Díval se na ni od chvíle, kdy vystoupala po schodech a vešla na terasu zahrádky. Možná za to mohly ty rudé šaty, uvažoval později, tenké hedvábí barvy čerstvě vykvetlých vlčích máků, těsně upnuté kolem malých pevných prsou a kulatých boků. Možná to bylo prostě jen tím, že dívka byla nepřehlédnutelná, nějak ohnivě zářivá, jako horký letní večer, podvečer toho dne, kdy vlastně náhodou usedl zrovna tady. Sledoval její pomalou vlnivou chůzi, malé červené střevíčky na vysokém podpatku a dlouhé černé vlasy, jak se při chůzi pohybují po zádech a odhalených ramenou.
Ať si sedne sem, zatoužil, ke mně. Nemohl od ní odtrhnout oči, až se za to styděl. Určitě nemá podprsenku, možná ani kalhotky, napadlo ho při pohledu na dívčin hezký kulatý zadeček, obepnutý s téměř neporušenou hladkostí nachovou látkou šatů . Cítil, že mu vlhnou dlaně.
Obešla celou venkovní zahrádku, minula několik volných stolků a lehce se dotkla opěradla židle u mužova stolu.
„Promiňte,“ řekla tiše. „Máte tu volno?“
„Jistě,“ zaculil se. Cítil srdce až v krku. Co se to se mnou sakra děje?
„Vím, že jinde je úplně volno,“ přidala omluvný úsměv. „Ale ráda bych viděla, jak slunce zapadá do moře, a to jde jen odsud.“
„Vůbec mi tu nevadíte,“ vyhrkl rychle. „Klidně se posaďte.
Třeba by se dala sbalit, pomyslel si žádostivě. Možná přišla právě proto, a vymlouvá se na výhled do zálivu. Moc si fandíš, blbe, opravil se. Jaká asi je, když ty šaty sundá?
Rychle vyskočil a povytáhl protější židli, aby si to třeba ještě nerozmyslela. Posadila se, a s pohledem upřeným do ohnivě zbarvené oblohy si zapálila dlouhou cigaretu, ale nekouřila. Nechala ji bez povšimnutí odloženou na okraji popelníku. Jako nějakou prapodivnou vonnou tyčinku, napadlo muže, obětinu ve zvláštním rituálu zatím neznámé víry. Možná je to časomíra, proběhlo mu hlavou. Bude tu se mnou sedět jen tak dlouho, dokud ta cigareta nedohoří, a pak se zvedne, aby zmizela v propadlišti času, ve stejném místě, odkud se před chvílí vynořila. Naskočila mu z toho husí kůže.
Mlčela.
Je opravdu krásná, musel uznat. Tak neobvykle a osobitě. Nenápadně si prohlédl dívčin jemný obličej a velké světle oříškové oči. Krásně tvarované rty. Jestli byla vůbec namalovaná, tak jen opravdu málo a nenápadně. Večerní slunce jí ve vlasech házelo rudé odlesky. Měl jsem už hodně žen, pomyslel si. Pár let, měsíců, pár týdnů, na jednu noc - ale takovouhle určitě ještě nikdy. Jak může být stará?
Povytáhl z krabičky vlastní cigaretu, ale nakonec ji tam nechal. Nebudu jí přece foukat do obličeje kouř.
„Jste tu na dovolené?“
„Dovolená,“ usmála se, „Možná není zrovna to pravé slovo, ale i tak by se to dalo vyjádřit.“ Nedívala se na muže, ani na nikoho kolem, sledovala jen hru barev v mracích a na hladině zálivu.
„Krása,“ povzdechla si. „Tak jako tady je západ slunce k vidění snad už jen na jednom místě na světě.“
„Jezdíte tam často?“, zeptal se opatrně. „Můžu vědět, kde to je?“
„Malý ostrůvek v Egejském moři,“ zamyšleně pohladila strukturu dřevěného stolku. „Prožila jsem tam, stalo se mi…“ Chvíli mlčky hleděla muži do očí. „Chtěl byste ten příběh slyšet?“
„Moc rád,“ řekl ochraptěle.
Doufám, že je hodně dlouhý. Mohl by případně vydržet až do rána, pomyslel si s pohledem na dívčina pevná stehna pod krátkou sukýnkou. Jenže tahle asi nebude levné zboží, to poznám. Takovou zvláštní směs vášně a čistoty vlastně viděl poprvé v životě.
Sledoval dívčiny citlivé oči, nepřítomně upřené do tmavé vody zálivu a najednou ho zamrazilo v zádech. „Povídejte,“ povzbudil ji.
