Letní povídka pro Víkend MF DNES Pes na cestě - vypráví o vnímání toho, co pro nás znamená domov
( )
Pes na cestě
Přihrabal se pozdě v noci a těžce dopadl, spíš by se dalo říci, že se rozplácl, na místo, kde mě večer zanechal. Jen tak tak jsem stačil uhnout, aby mě nezavalil. Jako skoro vždycky odporně páchl. Tenhle nakyslej čuch, spojenej se smradem lacinejch cigár nemám rád. Jeho lavička už byla obsazená, a tak se svalil do křoví za ní. Pelech měl doslova pokrytej všelijakým bincem, prázdnejma lahvema, spoustou špinavejch igelitek, hadrů, mastnejch papírů, vylízanejch plechovek od jídla a papírovejch krabic od podobnýho hnusu, co teď držel v ruce a snažil se vycucat poslední zbytek ze dna.
„Seš kámoš,“ blábolil. „Hodnej pejsek,“ snažil se mi taky trochu toho svinstva nacpat do čumáku. Chtělo se mi ho kousnout, ale to nejde. Dodržuju mravy. Přece jen je to páníček. Stačí se symbolicky ohnat po ruce.
„Nevíš, co je dobrýho,“ huhňal, když se balil do deky. Táhlo z něj jak z palírny. Pak vyndal z kapsy kus něčeho, co nejspíš cestou vyhrabal z popelnice, strhnul z toho ulemtanou folii a ukousl si. Vonělo to aspoň trochu jako jídlo. Stačilo nasadit osvědčenej pohled „půl roku jsem nežral“ a On mi kousek ulomil. To se mu musí nechat, vždycky se rozdělí. Nacpal jsem se k němu pod deku, bylo tam teplo a blechy už jsme stejně měli společný.
Přijeli před svítáním, jako už vlastně kolikrát před tím. Tentokrát ho vytáhli z deky, vstával těžce, motal se a blábolil. Mladá policistka na to neměla, otočila se stranou a zacpávala si nos. Byla hezká, ukázka toho, že některejm ženskejm uniforma vyloženě sluší. Líbila se mi. Moc pěkně voněla, skoro jako kdyby měla k snídani párek. Olízl jsem jí ruku. „To je tvůj pes?“ zeptali se. „Zdrhej, vole!“ povídá On. Tentokrát jsem poslechl okamžitě. Naložili ho do auta, spolu s ostatníma, co se tam váleli a odjeli. Co teď? Napadlo mě. Zůstal jsem sám.
Ráno bylo studený. Od tlamy se mi kroutila pára. Horko přijde až později, jedno z prvních letních veder se žhavou koulí slunce vysoko na obloze. Ale teď se mi zima vtírala do kožichu spolu s ukrutným hladem. Ten včerejší vylouděnej kousek ho zdaleka nestačil zahnat. Rozběhl jsem se opuštěnou ulicí za rachotem popelářskejch vozů. Před křižovatkou, u vchodu do ZOO jsem se zastavil. U brány bylo ještě ticho, davy návštěvníků dorazej až s otvírací hodinou. Zatím se po cestách za branou pohybovaly jen mátohy z úklidovejch čet. Opatrně jsem se prosmekl kolem vchodu, aby mě nikdo neviděl. Občas sem zajdu, když ten můj příliš dlouho chrápe a neví o sobě. Mám tady svoje místo, malej pelíšek vydupanej v křoví kousek za branou.
Když jsem zase otevřel oči, zahrada už byla plná. Lidi korzovali kolem mýho spaní, plkali nesmysly, děti ječely a skoro všichni do sebe něco cpali. Zakručelo mi v břiše. Chce to bojovej plán, napadlo mě. Třeba dávat pozor na jejich tašky, když je při očumování zvířat nechají ležet na zemi a nedávají chvíli pozor. Potom hbitě popadnout vykukující svačinu a vypařit se, samozřejmě rychleji, než se kdokoli stačí vzpamatovat. V minulosti se mi to už párkrát povedlo, ale dneska ne a ne natrefit toho správnýho kořena. A přitom v klecích už se debužírovalo. Přerostlý kočky - který bych teda jen tak nechtěl potkat - do sebe rvaly kusy masa a ostražitě po mě pokukovaly. „Jen pojď, drahoušku,“ předla jedna, „nechceš trošku kousnout?“ Bestie ze mě měla legraci. Bylo mi jasný, co by asi následovalo, kdybych tam jako trouba vlezl. „Nedělej si humory nebo tě kousnu!“ machroval jsem se staženým zadkem.
Prázdnej žaludek mě donutil provést důkladnou prohlídku jednoho nacpanýho odpadkovýho koše. Trvalo mi opravdu dlouho, než se mi ten krám podařilo povalit na zem a když jsem ho měl trošku přebranej a v tlamě docela pěknej zbytek klobásy, pustil se do mě jeden aktivní zřízenec. Využil mýho zaujetí prací a podle se připlížil zezadu. Dobře mířenej kopanec mě poslal do keřů podél cesty. Tomu se prej říká parakotoul. Nejhorší bylo, že jsem ztratil tu klobásu. „Táhni, potvoro!“ řval ten pitomec a hnal se za mnou. Zhnuseně jsem se zdekoval a zamířil k nejbližšímu bufáči. Kolem stolků se tam nacpávalo už pár zpocenejch vykrmenejch rodinek, ostrý slunce rozpouštělo mastnotu na jejich tvářích a trýznivě ji rozvonívalo směrem k mýmu hladovýmu čenichu. Možná jim sem tam něco upadne, utěšoval jsem se nepřesvědčivě. Nic by se jim nestalo, kdyby mi kousek hodili, vykrmenci. Tyhle týpky, aspoň některý z nich, by možná pár dní neměli žrát vůbec. Ale oni nic, ani se na mě nepodívali. Hamouni. Kdybych byl trošku větší… Nebo – kdybych byl menší posera. Stačilo by jen vyskočit a buřt by byl můj. Potom rychle zdrhnout. Tyhle představy – je to nedůstojný. Otočil jsem hlavu na stranu, abych už na tu klobásku radši neviděl.
