Letní povídka pro Víkend MF DNES Nutnost křídel je vyprávění o touze vzlétnout, tahle povídka byla původně napsaná jako doprovod k vystavované keramické plastice. Po nějaké době se stala součástí útlé knížky Svatá noc. Uvádím jí s částí textu knihy resp. jedné její kapitoly.
Nutnost křídel
Kryštof sedí na zahradě u vyhaslého ohniště a pokouší se rozdělat oheň. Nacpal tam strašnou spoustu novin a celou roli papírových utěrek. Teď se vzteká, že mu to nehoří.
„Koupíš mi zapalovač?“
Večer před svatbou se mu podařilo podpálit odpadkovej koš. Zapálil kus novinového papíru a pokoušel se nad tím opékat rohlík. Naštěstí ten smrad včas přilákal půl baráku.
„Pyromane,“ říkám.
„Co to je?“
„To je člověk, kterej pořád něco zapaluje, protože se na to rád kouká, jako ty.“
Směje se.
„Taky dostane na prdel?“
„Vždycky,“ říkám. „Radši ten zapalovač nechtěj, ani sirky.“
Oživím mu ohniště a zahrabeme spolu brambory do popela. Tohle ještě nezná. Každých pět minut do nich chodí dloubat, jestli už jsou upečené. Městské dítě.
Sedím na sluníčku. Nechci jít dovnitř, aspoň ne dokud většina lidí neodjede. Nemusím je, a oni mě také ne. Nesnáším ty jejich rádoby soucitné ksichty a řeči. Většina si myslí, že je neslyším.
Taková mladá holka, chudinka… No jo, to je neštěstí… To je trest, pro tu rodinu. Ta její máma byla vždycky nafrněná, tak teď to má, kráva… taky se s ní ten její rozved… Plus další podobný komentáře.
Chcípněte, myslím si.
„Doma mám želvičku,“ říká Kryštof.
„Vodní?“
„Ne, suchozemskou, takovou, co žere salát a pampelišky.“ Usmívá se. „Nedávno se probudila za zimního spánku. Určitě je to kluk, jako já. Jmenuje se Husťák. Doufám, že mi ho ta pani, co u nás uklízí, správně krmí.“ Vraští čelo a dělá si starosti.
„Taky jsem takovou měla, když jsem byla malá.“
Zbystřil.
„Povídej.“
„Jmenovala se Lucinka.“
Vidím Kryštofkův zhnusený výraz. Takový blbý jméno. Omlouvá mě nejspíš jen, že jsem holka a že jsem tenkrát byla malá. Malý holky jsou přece blbý úplně zákonitě.
„Jednou mě nerada kousla do prstu. Fakt… Tyhle želvičky normálně nekoušou, jsou hodný – doufám, že tu svojí netrápíš, Kryštofku?“
„Jasně, že ne. Drbu jí na hlavičce. To miluje. Vždycky jí vystrčí a nechá se. Taky jí koupu.“
Očička mu září.
„Učím jí plavat. Myslím, že mě má ráda.“
To koupání si radši nepředstavuju.
„Musíš opatrně, suchozemský želvy moc plavat neuměj. Ať si ji neutopíš.“
„Jasně, a proč tě teda ta tvoje kousla?“
Tohle ho opravdu zajímá.
„Byla masožravá? Husťák maso nežere. Zkoušel jsem to.“
„Dávala jsem jí z ruky jahody. Měla jsem od tý sladký šťávy prsty, víš. Spletla se. Taky se hrozně lekla, jako já, když zjistila, kam hryže.“
„Bolelo to?“ ožil Kryštofek.
„Tyhle želvy přece nemají zuby, nekousne doopravdy. Ale má tvrdý dásně a pěkně stiskne. Měla jsem stinku.“
„Už jí nemáš? Lucinku? Zajímal se, „a proč?“
Kamarádka na šest let. Nakonec nepřežila jednu dlouhou zimu. To mu ale říkat nebudu.
„A proč už jí nemáš?“ opakuje.