„Je to už dávno,“ usmála se. „Přijela jsem tam na prázdniny. Vlastně jsme se na ostrově měly sejít tři, ale nakonec jsem dorazila sama. Bylo to staré městečko, postavené na kopci nad mořem, hodně staré a docela malinké. Kamenné obílené domy, kostel a hřbitov. Všude jen opuncie, kameny, prach a nízká křoví, sem tam pár stromů, co by se možná daly spočítat na prstech, hlavně olivovníky nebo fíkovníky. Mezi tím ovce a kozy. Na ostrov i zpátky jste se dostal jenom lodí, tenkrát mi to připadalo hodně romantické. Přivydělávala jsem si v místní kavárně a ve volnu jsem se připravovala na zkoušky.“
Muž krátce pohlédl na cigaretu, jak pomalu odhořívá, najednou si byl skoro jistý, že až zhasne, dívka se prostě zvedne a odejde. Zastavit čas, povzdechl si v duchu. Jak se to dělá.
„Asi týden po tom, co jsem se tam zabydlela, vypukla v tom městečku nějaká epidemie, nevím ani, o co se jednalo, ale bylo jasné, že dokud neskončí, nikdo nebude smět vstoupit na ostrov, ani odjet ven. Pamatuju si, jak každý den zvonil umíráček, ale já se nebála, víte,“ podotkla tiše, „v určitém věku si nepřipouštíte, že by se vás něco takového mohlo také týkat. Navíc, jak mi vysvětlila moje bytná, takové události se tu prý docela pravidelně opakují, pár lidí zemře a život jde zase několik let dál. Nic nového pod sluncem, nic tak tragického, pro místní vlastně běžná věc…“
Chvíli mlčela a muž ji nechal. Nenapadalo ho nic chytrého, s čím by mohl vstoupit do hovoru.
„Běžná věc,“ pokračovala. „Potom zemřel syn té ženy, bylo mu třináct. Šla jsem s ostatními na hřbitov a obdivovala její statečnost. Můj syn je poslední, řekla, nechápala jsem to. Jak může něco takového vědět? Ani neplakala,“ dívka se otočila k muži. „Jen se tak zvláštně dívala. Když zahrnuli hrob, zůstala jsem tam s ní a ještě s několika lidmi a pak jsem si toho všimla.“
„Čeho?“ zeptal se. Cítil, že mu vysychá v ústech a dopil svůj zbytek piva.
„Té roury, nebo hadice, nebo jak se tomu říká. Husí krk? Koukal ven z hlíny z boku toho čerstvého rovu. Co to je?, ptala jsem se, proč jste tam něco takového dali? Vypadalo to, jako kdyby tomu mrtvému v rakvi dole nechali otevřený přívod vzduchu, ale mrtví přece dýchat nepotřebují. Vyděsilo mě to.
Slečinko, řekl mi jeden z příbuzných. Neplašte se. Tohle je místní zvyk, všimněte si, že je tu takových hrobů víc. Při epidemii se pohřbívá hodně rychle, aby se nemoc nerozšířila. Tohle je jen taková pojistka pro klid příbuzných, kdyby se třeba ještě někdo probral, ale zatím se nic takového nikdy nestalo. Vzal mě za rameno, aby mě odvedl pryč. Ale já - víte, něco uvnitř mě se vzpříčilo a nedalo mi to pokoj. Vyndala jsem z kabelky zrcátko a přiložila ho ke konci té hadice. Zapotilo se. Myslela jsem, že se mi zastaví srdce. Dýchá! Vykřikla jsem, to dítě dole dýchá! Musíte ho hned vyhrabat!“
Vypadá rozrušeně, ještě teď, když tu věc s odstupem času vypráví, napadlo muže trochu znepokojeně. Taky by mě rozhodilo, zažít něco takového.
„Jak to dopadlo?“ poddal se zvědavosti.
„Uklidňovali mě,“ vzdechla. „Že se mi to jenom zdá. Prý jsem rozrušená z pohřbu. Nedala jsem si říct. Zavolala jsem policajty z pevniny. Já - donutila jsem je tu rakev vykopat.“
Vypadá, že se nenechá jen tak zmanipulovat, pomyslel si muž. Paličatá potvora. Musí jí to slušet, když se zlobí.
„Takže ji vyhrabali,“ řekl pobaveně. „Co našli?“
„Otevřeli ji,“ pokračovala dívka těžce. „Ten kluk tam ležel a díval se na nás široce otevřenýma očima. Vůbec se nehýbal, myslím, že se ani pohnout nemohl a nic neříkal. Jen tak strnule hleděl, jako skrz nás… Vyndali ho a odnesli domů.“
„No,“ poznamenal muž. „Doufám, že vám aspoň pořádně poděkovali. Vždyť jste tomu dítěti zachránila život.“
„Stáli tam,“ řekla dívka pomalu. „Kolem mě. Ne, řekl jeden muž a díval se přitom na mě. To nejde. Je moc stará. Je cizinka. Pak se jedna starší žena rozplakala. Konec, řekla, všechno je pryč. Otočila se a odešla, všichni pomalu odcházeli. Poslední byl hrobník, úkosem na mě pohlédl, odplivl si a praštil lopatou do hlíny. Ty jedna bláznivá pitomá holko, cedil mezi zuby, ty praštěná blbá městská pipko, všechno jsi zničila, všechno!