U tyče informační tabule seděla uvázaná jedna z nejpěknějších čubek, jakou jsem kdy viděl. Byla celá načesaná a měla krásnej koženej obojek s kamínkama. Až se mi z ní zatočila hlava. Při tom pohledu mě úplně přešel hlad. Dokonce se ode mě nechala očuchat. Evidentně jsem se jí líbil. Asi se stýká jen se samejma vymydlenejma čoklama a tak jí imponoval pohled na konečně toho pravýho muže. Ale to by tam samozřejmě nesměla mít paničku. „Fuj!“ ječela ta zmalovaná nána od svýho nedojedenýho hamburgru a dupala na mě, jako kdybych byl nějaká kočka nebo ještě něco horšího. „Jedeš, zrůdo zablešená!“ Nakonec popadla mojí krasavici do náruče, držela tu chudinku skoro nad hlavou a dělala takovej trapnej bugr, že jsem radši zase vzal dráhu. Dneska prostě nemám svůj den.
Tlapy se mi už sotva motaly, když se najednou přede mnou objevili dva kluci. Měli s sebou školní batůžky – lákavej příslib svačiny. Váleli je na zemi u lavičky a ve stínu stromu mastili na mobilu nějakou pitomou hru. Ulili se, napadlo mě. Poslední tejden školy, léto už vlastně začalo. Přece nebudou sedět někde v lavici. Vedro mi připalovalo kožich. Sedl jsem si před lavičku a nasadil svůj osvědčenej pohled. Děti by mi mohly něco dát, napadlo mě. Stejně svý svačiny většinou nejedí a někde je vyhoděj. V horším případě je vrstvěj ve svý školní tašce třeba půl roku, to co zůstane na dně je hnus i pro psího houmlesáka. Můj čumák už měl s takovou zásobenou brašnou svou zkušenost.
„Hele vole, čokl!“ povídá jeden z těch kluků. „Koukej, jak čumí! Jako pitomec!“ chechtal se druhej. „Co to vůbec je za rasu?“ „Tohle není žádná rasa, vole,“ opravil ho první „to je ňákej blbej vořech.“ Nelíbilo se mi to, ale čekal jsem. Třeba z nich nakonec přece jen něco vypadne.
„To je vořech s rodokmenem,“ chechtali se, „ šlechta mezi psema, čistokrevnej Blešák fon vořechdor! Smradlák. Koukej, jak se pořád drbe!“ Teď jsem toho měl právě dost. Hlady ve mně škrundalo a jedinej, kdo se krmil, byly moje blechy, ty žraly jako o život. Nikdo si ze mě nebude dělat srandu. Jsem svobodnej tvor, žádnej přecpanej ubožák z nějaký klece tady. Naježil jsem se a temně zavrčel. Kluci ztuhli. Kopli do tašky, otočili se na místě a mazali s řevem pryč. Zatáhl jsem tu vytouženou kořist do křoví za lavičkou, aby mě o ní zase někdo nepřipravil. Brašna byla naštěstí rozepnutá a vytáhnout svačinu nepředstavovalo větší problém. Rozerval jsem rychle igelitovej obal a zhltl tu lahůdku i s papírem. Konečně mi bylo dobře. Ještě jsem zvedl nohu a řádně těm parchantům jejich majetek označkoval. Měli by pochopit, že se mají dělit. Taky by to nemuselo proběhnout takhle bezbolestně - vycenil jsem tesák na levý straně, ten, co mám ještě vcelku a neolámanej a napodobil tvrdej úšklebek. Jsem drsňák, žádný čoklí ořezávátko. Z dálky už bylo slyšet kluky v doprovodu nějakýho zřízence, jak se rychle přibližujou. Je čas opustit prostor, řekl jsem si. Že bych se chtěl znovu potkat s něčí botou, to teda ne.
Stmívalo se. Pomalu jsem se vracel do svýho parku, k opuštěný lavičce. Slunce zapadlo a teplo si vzalo s sebou, dala se do mě zima a taky mi bylo dost smutno. Nejsem rád sám. Potřebuju svojí smečku, svýho člověka. Očuchal jsem celou tu jeho skládku, ale bylo jasný, že se tam celej den neobjevil. Kde vězí? Vyl bych, jak se mi najednou stýskalo. Stočil jsem se do klubíčka v jeho smrdutý dece a usnul.
Objevil se pozdě v noci, vratce se potácel a zapáchal jak zvratky. Měl jsem takovou radost, že mi to najednou ani tolik nevadilo. Posadil si mě na klín a drbal mě za ušima, prostě slast, nic lepšího neznám. Olízal jsem mu na oplátku ruce i celou hlavu. Sáhl do kapsy, vytáhl nedojedenou konzervu, máčel do ní kousky chleba a dával mi je do tlamy.
„Kdes byl, potvoro chlupatá,“ povídá. „A kde ty, smraďouši?“ zavrtal jsem mu čumák do kabátu.
„Dobrou noc,“ zafuněl jsem. Zase spolu, doma…