„Odešla,“ slyším se říkat. „Prostě chtěla cestovat.“
„Aha…“ v hlavičce mu šrotuje. „Možná se chtěla vrátit domů, k moři.“
„Šla na tramvaj, pak na autobus, potom na letiště… Odletěla do teplejch krajů.“
Lehám si do trávy a dívám se skrz stébla. Kryštofek fouká do ohně. Ze země, z trávy, vypadá najednou všechno trošku jinak. Svět je velký a nebe daleko…
Jsem tráva. Vítr mi profukuje stébly. Právě se rozednilo a já čekám. Čekám na želvičku, až přijde.
Je tak zamyšlená, když konečně dorazí, že si ani nekousne, jen natáhne krk a nastaví ho sluníčku mezi stonky pampelišek.
„Proč nejíš?“ povídám „začíná jaro, pak chvilku léto… musíš se vykrmit, jak chceš jinak správně přečkat zimu?“ Už delší dobu mi opravdu dělá starosti.
„Něco ti vrtá hlavou?“
„Poslední dobou nemůžu spát, … zamyslí se.
… „a dneska ráno jsem dokonce měla chuť se litovat. Chápeš to? Naštěstí mě to brzo přešlo. Nemůžu se litovat, to je konečná, to bych sama sebou pohrdala.“
„Povídej dál,“ povzbudím ji, zvědavá, co z ní dneska vypadne. Její nápady mě baví. Želva se hluboce nadechne, ale mlčí. Mlčí dlouho, kdo jí nezná, mohl by si klidně myslet, že třeba usnula.
„Myslíš, že jsem blázen?“ zeptá se pak pomalu. „Já si tak sama někdy trochu připadám. I ostatní želvy mě mají více méně za cvoka.“
„No, pravda je, že jsi trošku jiná,“ povídám, „ale to není totéž.“
Jsem napjatá, až mě brní u kořínků. Stébla se mi chvějí, i když je bezvětří. Zvláštní. Něco se děje… Třeba si vzpomněla. Na tu věc, co zatím znal jen vítr, důležitou a zásadní skutečnost, jaká umí obrátit život na ruby a dokáže ho úplně změnit.
Ona pořád o něčem přemýšlí. Želvička. Nikdo by to do ní neřekl. Takové malinké, neohrabané zvířátko. Malá hlavička a těžký krunýř…
Čeká.
„Myslím, že mám křídla.“ řekne potichu. Potichounku, jako by se styděla, že ji vůbec něco takového mohlo napadnout.
Křídla…
Mlčím a snažím se zachovat klid. Bože, ať pokračuje, ať to nenechá zapadnout, ať na to nezapomene.
Želva položí hlavu na zem a zhluboka nadechne vůni hlíny, aby si dodala odvahu.
„Obrovská a nádherná křídla. Duhová křídla, plná ohně a hvězdného prachu… Tak dlouho o nich vím,“ povzdechne si. „Každou noc, když se vzbudím a dívám se na hvězdy, taky ráno, než začne svítat a vzduch studí jako led, cítím jasně, že tam jsou. Co jiného by to bylo, trávo. Musí tam být, ukrytá pod krunýřem a rostou přímo z místa, kde mám srdce. Už se tam nevejdou, jak málo mají poslední dobou místa…
Může želva vzlétnout, trávo? Může letět, i když je tak malá a neohrabaná a stačí jen, aby chvíli přestalo svítit sluníčko, a přestane jí to nejen běhat, ale i myslet?
Může si želva vysnít křídla, představovat si je tak dlouho, až je nakonec skutečně má? Nebo tam jsou odjakživa, jen jsem na ně zapomněla?“
Chvíli vyčkává, co já na to.
„Pokračuj,“ povzbudím ji.“ Povídej dál.“
„Cítím je,“ těžce vzdechne „cítím, že tam jsou, hluboko uvnitř, uvězněná, svázaná, zazděná pod krunýřem. Jsou zlomená. Jsou krunýřem tak pevně sevřená. Co s tím? Copak se můžu vzdát svojí jediné ochrany? Vždyť na světě, napříč tvými voňavými stébly tiše našlapuje spousta tvorů, kteří nepohrdnou tak snadnou kořistí, jako je malá, hloupá, holá želva.“
Na okamžik zavře oči.