Zůstala jsem tam sama, stála jsem nad tou prázdnou jámou a nic nechápala a potom jsem se vrátila do svého pokoje ve stejném domě, ze kterého to odpoledne vypravili poslední smuteční průvod. Stála jsem u okna a sledovala domy kolem náměstí a v přilehlých uličkách, všude se svítilo dlouho do noci, vlastně až do rána. Neodvážila jsem si lehnout,“ pousmála se dívka. „Vy byste snad spal?“
„Děláte si legraci,“ řekl muž. „Vymyslela jste si to na mě. Jak se to město jmenuje?“
„Odešli,“ podívala se muži do očí. „Hned ráno, odešli všichni, nalodili se s veškerým svým majetkem na první spoj s pevninou. Když večer zapadalo slunce podobně, jako právě teď zapadá tady, zbyla jsem už na ostrově jenom já sama. Odplula jsem další den, z pevniny pro mě poslali loďku.“
Povzdechla si. „Oni - nikdy se tam nevrátili, víte? Ten ostrov je dodnes opuštěný a domy se pomalu rozpadají. Způsobila jsem exodus obyvatel,“ usmála se. Její rudé šaty vystupovaly z šera jako žhavé uhlíky zapomenutého ohně a zvláštním způsobem muže zneklidňovaly.
„Říkala jste,“ vzpomněl si, „že tam podobných hrobů bylo víc. Zkoumal to někdo?“ Otřásl se.
„Ano,“ dodala dívka. „Policie z pevniny, všechny je vykopali, vzali si mě k tomu.“
„A?“
„Byly prázdné,“ řekla. „Všechny ty rakve byly prázdné.“ Lehce popotáhla z cigarety, jen aby oživila oheň. Brzo dohoří, napadlo muže stísněně.
„Pořád jsem na to musela myslet. Chtěla jsem vědět, co se vlastně stalo, co se tam vůbec dělo.“ Narovnala se. „Až po pěti letech se mi povedlo zjistit adresu toho chlapce, co ho tenkrát málem za živa pohřbili a navštívila jsem ho. Nejdřív se mnou vůbec nechtěl mluvit. Působil nějak smutně, zatrpkle. Rezignovaně, ne, tak vyhasle… Ničemu nerozumíte, řekl mi, nic jste nepochopila. Vy jste všechno zničila. Co? Zeptala jsem se ho. Myslela jsem, že jsem vám zachránila život. Vůbec mě nevnímal. Slyšel jsem ho, řekl, už jsem tam skoro byl, a vy… Otočil se ke mně zády, abych neviděla, že mu tečou slzy. Co jste slyšel, a kde…? Labyrint, řekl tiše, než mě vystrčil ze dveří. Labyrint…“
„Labyrint,“ opakoval užasle muž. „Co tím myslel? Vy to snad víte?“
„Vrátila jsem se tam,“ šeptala dívka.
Slunce už se utopilo v moři a měkké světlo rudě oranžové oblohy se začínalo pomalu propadat do tmy. Muž bezmocně sledoval, jak chabá červená tečka konce cigarety mizí v malém proužku dýmu.
„Vrátila jste se,“ opakoval fascinovaně.
„Počkala jsem na úplněk,“ řekla dívka. „Půjčila jsem si loďku a na ostrov odplula těsně před setměním. Nikdo se mě neptal, kam se chystám. Prošla jsem městem, bylo prázdné, všechny ty nezamčené domy s dokořán otevřenými dveřmi zůstaly uvnitř pořád plné opuštěného nábytku. Lidé si, když odcházeli, vzali jen osobní věci. Co je vyhnalo?“
Je tak krásná, blesklo muži hlavou. Smutná, ale zároveň i šťastná, jde to vůbec? Je…
„A vy,“ řekl nahlas, „přišla jste na to?“
„Došla jsem na hřbitov,“ nenechala se rušit ve vzpomínkách. „Hrob zůstal, jak jsme ho opustili, zarezlá lopata se pořád válela na místě, kam ji hrobník odhodil, než odešel. Slezla jsem dolů a vyhazovala hlínu, která napadala dovnitř, dokud jsem nenarazila na skálu.“
Zvedla se. „Neodcházejte,“ zaprosil muž. „Ještě jste mi neřekla všechno.“
„Zůstala jsem dole,“ přivřela víčka. Krásné, dlouhé řasy.
