochu větší. Dala jsem je starý babce, aby je utopila v kbelíku, jako vždycky. Nekoukej, to jinak nejde...
Babka si počkala, až kluk dorazí. Pak se s nim, s těma svejma berlema a koťatama v košíku dobelhala k žumpě, nechala ho zvednout víko a vysypala je tam. Voni ještě chvíli šmajdaly po tom škraloupu a mňučely, musela jim pomoct bidlem.
Babi...
Bylo to hrozný, přiznala.
Pak se na kluka koukla a povídá: Jestli si na tý vaší zahradě nebudeš dávat pozor, tak dopadneš stejně...
Vlaštovka. Odletí za sluncem, do teplejch krajů, a nás tu nechá v mrazu.
To je prostě život, řekla by babička. Život, víš?