„Nemůžu chodit po zemi bez krunýře… Já vím, co on je zač. Každý jeho plát vyrostl z nějakého nepřekonaného strachu, každá šupina představuje jednu děsivou úzkost. Opuštěnost. Bolest. Krunýř je památník, pevnost a bunkr. Mám ho, aby mě střežil, úkryt a útočiště, bezpečí pevné hradby, za kterou nedokáže nic proniknout. Nenávidím ho. Nedokážu se ho vzdát…
Možná tam ta křídla jsou, ale za všechny ty roky úplně zakrněla, malé zmrzačené zbytky, které mě nedokážou unést. Co když se nestačila zahojit?
Nebo tam nejsou vůbec, dávno zahynula, zmizela, rozplynula se. Třeba tam ani nikdy nebyla.
Možná je to jenom sen…
Kam se schovám, bez krunýře? První tvor, kterého potkám, mě zničí, rozšlápne jako červa. Neumím se bránit.“
Dívá se na oblohu, za sluncem, šedobílými mraky dál až za obzor.
„Želva se nebrání, když je nejhůř, zaleze, schová se dovnitř. Neumí bojovat. Čeká, až hrůza pomine. Přemýšlí uprostřed své samoty… Jak může hrůza pominout, když je někdo ukryt sám, jen se svými myšlenkami?“
Cítím s úzkostí, že jí nedokážu pomoci. Neporadím ti, želvičko… Budeš muset sama.
„Co bych měla udělat… a jak?“
Zní to tak zvláštně, ne bezradně, ani nešťastně, prostě jen zvláštně.
Víš to, napadá mě, určitě to víš, všechno, co ani já sama neumím pojmenovat. Jen se ještě trošku bojíš. Mysli na křídla, na všechny ty dálky, kam tě mohou odnést, na lásku - a strach brzo zmizí.
Soustředěně přemýšlí.
„Jestli to nejsou křídla, co jiného to může být, co jiného se dokáže drát ven tak tvrdě, že to tak strašně bolí? Moc to bolí, trávo.
Mohla bych se nadechnout ohně i vody zároveň a letět.“
Je zasněná. Už tady není, teď je jinde - jako by dávno odletěla, vznášela se jako orel nad mraky, vysoko nad hvězdami a dívala se dolů na zem.
„Vidět místa a tvory o kterých ani netuším, že existují.“
Oči se jí lesknou. Krásné tmavé želví oči.
„Dotýkat se těch, které mám ráda, a oni mě. Mluvit s nimi…“
Vítr jí hladí, jako by jí chtěl dodat odvahu. Neplač, malinká. Vždyť ty jsi statečná…
„Jestli tam nejsou, nemám proč žít…“
Ležím a dívám se na oblohu. Mraky vypadají jako bochánky rozteklé citronové zmrzliny, malé, oslnivě bílé, tak nedostupné. Už nejsem tráva, jsem želva… Můj krunýř je ze železobetonu, je to kryt, kterým perutě neproniknou. Nevzlétnu, trávo. Nebe je tak vzdálené…
„Udělám jí domeček,“ Kryštůfek zkouší ožižlávat tlusté stéblo trávy, „aby se měla kam schovat, třeba když prší. Nebo když je moc velký sluníčko. Víš, Anežko, že se zahrabává? Jednou se zahrabala v bedničce tak hluboko, že jsem ji nemoh najít. Myslel sem, že mi utekla. Děsně sem řval…“ Zamyšleně plive do trávy. Pokouší se trefit mravence, co se tam lopotí s drobkem nedojedeného rohlíku.
„Zásah,“ raduje se. Topit se ve slintech asi není moc příjemné, ale mravenec má výdrž.
„Myslíš, že mi neumře, než vyrostu? Moc bych brečel…“