„Lehla jsem si.“ Její hlas zněl měkce a teple, jako nastupující tma. „Chvíli jsem se dívala vzhůru, do obdélníku měsícem nasvícené oblohy nad hlavu. Pak jsem zavřela oči. Neměla jsem strach určitě ne. Na celém ostrově mimo mě přece nikdo nebyl, čeho bych se měla bát?“
Chvějí se jí ruce, uvědomil si. Představil si ji, samotnou v noci na hřbitově na dně prázdného hrobu. Jestli je to pravda… Zatoužil ji pohladit, jemně a něžně, jen po vlasech.
„Nevím, jak dlouho jsem tam ležela a pod zády cítila chlad tvrdé skály. Možná celou noc, možná malou chvíli? Pak se najednou něco změnilo.“
Povídejte, chtěl říci muž, ale nevydal ani hlásek.
„Uslyšela jsem ten zvuk,“ vydechla dívka, „jako když moře naráží do břehu ze všech stran, jako když se opírá do kamenných zdí a šumí.“ Usmívala se.
„Ze začátku byl slabý, sotva slyšitelný, ale pořád sílil, měnil se, vlastně se skládal z dalších jemných zvuků a tónů. Jako tlukot miliónů lidských srdcí všude kolem, jako kroky, co se nesou prostorem, ano prostorem, měla jsem zavřené oči, ale viděla jsem ho, nekonečný prostor okolo mě, plný hlasů a kroků, smíchu a cupitání, jak to říct,“ zajíkla se. „Jako vysoké zdi, mezi kterými probíhá život ve všech svých formách současně, víte, a ty zdi vás vůbec nijak neomezují, zvedla jsem se a všude kolem mě bylo tolik místa, ano a já najednou věděla, že tohle, tohle je Labyrint…“
„Labyrint,“ povzdechl si muž. Fantazie. Moje babička říkávala, že jen děti a čisté duše dokážou vidět podobné věci. Pousmál se. Praštěná bláznivá nádherná holka. Ale mezi vidět a vejít, je přece jen sakra rozdíl.
„Pane,“ někdo mu ťukal na rameno. „Nezlobte se, pane, ale končíme.“ Muž ztěžka zvedl hlavu, s bezmocí pohlédl na temnou noční oblohu nad mořem a hned potom na prázdnou židli proti sobě. Všiml si nevypité sklenky červeného vína na stole. Objednal jsem jí ho, došlo mu. Přece jsem jí ho objednal, abych ji tu udržel o chvilku déle, aby mi tak rychle neodešla. Byla tady, je skutečná.
„Kdy slečna odešla?“, zeptal se zahanbeně. Jak je možné, že jsem to propásl? „Ta v těch červených šatech,“ upřesnil to. Krásná, chtěl ještě dodat, ta zvláštní krásná mladá žena, ale mlčel.
„Nikdy jsem ji neviděl,“ pousmál se číšník, když sbíral ze stolu nádobí. „Děti, ty ano, často mi o ní vyprávěly. Vždycky jsem si myslel, že mají velkou fantazii.“ S básníkama je to těžké, pohlédl na svého posledního hosta. Jako tenhle. Pijou, nevědí kdy přestat a pak…
„Jak velké máte děti?“ zeptal se muž. Ten člověk mu přišel velmi starý, až příliš na to, aby ještě mohl mít malé děti, ale - pousmál se - nejspíš ho schvátila druhá míza, to se přece stává.
„Už tu dávno nejsou,“ řekl číšník se steskem v hlase. Jsou dospělé, mají vlastní rodiny… A vy,“ otočil se zvědavě k muži. „Vy jste s ní snad mluvil?“
Malý ostrůvek v Egejském moři. Město bez lidí. Prázdný hrob. Mohl bych to místo najít, uvažoval muž. Udělat to stejně jako ona. Proč se mnou vůbec mluvila? Co když, pousmál se. Co když na mě čeká právě tam, uprostřed Labyrintu?
Děti, blesklo mu hlavou. Třeba vůbec není nutné hledat zrovna tohle místo a uléhat do opuštěného hrobu, aby člověk vešel do Labyrintu. Možná stačí jen věřit, že existuje - jako dítě. Možná stačí se nebát. Lidé čistého srdce. Ušklíbl se. Čisté srdce, co to je? Měl jsem ho vůbec někdy?
„Asi se mi jen něco zdálo,“ řekl. Roztřesenými prsty vyklepal z krabičky cigaretu, zapálil si a žíznivě nasál kouř.
„Jo,“ dodal už klidněji. „Jen se mi něco zdálo.“
